Jmenovala se Helena, ale dozvěděla jsem se to až poté, co mi řekli, že zemřela. Zeptala jsem se na ni. Chtěla jsem si ji představit jako mladou dívku, která před více než sto lety na svém ostrově Malta už milovala Ježíše Krista, ale ještě si vůbec neuvědomovala, kam ji tato láska povede, k čemu ji donutí, co po ní bude chtít, dokud si nezmění jméno na jméno svého otce – to mi sama vyprávěla – a nestane se pro všechny sestrou Frederick. Jeptiška, která mi před osmadvaceti lety s dovolením otevřela všechny dveře domů Matky Terezy v Kalkatě, protože – to bylo její proroctví - "pochopila, že z tohoto setkání musí vzejít něco dobrého". To "něco dobrého" mělo později podobu dítěte, které počala ve svém srdci: mého syna Govinda.

Sestra Frederick věděla, že tato adopce nebyla aktem dobroty, protože sledovala události oněch vzdálených dnů krok za krokem. Na jejím pohřbu, který se konal v Římě, kde žila více než deset let, se říkalo, že v řádu Misionářek lásky byla pilířem víry a kráčela ruku v ruce s Matkou Terezou, pilířem Lásky. Protože, jak poznamenali, láska bez víry je křehká a ochablá. Snad proto sestře trvalo krátce, než si uvědomila, že nejde o adopci, ale o nové setkání s Ježíšem Kristem, milovaným, ztraceným a znovu vystupujícím na tom nejnepředstavitelnějším místě na světě. Matka Tereza říkávala, že existuje Kalkata v Indii, mnoho Kalkat ve světě a pak Kalkata v našich vlastních srdcích. Sestra Frederick objala Kalkatu mého srdce, a když jsem naposledy viděla její tělo, drobné, vyčerpané, jako by dala všechno, dokonce i vlastní tělo, plakala jsem jako dítě. A jak slzy stékaly, dívala jsem se na její tvář – tak podobnou tváři Aleca Guinesse, slavného anglického herce z minulých let, což byl detail, který mě vždycky rozesmál – a slyšela jsem, jak mě znovu povzbuzuje, oslovuje mě "vy" a mluví italštinou poznamenanou anglickým přízvukem: "Neplačte pro mě. Už je mi dobře a budu se za vás modlit". Jsem si jistá, že se za mě sestra Frederick modlí od chvíle, kdy mě poznala. Během let jsem se naučila, že sestry Matky Terezy se nemodlí obecně. Pokaždé, když jsem prosila o modlitbu za přátele, příbuzné, lidi, které jsem náhodně potkala, vždy mi odpověděly: "Jak se jmenuje?".

Teď jsem se to naučila a pokaždé, když potřebuji, připravím si seznam jmen, a dokonce i nějaké náznaky historie. Naučily mě tak, že každý z nás je před Bohem jedinečný, že máme své jméno, svůj příběh a svou důstojnost. A vložily mi do srdce touhu, abychom se takto na sebe všichni dokázali dívat. Stejným způsobem se Matka Tereza spolu se sestrou Frederick a mnoha dalšími ženami, které se staly světlem v temnotách, musely dívat na těla pohozená v prachu na ulicích Kalkaty, zvedat, uzdravovat a milovat v každém z nich znetvořené tělo Ježíše Krista. Nepředstavitelná revoluce zbožnosti, pro kterou neexistuje zničený osud, odsouzení bez vykoupení, smrt bez příslibu života.

Ve "městě strašné noci", jak ho nazval spisovatel Rudyard Kipling, což je také tragický obraz temnoty naší doby a našich srdcí, kráčejí dcery Matky Terezy dál jako plamínky naděje. Stále tak činí v Kalkatě, na periferiích světa a také v zoufalých ulicích našeho Západu. V den pohřbu jsem se usmívala, když jsem poslouchala závěr vzpomínky na sestru Frederick: "Sestra jistě shlíží z nebe dolů a s úsměvem plným lásky nás stále nabádá: 'Sestry moje, moje společenství, buďte svaté'. Děkuji vám, drahá sestro Frederik, děkuji vám za vaši velkou touhu stát se svatou. Modlete se za nás, abychom se i nadále snažili o svatost, jako jste to dělala vy, až do konce našich dnů." Zřejmě nejen já, ale i její sestry stále slyšíme její řeč...

Více o sestře Frederick zde (anglicky).