Když v roce 1945 skončila druhá světová válka a Československo bylo obnoveno v podobě, v jaké existovalo před konfliktem, byli Němci, kteří zde žili po staletí, vyhnáni. Zejména v Sudetech žila jedna z historicky nejbohatších částí obyvatelstva, která by nikdy nesouhlasila s podporou prokomunistické vlády. Rodícímu se režimu v Praze se tak podařilo vyhnat je z míst, kde žili, a navíc se dopouštěl zločinů proti lidem, kteří se většině jevili jako zodpovědní za zvěrstva, k nimž došlo během nedávného konfliktu.

V Brně, centru Moravy, byli ženy, děti a starší lidé germánského původu náhle nuceni opustit své domovy a jít více než 50 kilometrů k rakouským hranicím. Většina z nich cestou zemřela, další byli mučeni a zavražděni. Příběh pomsty, který se dočkal svého epilogu v lokalitě Pohořelice, vzdálené asi den chůze od Brna. Když tudy dnes procházíme, můžeme na mýtině lemující hlavní dopravní tepnu spojující jih kraje s Vídní spatřit náhrobek a několik křížů na památku 890 lidí, které zde pohřbili jejich vlastní mučitelé.

Právě na této louce se již devět let na začátku léta scházejí účastníci Pouti smíření, akce organizované místními, německými a českými institucemi, jejímž cílem je připomenout si události před téměř 70 lety a projít 30 kilometrů dlouhou trasu po cestě, na níž zahynulo více než tisíc lidí. A právě kolem této Pouti byl v roce 2016 zahájen každoroční brněnský Meeting: akce pořádaná některými členy místního Comunione e Liberazione, která je inspirována Setkáním za přátelství mezi národy v Rimini a při níž každoročně ožívá život města řadou akcí a setkání.



Poslední ročník Meetingu Brno nesl název "Od traumatu k naději" a i letos šli společně Češi, Slováci, Poláci, Bělorusové, ale také Němci a dokonce i někteří Italové. Tolik národů se spojilo, nikoliv však pouhým vzpomínkovým zápalem, ale vedeno vědomím, že "smíření a dialog začínají nyní. Je to teď naše odpovědnost," vysvětluje na konci pouti David Macek, jeden z organizátorů Meetingu.

Mezi těmi, kdo se zúčastní pouti, je i Marta, žena německého původu žijící v Brně, která během pochodu v roce 1945 přišla o tetu: "Teď, když zemřela i moje maminka, jsem si uvědomila, že se pohledu na minulost nevyhnu. Musím si připomenout, co moje rodina vytrpěla, abych mohla žít dnes". Proto se rozhodla přijít, sama, ale otevřená poznávání těch, kteří jdou vedle ní.

Všichni uzavírají pouť příchodem do brněnského kláštera zasvěceného svatému Tomáši, který je známým místem ve městě: právě zde žil biolog Gregor Mendel, otec moderní genetiky. Po skvělém přivítání představiteli samosprávy to byl David, kdo uvedl setkání s Walterem Ottolenghim: jako jeden z členů Comunione e Liberazione, kteří v šedesátých letech minulého století cestovali za železnou oponu, aby se setkali s křesťanskými komunitami, které tam žily, byl Walter pozván na Meeting, aby představil nové vydání knihy Quando c'era la cortina di ferro. Storie di un destino ritrovato tra due Europe (Když byla železná opona. Příběhy o určení nalezeném mezi dvěma Evropami. Biblion, 2023). Jedná se o svědectví, která podávají ti, kdo se v rámci Hnutí CL v 60. až 80. letech 20. století vydali do východní Evropy: "Zde jsme se setkali s lidmi, kteří žili svou víru. Byli to lidé plní obav, ale zároveň klidní, protože si byli vědomi, že mají úkol," říká Walter.



Je to stejná radost, o které mluví kardinál Pierbattista Pizzaballa, jeruzalémský patriarcha latiníků, když souhlasil s natočením videorozhovoru. Ten byl promítán následující den v katedrále po mši svaté, kterou sloužil brněnský biskup Pavel Konzbul: kardinál Pizzaballa vypráví o své nedávné návštěvě Gazy, kde "první, co jsem viděl, byla zkáza. Už jsem věděl, že scénář bude takový, ale vidět všechnu tu spoušť na vlastní oči mě naplnilo smutkem". Pokračuje: "Všichni jsme se cítili jako v hrobě. Viděl jsem však i pozitivní stránku, o které mohu svědčit: malá křesťanská komunita, která tam žije, je plná obav, ale klidná; neslyšel jsem žádná slova nenávisti. Všichni chtějí přispět k obnově."

Napadá mě obraz, který použila osobnost, jež je těm, kdo žijí v této zemi, obzvlášť blízká: Václav Havel, první prezident České republiky, který ve své slavné knize Moc bezmocných tvrdí, že "nikdo neví, kdy může nějaká sněhová koule způsobit lavinu". Odkud se bere taková naděje, že jednotlivec skutečně ovlivňuje dějiny?

Počátek odpovědi nabízí Miriam, polská řeholnice, paulínka, která již nějakou dobu působí v Brně, když vypráví o svém vlastním setkání s hnutím Comunione e Liberazione během let strávených v Jeruzalémě: "Zarazilo mě, že jsem našla lidi s velkou touhou setkat se s druhým, poznat jeho historii a pak jít společně. Právě odtud se rodí lid".

Vzájemné poznávání historie a společná cesta: to se stalo během těchto dnů, a to nejen tím, že jsme si připomněli tragédii starou téměř 70 let; dialogy, které vznikly mezi těmi, kdo se setkali, a s různými hosty, kteří setkání oživili, ukázaly, že mír je něco, co vyžaduje čas a týká se všech. Když se Ottolenghi zeptal otce Giussaniho, jak může pomoci těm, kteří žijí za oponou, dostal jednoduchou, ale jednoznačnou odpověď: "Dělejte jim společnost".

Někdo by se mohl zeptat: "To je všechno?". Ale i na tuto otázku přichází počátek odpovědi: kardinál Pizzaballa na závěr rozhovoru oslovil účastníky Meetingu a vyzval všechny, aby se za ně modlili: "A pokud můžete, přijďte nás navštívit. Jedině tak," dodal patriarcha, "je možné, aby se uskutečnilo to, co se ještě neuskutečnilo".