O výchově a umělé inteligenci
Zamyšlení založené na zkušenosti výuky na školách, nad vztahem mezi technologií a výchovouVyvinuli jsme stroje, jež částečně nahrazují - a mnohdy i překonávají - lidskou inteligenci: za pár vteřin si zapamatují a zpracují data, k jejichž zpracování by člověku nestačil celý život. Stanovují léčebné postupy a vyhodnocují rizika jak v oblasti zdraví, tak i v oblasti obchodu a justičního systému. Jejich schopnost předpovídat budoucí vývoj často dalece překonává schopnost člověka z hlediska času i přesnosti. Zdá se tedy, že by z hlediska účinnosti bylo lepší vložit důvěru do stroje, spíše než riskovat lidskou omylnost. Vyhnuli bychom se tak možným chybám a ušetřili bychom si také značnou námahu.
A přesto zde existují rizika. Díky stroji, který poskytuje informace i jejich vyhodnocení, jež jsou často přijatelnější a přesnější než ty naše, bychom mohli zlenivět kvůli námaze potřebné pro přemýšlení a rozlišování. Při řešení problémů riskujeme, že budeme chtít pomocí algoritmů pouze optimalizovat určité, již zavedené způsoby, a staneme se méně ochotnými přemýšlet nad novými řešeními, jež spojují faktory, jejichž vztah ještě nebyl prozkoumán. Naopak vědec či podnikatel mohou být na počátku objevů, výrobků či kreativních řešení, out of the box, na které nikdo předtím nepomyslel.
Další oblastí, v níž by zlenivění bylo na škodu, jsou vztahy. Můžeme vytvořit stroje, jež mi díky pár klikům poskytnou mnoho nových či pro mě jinak nedostupných informací, zatímco jsem sám ve svém pokoji. Ovšem navazovat vztahy s ostatními je důležité. Kolik lidí, se společnými vášněmi a cíli, ovšem s velmi rozmanitými osobními a profesními úhly pohledu, se v průběhu dějin spojilo, aby se pokusilo prošlapat nové cesty! Lidé, kteří ve vzájemném dialogu rozvíjeli vědecké objevy, politické a výchovné vize, které byly pro dějiny lidstva převratné! Péče o vztahy, které na takových cestách pomáhají, se nesmí vytratit jen kvůli tomu, že v daném okamžiku jsou vložený čas a energie neúměrné vzhledem k nejistým výsledkům. Doprovodným účinkem určitých vztahů v rodině, práci či mezi přáteli, jež se jevily jako neužitečné, pak byl pro lidstvo velký skok vpřed. Existují lidská společenství, která proklestila nové cesty, svobodně spojujíce nápady, myšlenky a emoce.
Nutně vyvstává jistá otázka: co je tedy charakteristickým a výlučným znakem člověka? Co nebude stroj moci nikdy nahradit? Význam, smysl, vědomí, city, vztah mezi oblastmi dosud považovanými za oddělené, a morální smysl. Umění učit se již nesmí, v síťovině informací, tolik zaměřovat na zapamatování informací, jež jsou beztak na dosah ruky, nýbrž spíše vybízet ke kladení otázek, jež pomáhají objevit souvislosti. Stroj může nabídnout úžasné nástroje k výuce, ale nikdy nebude moci být tím, kdo vychovává, protože vychovává pouze ten, kdo se dívá na studenta v jeho celistvosti a zajímá se o jeho osobu. I proto, že jedině živý učitel, a nikdy stroj, může sdělovat své vášně. Člověk následuje druhou osobu, nikoli stroj.
Stroj tě nemůže učit přijímat komplexnost, řešit dilemata a vidět v konfliktech příležitost růstu. Žádný stroj nezíská schopnost přemýšlet nad svou zkušeností a ptát se, odkud pocházíme a kam směřujeme. Empatická komunikace a spolupráce během týmové hry vyžadují znalost silných stránek a zájmů druhého. Schopnost syntézy, šíře horizontu a dramatičnosti jsou vlastní lidskému rozumu. Výkonnější stroje vyžadují lidi, kteří jsou zralejší ve schopnosti vědomí smyslu, ve schopnosti přemýšlet v širokém smyslu slova a ve schopnosti chtění a naslouchání hlubokým touhám sebe sama i druhých. Tak to budeme my, kdo používá stroje, namísto toho, aby to byly stroje, které používají nás.
Zdroj: Fraternita sv. Karla Boromejského