Neděle 5. května, 8:00, Kampala, Uganda. Parkoviště základní školy poblíž čtvrti Acholi, kde žije většina našich studentů. Až do předešlého večera jsme přijímali telefonáty chlapců, kterým se podařilo dát dohromady peníze (každému asi 12 eur) na přihlášení na prázdniny GS (Gioventu studentesca - středoškolští studenti z hnutí CL). Zbytek přišel od přátel z Regina Mundi v Miláně, od kamarádů z GS z Brianzy a od žen od naší kamarádky Rose, které pracovaly na podporu dětí "z našeho kmene gymnázia Luigiho Giussaniho". Jako vždy dávají ze sebe vše, aby sloužily tomu, co mají rády a zachraňuje jejich životy.

Se Stefanem jsme se domluvili, že pojedeme na místo poblíž města Kabale. Jsme připraveni vyrazit. Rose je vzhůru už od šesti hodin ráno. "Už pět let jsme neměli prázdniny GS," řekla nám, "a viděli jste, jak na vás čekají?" V pátek nás bylo přihlášeno 51, v sobotu 67 a máme dva autobusy po 35 místech. Je tu místo i pro opozdilce. Ale stačí letmý pohled, abychom si uvědomili, že je nás o pár víc... Počítáme: je nás 78! Opozdilci se děsí pouhé myšlenky, že by měli zůstat doma, ale s pomocí auta Andrey, namačkaní jako sardinky, se nám podaří odjet.

Otec George, nunciův tajemník, nás škádlí: "Ještě že bylo všechno připraveno!" "Nečekané je jediná naděje," odpovídám s jistou dávkou oddechu, kterou nosím v srdci stejně jako Montaleho slova v Prima del viaggio. Podivuhodná cesta, která nás během devíti hodin zavede z chaotického centra Kampaly do zelených kopců jihozápadní Ugandy, uprostřed písní, povinné zastávky na rovníku, pikniku u cesty a chvil ticha nabitých úžasem nad krásou této země a umocněných nadšením Rose, která na každém kroku upozorňuje na něco krásného, na co se dá dívat.

"Děkuji," opakují kluci. Slovo, které obvykle přichází na konci dobrých prázdnin. Oni naopak zažívají tuto odzbrojující vděčnost hned od začátku, protože není samozřejmostí, že existují prázdniny GS. Je to absolutní událost. Při pohledu na ně si vzpomínám na slova, která použil monsignor Giovanni Paccosi v úvodu k exerciciím Fraternity, aby popsal chudého v duchu, který "závisí na velké milosti a je jejím každodenním prosebníkem, následuje ji jako modlitbu, nebo se spíše modlí tím, že ji následuje, protože ji potřebuje k životu. A tak zakouší naději, která vzkvétá ve zdánlivě nemožných okolnostech". Nikdy jsem si před příjezdem do Kampaly před několika měsíci nedokázal představit, co tito mladí lidé denně prožívají.



Tématem těchto tří dnů je otázka Paveseho, kterou Giussani cituje ve čtvrté kapitole Náboženského smyslu: "Slíbil nám někdy někdo něco? Proč tedy čekáme?". Druhý den ráno jsme ji ani nestačili uvést, protože při desátém slově krátkého připraveného úvodu se okamžitě objevily otázky a intervence, jak už to na paprsku (pozn. setkání studentů) bývá. Rose stupňovala provokaci a vyzývala všechny, aby šli až na dno touhy, která je naplňuje, aby si uvědomili nekonečnou hodnotu, kterou jsou, aby si uvědomili, že jsou milováni, žádáni a voláni jménem.

S probuzeným srdcem dorážíme k jezeru Bunyonyi, kde na nás čekají dva malé čluny, které nás převezou na malý ostrov, kde strávíme zbytek dne. Pro mnohé z nás je to poprvé, co jedou na lodi. Ve směsici strachu a vzrušení překonáváme krátkou plavbu a vítá nás úchvatný výhled: krásné pole, které se později stane "bojištěm", a terasa na jezeře, kde slavíme mši. V restauraci naproti jsme je požádali, aby nám připravili "princův svatební oběd", jak to nazvala jedna dívka. Nikdy jsem neviděl jídlo, které by se jedlo s takovou chutí a rychlostí, už proto, že kuřecí a hovězí maso v jednom obědě nejsou děti zvyklé jíst ani o Vánocích. Pak rovnou na hřiště, na odpolední hry. V 17 hodin se opět scházíme na terase, na chvíli asembley (pozn. setkání všech s cílem zhodnotit uplynulý čas). Moše mluví o úžasu ze společně strávených dvou dnů, o tom, že ho maminka požádala, aby nechal telefon doma a užil si tyto chvíle: "Já, který obvykle neposlouchám a v neděli se schovávám v internetové kavárně, místo abych šel na mši, jsem během těchto dnů objevil sám sebe svobodného a milovaného, řídil jsem se tím, co mi maminka navrhla, a otevřel jsem doširoka oči kráse, kterou jsem měl před sebou."



Otec George zase mluví o tichu, které je nezbytné k tomu, abychom se postavili realitě a pochopili ji v celé její hloubce: "Když jsem projížděl Kampalou a zpomaloval, abych překonal jeden z mnoha výmolů na silnici, po které jezdím, všiml jsem si krásného domu, kterého jsem si nikdy předtím nevšiml, a pomyslel jsem si: vidíš, že i v chaosu, když dáváš pozor, můžeš vidět krásu, kterou nám Pán dává."

Pak se do rozpravy vloží devatenáctiletá Winnie, která při jiné příležitosti definovala svou zkušenost ze školy komunity jako zkušenost se svým přítelem: "Ten, po kterém se ti vždycky stýská". "Takže," říká, "škola komunity je pro mě právě tou výchovou k tichu, které potřebuji, abych se nezapletla do nářků a těžkostí; a které mi umožňuje uvědomit si své pravé já, své srdce, které touží po tom, aby ho Ježíš objal, a kterému řekl: 'Jsi moje'." Rose vyskočí na židli a řekne: "Jsme ta nekonečná touha, která se nespokojí s internetovou kavárnou, ale chce štěstí, naplnění. Zároveň nás nic a nikdo nemůže oddělit od Boha, protože On je v nás a my mu patříme, v rámci společenství, tohoto společenství".

Hodina se mezitím připozdívá (v 19.15 v Ugandě slunce zapadá bleskově) a po návratu lodí, který je o to více vzrušující, že strach nyní ustoupil nadšení, přijíždíme do centra pro mládež, které nás bude hostit na noc a o které se starají misionářské sestry z Kabale. Večer se s Rose a Michealem (ředitelem naší školy) rozhodneme, že necháme znovu zaznít ono "Ty jsi můj", a tak se po zpěvu Vuestra Soy společně díváme na epizodu ze seriálu Vyvolený, v níž se Ježíš setkává s Magdalenou a osvobozuje ji od démonů, což končí úsměvem ženy a těmito několika slovy: "Řekl mi, že jsem jeho."



Následujícího večera jsme se po více než deseti hodinách cesty vrátili do Kampaly se srdcem překypujícím vděčností a s novým vědomím: "Řekl mi, že jsem jeho." Tato slova, stejně jako si získala Magdalenino srdce, rezonují a zaplavují srdce každého z nás.

Alberto a Fredy, Kampala, Uganda