Psal se rok 1986, když se otec Giussani vydal "Po stopách Krista" se skupinou přátel poutníků. Už tehdy nebyla situace ve Svaté zemi jednoduchá, přesto se jeho pohled upíral k něčemu jinému. Lépe řečeno, díval se na tato místa z jiného úhlu pohledu. V Betlémě po přečtení prologu Janova evangelia - "Na počátku bylo Slovo [...]. A to Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" - Giussani komentuje: "Je to metoda, kterou Bůh vždycky používal [...] za všech okolností, kdy chtěl ukázat, že to byla jeho moc, která dávala realitě věcí konzistenci. [...] Pán používá tuto metodu, aby ukázal, že moc není naše, nespočívá v naší inteligenci, není to naše síla, ale je to jeho moc" (s. 132-133).

Tento pocit naplnil jeho srdce, když vstoupil na Ježíšovu půdu: "Vše se odehrálo bez jakéhokoli lidského křiku. Celý židovský lid i velký Jan Křtitel [...] očekávali Mesiáše jako něco senzačního. Jako něco výjimečného, co nastolí ve světě spravedlnost". A místo toho se to stalo jako "živé semeno, které vzejde ze země navzdory všem přechodům ročních období. A zpočátku se zdá, že je to něco, co by člověk mohl klidně přehlížet. Tak to dělali všichni letopisci prvního století, včetně římských spisovatelů, kteří se jako Tacitus nebo Suetonius zmiňují o oné "sektě, jejíž zakladatel Kristus byl umučen za Tiberiova císařství". Toto sémě nejprve propuká zdánlivě nenápadně, ale pak, po dvou tisících letech, je do nás vloženo lidsky, rozumově, afektivně" (s. 131-132).

Luigi Amicone, Po stopách Krista




Ani dnes, uprostřed války a zla, které na sebe lidé přivolávají vlastníma rukama, Bůh nemění své cesty. A i dnes se ocitáme v situaci učedníků na lodi zmítané vlnami, celí sevření strachem. "Byla veliká vichřice a vlny se valily do člunu, takže byl už plný. Ležel na zádi, na polštáři, a spal. Pak ho vzbudili a řekli: 'Mistře, je ti jedno, že jsme se ztratili? Probudil se, pohrozil větru a řekl moři: "Buď zticha, uklidni se." Vítr ustal a nastal velký klid. Pak jim řekl: "Proč se bojíte? Copak ještě nemáte víru?" (Mk 4,37-40). Tato slova jsou promlouvána i k nám dnes, když se necháme přepadnout panikou v domnění, že jsme v koncích. Ale Pán je přítomen a je to on, kdo činí naši plavbu po rozbouřeném moři bezpečnou. Vždy a jedině On má sílu uklidnit vody. A to nás naplňuje úctou. Otec Giussani to připomíná právě ve scéně u Galilejského jezera:

"Ti muži s ním byli celé měsíce, celé roky. Znali jeho otce i matku, věděli, kde bydlí, a přesto se přišli zeptat: "Kdo je tento muž? Kdo jsi ty?" Ten člověk měl takovou moc, tak neúměrnou lidské představivosti, že byli nuceni klást tyto otázky" (s. 95).

Každý den nás zasahují stále tragičtější zprávy a stále zoufalejší analýzy; zdá se, že není východiska, že mír je nemožný. I my křesťané můžeme podlehnout tomuto klimatu a ztratit naději. I my se můžeme stát podobnými učedníkům z Emauz, s nimiž nás otec Giussani vyzývá, abychom se ztotožnili: "Kráčíme jako smutní křesťané. Smutek nepochází ze zkoušky a bolesti, smutek vždy pramení z absence smyslu nebo křehkosti rozumu. Smutek je vždy otázkou "stojí to za to?", "stojí to opravdu za to?", "bude to opravdu tak?". Smutek koneckonců pramení z konečné skepse. [...] Ale Pán, který rozumí naší situaci, našemu lidství, nás v tomto smutku neopouští. [...] Pán nás, i když nepoznán, doprovází v našich krocích na cestě" (s. 169-170).
Když se necháme přemoci smutkem a zoufalstvím, přehlížíme podstatný detail, totiž že veškerá naše naděje spočívá v člověku, který za nás vystoupil na kříž a vstal z mrtvých, aby nás vysvobodil ze zla. Církev se zrodila pod křížem, kde se Boží Syn, korunovaný trním, stal králem světa. Jeho probodené srdce Boží mocí proměnilo neúspěch ve vítězství.

