"Představte si zážitek těch, kteří se narodili (jako já) mezi Zlatým jubileem a Diamantovým jubileem královny Viktorie (1887-1897). Naše pocity či představy o bezpečí nám byly postupně odebírány. Nyní se ocitáme nazí před Bohem, který je odpovědný za nás a naše místo v čase". Mnozí by mohli tato slova J. R. R. Tolkiena aplikovat na vlastní zkušenost posledních tří let, poznamenaných řadou událostí, které "strhly" veškeré bezpečí, od pandemie kovidu až po nejrůznější krize v našich větších i menších společenstvích. Jako by se dějiny vrátily zpět, a to plnou silou.

Dějiny neskončily, navzdory tomu, co bylo řečeno před lety. Do Evropy a světa se vrátila válka a staré i nové imperialismy se den za dnem obracejí na svou rétoriku. Globalizace již není vnímána jako nevyhnutelný happy end. Ani etika kapitalismu už není pro mladé generace přitažlivá. Staré ideologie se vracejí, doprovázeny vyostřením kulturních válek. Zdá se, že sociální soudržnost je na pokraji zhroucení, prohlubují se ekonomické rozdíly a radikalizují se konflikty mezi různými frakcemi, kulturami a generacemi. Technologie a sociální média často nepomáhají a mnozí jsou uvězněni v bublinách plných hněvu a osamělosti a přestávají si rozumět. Duševní zdraví se zhoršilo do kritického bodu, zejména u mladých lidí. Většina jistot o povaze člověka a lidské společnosti je zpochybňována, nebo je naopak zastávána s nelibostí, která často prozrazuje vnitřní obavy a pochybnosti, případně zarputilý nedostatek realismu.



S touto zkušeností úzce souvisí i touha, která stála za konáním Convergence, dvoudenní kulturní akce, která se konala 23.-24. března v britském Oxfordu. Tváří v tvář všem výzvám naší doby je rozšířené pokušení ustoupit z historie a hledat způsoby, jak se vyhnout konfrontaci s realitou. Ty mohou mít mimo jiné podobu bezuzdného individualismu, který se stará o svou vlastní malou zahrádku (jež je den ode dne menší a temnější) a může podléhat nostalgické setrvačnosti, jako by nejlepší dny našeho života byly navždy pryč. Nebo mohou propadnout ideologickému přístupu jakéhokoli druhu, včetně samozvané křesťanské ideologie, která vede jen k nenávisti a násilí.

Východiskem našeho kulturního snažení bylo přátelství, které v každém z nás probudilo touhu žít naplno "čas, který nám byl dán", s přesvědčením Johna Henryho Newmana, že "jediným způsobem, jak být dokonalý, je často se měnit". To znamená, že jediný způsob, jak neztratit sám sebe, je zapojit se do přítomnosti a přijmout nové začátky, které vždy čekají na pohled těch, kdo je hledají. Změna, o kterou jsme při přípravě a prožívání Convergence usilovali, nebyl rozchod s minulostí, s tradicí, slepé přijímání chyb nových generací, ale spíše růst a rozvoj živé bytosti. Je to změna, která se chce vyhnout jak tradicionalismu, tak progresivismu a vůbec jakékoli polarizaci. Je to změna, která vyžaduje jasnou identitu, kterou je třeba odvážně sdílet se světem.

Convergence 2024 – a zejména práce, která jí předcházela – ověřila a ukázala, že to může být pravda. Hlavním tématem naší dvoudenní akce (které se zúčastnily téměř tři stovky lidí) byla možnost čelit době krize, rizika a nejistoty beze strachu. Jednou z hlavních inspirací byl dokufilm Living Without Fear in the Age of Uncertainty (Život beze strachu ve věku nejistoty), do kterého přispěli Rowan Williams, Charles Taylor a Julián Carrón. Některé úryvky byly během dnů promítány, ale především film inspiroval k něčemu novému: výsledkem byla příprava výstavy ("Provokace"), uvedené během akce, postavené na zkušenostech uměleckého kurátora a spisovatele. Vycházeli ze svých reakcí na poezii a současné umění a prostřednictvím svého přátelství hledali shody, které je vedly k tomu, aby se nořili stále hlouběji do sebe, až k objevu tak nádherně vyjádřenému větou dona Giussaniho na závěrečném panelu: "Jsem, existuji, protože Ty mě tvoříš, a tento objev je plný vděčnosti".



