Námět dnešní diskuze mi připomněl původ myšlenky Fraternity. Už tehdy se konaly assembley zodpovědných. Obvykle v té době probíhaly blízko Varese (v Laggiunu, v Domus Mariae). Bylo tam zhruba 250 lidí. O jedné z těch nedělí jsem měl tuhle myšlenku, byl jsem jí zasažený: jsou velcí, zralí, dospělí, zodpovídají za firmy, fabriky, mají odpovědnost za pracovní aktivity, mají zodpovědnost v kancelářích, především mají zodpovědnost za rodinu, která je přirozeně největší firmou, a nemají mít zodpovědnost, nemají cítit zralou zodpovědnost za svoji svatost?

To byla první myšlenka, která mi přišla na mysl. Jestli si vzpomínáte, řekl jsem to jasně: jste dospělí, tak jako máte zodpovědnost za lidské věci, za růst lidských věcí, tak musíte mít zodpovědnost za vaši cestu k určení. Zodpovědnost: nebýt už tedy opečovávaní jako děti, organizovaní jako mládež nebo uvádění do pohybu jako univerzitní studenti. Musíte žít vaši lidskou cestu k určení, která se nazývá cestou svatosti, musíte si to uvědomovat a převzít za ni svoji odpovědnost!

A druhá myšlenka byla tahle. Hnutí nás navyklo vnímat křesťanskou metodologii v každé události angažovanosti a realizace osoby. A křesťanskou metodou události osoby je komunionalita: jenom když se osoba "překládá", překládá sama sebe v prožívané společenství, tedy v komunitu, pak může být podepřeno její úsilí. Takže navrhuji, aby váš život byl charakterizovaný tímto fenoménem: že se dáte společně dohromady a utvoříte skupinu (abychom pořád nepoužívali slovo "komunita"), jejíž původ může být jakéhokoliv typu: přátelství, známosti, preference, společné pracoviště, nebo jiná blízkost, daná příležitostí, sousedstvím nebo stejnou farností. Vzpomínáte si, že jsem to řekl téměř doslova takhle? Dejte se dohromady, kněz může v tomto případě patřit do skupiny jako jeden z mnoha tím, že v něm převáží fakt křtu, ne fakt vysvěcení, a tak pomůže sám sobě víc a vážněji.

Skupina nemůže být obrovská: 20 - 25 lidí; musí být svobodná a spontánní. Obsahem vašeho uznání skupiny musí být, že když jeden vidí druhého, cítí nezbytnost pomáhat si, aby vaše víra kráčela. Proto veškerá realita hodnoty skupiny musí spočívat v úctě a lásce, které každý musí přinášet k posílení víry druhého.

To musí mít za následek: zaprvé společnou modlitbu, abyste se modlili společně, třeba i jeden Zdrávas za týden, ale abyste se modlili spolu, aby existovalo vyjádření společné modlitby; a na druhém místě prohloubení poznání víry, tedy škola komunity; na třetím místě vzájemnou lásku: když vidíte, že je někomu špatně, nemůžete mu alespoň nezatelefonovat, nebo když má někdo hodně starého tatínka a neví, jak to udělat, musíte se mu za každou cenu snažit pomoct.

Je to naprosto stejná myšlenka, kterou jsme, ze sociologického hlediska, našli ve slavném úryvku z MacIntyra, který jsme četli na začátku tohoto roku*. Stejná myšlenka. Tehdy jsem řekl: rozmnožování těchto skupin je zakořeněním hnutí ve společnosti, je vlivem na společnost.

Jak jeden z vás připomněl, zpočátku jsem to říkal maximalistickým způsobem, jako kdyby skupina Fraternity měla být skupinou lidí, kteří se jí rozhodně věnují. Pak vzhledem k tomu, že se jí nikdo "nevěnoval", uběhly měsíce a setkání, aniž by se cokoliv změnilo. A tak jsem tuto věc znovu odstartoval v absolutně minimalistických termínech: "Doporučuji Fraternitu alespoň jako zapsání se. Abychom žili Fraternitu, je třeba se zapsat a, druhá myšlenka, kterou jsem doporučil, alepoň jako vyjádření, které reprezentuje odstup od pozemských věcí a lásku k těm nebeským nebo chudobě, jak bychom řekli v křesťanských termínech, měsíčně přispívat do společného fondu: zapsat se a přispívat do společného fondu, dodržovat především společnou modlitbu a na druhém místě poslušnost pokynům hnutí, tedy držet se v "řečišti" hnutí."

Tak se vytvořily skupinky Fraternity, rozmnožily se (nevím, kolik jich je, stovky a stovky), pravidelně probíhaly zápisy, každý rok se dělala duchovní cvičení s rostoucím pozitivním výsledkem, začalo se měsíčními duchovními obnovami, jednou tady, podruhé tam.

Ale je to měsíc, zhruba měsíc, co jakoby vybuchla kometa nad přístřeškem Ježíška; přišla za mnou jedna žena, soudní úřednice, říct mi, že ona a několik jejích kamarádek (a možná, kdo ví, i jejich manželé) chtěli vytvořit skupinku jako dům Memores Domini: ne bydlet v jednom domě, ale mít nějakou reguli a směr (ona mi ve skutečnosti řekla: "nějakého kněze, který by nás směroval", což není stejné jako v Memores Domini). Pro vás to bude maličkost, ale já jsem tím zůstal hodně zasažený, protože to byl návrat k původnímu maximalismu, bylo to znamení, že hodně vzrostla úroveň, ač skrytá, touhy po dobru mezi námi, bylo to znamení, že hnutí nechalo vyrůst semínko, nechalo vyrůst sebeuvědomění. Mně se zdálo evidentní: kdyby se tento směr znásobil, kdyby se posílil!

To je skutečné oživení, v doslovném slova smyslu. Určitě existuje nějaký jiný případ, jsou jiné případy. Musíme tedy prosit Všemohoucího, abychom se angažovali především v posilování této reality, kterou nemůžeme posilovat, když nebudeme její součástí: ne o ní mluvit, ale být její součástí. Rozdíl se začátkem Fraternity je, že už není možná dvojakost: buď v ní jsi, nebo ne, člověk si již nemůže nalhávat, že ji dělá, když ji nedělá. Až doposud jsi mohl předstírat.

Proto domy Memores Domini, domy zasvěcené Bohu, Fraternita: je to tentýž indentický fenomén. Je to křest, co nás činí natolik zralými, že jsme protagonisty světa v nové lidské realitě. Vždycky jsem říkal: kdyby těch z Memores Domini bylo 100.000, Itálií by to trochu otřáslo. Ale nebyla to stejná úvaha, tahle je globálnější. Musíme prosit Pannu Marii, aby nám dala milost stát se svědky alespoň začátku tohoto oživení: jenom z něj, jak říká sociolog MacIntyre, se může zrodit obranný val proti obnovujícímu se barbarství.

*Alasdair MacIntyre k situaci Evropy na konci Římské říše poznamenal: "Zásadní zlom v dřívějších dějinách nastal, když se muži a ženy dobré vůle odvrátili od úkolu udržet římské imperium a přestali ztotožňovat pokračování občanské a morální pospolitosti s udržením tohoto imperia. Místo toho si dali za cíl - často aniž by si plně uvědomovali, co dělají - vybudovat nové formy společenství, v nichž by se mohl udržet morální život, aby morálka i civilizovanost přežily nadcházející věky barbarství a temnoty." (A. MacIntyre, After Virtue: A Study in Moral Theory, Notre Dame, Indiana: University of Notre Dame Press, 1981).