Na Via Dolorosa otec Giussani uvažuje: "Život každého člověka má své určení na křížové cestě s Kristem. [...] Každý v té době čekal na Vykupitele. Ale Vykupitel [...] je jiný, než očekáváme. A tato odlišnost, která by nás měla přimět sklonit srdce před tajemstvím, se stává důvodem k potvrzení sebe sama před Bohem. Křížová cesta [...] spočívá v této vzpouře či zradě [...], v přilnutí ke společné mentalitě. [...] Kristus tak musí projít situací, kterou v nás vytváří běžná mentalita, jíž se držíme" (s. 163). Dovolme Kristu, aby prošel neúrodnou půdou našich srdcí a nechal v ní vyklíčit nový život, který nám slíbil, aby naši bratři a sestry ve Svaté zemi i ve světě nalezli naději. To je naše jistota, to není naše úsilí, které změní osud války a nenávisti mezi národy. Kristus na kříži nám to neustále připomíná.

Zlo ve světě nás jako křesťany zpochybňuje. A Bůh nás vyzývá, abychom v těchto dramatických okolnostech žili své povolání a neutíkali. Nebojíme se zla, a to ne proto, že bychom byli silní, ale protože silný je ten, který je mezi námi.

Nejsou to naše strategie, které změní běh událostí. Bůh působí svou spásu jinak: skrze svědectví křesťanů, nás ubohých hříšníků, a to až k sebe darování. Don Giussani to připomíná, když se zastavuje v modlitbě před jeskyní svatých Neviňátek: "Prvním svědectvím je svědectví dětí, které byly pro Něho zabity, aniž by o tom mohly vědět: kéž nám svatá Neviňátka pomohou v této velké prostotě a z malosti toho, co jsme, velké bohatství pro svět, kterým se chceme stát a být. Musíme být svědectvím, prostě bezednou obětí Tomu, který je otcem a matkou našeho života, otci a matce, který nemá sobě rovného, protože jsme zcela a úplně Jeho, všichni Jeho" (s. 134-135).

Vydat se po stopách Krista ve společnosti otce Giussaniho – prostřednictvím této kroniky cesty – nám prospěje. Vezměme ho za ruku a prožijme s ním to nejnapínavější dobrodružství, které se mohlo v životě mužů a žen všech dob odehrát: "Když vidíme ta místa, kde jen živá lidskost, byť tak zárodečně a nenápadně determinovaná, dokázala zapustit kořeny a měla sílu vzdorovat, komunikovat a ohromovat svět, je jasné, že v životě církve dnes záleží na živosti obnovené víry, a ne na síle odvozené z historie, ze zavedené instituce nebo z intelektuálního teologického uspořádání. To, na čem skutečně záleží, je, aby se v srdcích lidí znovu rozhořel život, který začal v Marii a Josefovi, v Janovi a Ondřejovi, a aby se zástupu pomohlo k životodárnému setkání, jak se to stalo na počátku křesťanství" (s. 192-193).

Poslechněme si znovu dona Giussaniho: "To, co si z těchto míst odnášíme, je touha, touha po tom, aby si lidé uvědomili, co se stalo. A místo toho se zdá, že to, co se stalo, je dnes možné vymazat, jako se nohou vymazává písmeno na písku, písmeno na písku světa. Ale to se děje právě proto, že to, co se stalo, je nabídkou pro lidskou svobodu, a tak je jasné, že moc je Boží. Dnes se všechno ostatní – politika, ekonomika atd. - zdá být větší a důležitější. - než tato událost, která se tak snadno a lacině ztotožňuje s pohádkou. Ale konkrétnost této události je tak lidská, když člověk vidí ta místa, že se z Palestiny nemůže vrátit s pochybností, že křesťanství je pohádka. Vžít se do přírodních, logistických podmínek, v nichž se Kristus ocitl, do krajiny, kterou viděl, do skal, po nichž šlapal, do vzdáleností, které ušel, všechno spolupracuje a nutí vás pochopit pravdu toho, co se stalo" (s. 193-194).

Právě tato Uskutečněná událost nás nutí radovat se ze soužení. Na všechno se díváme vykoupeným pohledem, který vychází z pohledu na Ježíše, žijeme jako Ježíš, procházíme každou okolností, každým protivenstvím, aniž by nás to přemohlo.

Jsem přesvědčen, že bez náboženského pohledu se všechno komplikuje a zmocňuje se zmatku, žádná geopolitická analýza – jakkoli závažná - nemůže rozvázat uzly tak složité situace. My křesťané nedůvěřujeme ve vlastní síly, ale v Osobu, jak nám vždy připomíná papež František: "Chápu lidi, kteří mají sklon ke smutku kvůli těžkým okolnostem, které musí snášet, ale musíme postupně dovolit, aby se i uprostřed nejhoršího utrpení začala probouzet radost z víry jako tajná, ale pevná důvěra. [...] Nebudu se unavovat opakováním slov Benedikta XVI., která nás přivádějí k jádru evangelia: "Na počátku křesťanství není etické rozhodnutí nebo velká myšlenka, ale setkání s událostí, s Osobou, která dává životu nový horizont a s ním i rozhodující směr" (Evangelii gaudium, 6 a 7). To je naše naděje, že jako malí učedníci půjdeme v Kristových stopách.

Jeruzalém, 7. května 2024

*Jeruzalémský latinský patriarcha kardinál