Jádrem Convergence byla řada panelů věnovaných tématům, která byla označena za nejnaléhavější výzvy naší doby, jak již bylo zmíněno: umělá inteligence, válka a usmíření, sociální krize, podstata lidského bytí a duševní zdraví.

Jednou z věcí, která nás nejvíce zaujala, byla různorodost gest spolu s nečekanou jednotou, která se objevila v průběhu celé akce. Různorodost příběhů a citlivostí, a to jak mezi lidmi, kteří akce organizovali, tak mezi těmi, kteří se jich účastnili. Různorodost přístupů, přičemž některé debaty nabízely přímější odpovědi na to, jak se vypořádat s výzvami moderní doby, zejména dialog s teologem Danielem De Haanem o etice ctností ve věku sociálních médií, který přinesl, jak právě nedostatek zkušenosti společenství vede ke kmenovosti.

Další setkání byla více zaměřena na kladení otázek a vyvolávala dlouhé dialogy. Jednalo se zejména o diskusi o umělé inteligenci, kterou vedl Jonah Lynch a klavírista Francesco Pasqualotto a která poskytla praktický příklad jedinečnosti lidské tvořivosti, což je paradoxně také to, co nám umožňuje doufat, že se výzva umělé inteligence může změnit v příležitost pro lidstvo. Dvě z dalších zasedání by se dala výstižněji označit jako svědectví. První z nich, doprovázené specializovanou výstavou, se zaměřilo na postavu Takašiho Nagaie. Gabriele di Comite nám ukázal, jak se válečná zkušenost Takašiho Nagaie po jeho obrácení proměnila a vedla ho k tomu, že se po hrůze bomby stal pozitivní silou pro smíření, pro dobro celého světa. James Nolan nám očima Takašiho Nagaie a lidí, kteří se s ním setkali, ukázal smysl utrpení a to, jak naděje tohoto muže proměnila životy mnoha lidí.

Další setkání se zaměřilo na svědectví lékařů angažovaných na jednom z nejpalčivějších bojišť naší společnosti, na krizi duševního zdraví dětí a dospívajících, kteří se podělili o své zkušenosti s bolestí a naznačili, jak jediná možná naděje spočívá ve vztahu. A konečně v další panelové diskusi proběhl dialog mezi pedagogem a ekonomem, který zdůraznil, jak jsou ekonomický a vzdělávací kolaps naší společnosti tvářemi téže krize. Tato různorodost kontextů a přístupů se projevila i v pluralitě lidí, kteří se akce zúčastnili a která se stala také příležitostí k setkání různých skupin a identit (včetně různých katolických komunit žijících v Oxfordu i mimo něj).



Navzdory této mnohosti se však Convergence vyznačovala nečekanou jednotou a výsledek byl mnohem větší než součet toho, co organizátoři a dobrovolníci dali dohromady, což nás všechny naplnilo úžasem a touhou v této cestě pokračovat. Byla to tematická jednota v tom smyslu, že každá akce se stala etapou propojené cesty, která nakonec vedla k uvědomění, že každý z nás má odpovědnost, kterou musí převzít. Protože my všichni máme svobodu měnit dějiny, ne podle světového měřítka výkonnosti nebo politického dopadu, ale na mnohem hlubší úrovni: společně pracovat na vytváření míst, kde lze sdílet bolest, kde lze měnit naše srdce a kde lze nalézt naději, obnovit skutečnou lidskou osobnost.

A také, a to je možná nejdůležitější, prožitá jednota mezi lidmi, kteří se na této akci podíleli, a to ve všech jejích různých podobách; jak napsal jeden z nás ve zprávě, během Convergence jsme se mohli "vlastníma rukama dotknout hmatatelné jednoty, jednoty, v níž každý z nás našel své místo a v níž byl překonán veškerý protiklad mezi tvrzením 'já' a tvrzením 'my'".

Videozáznamy všech projevů jsou k dispozici na kanálu Convergence na YouTube.