Meeting Rimini, 2019: Třicet tisíc návštěvníků odchází z výstavy "Takashi Paolo Nagai, oznámení z Nagasaki" dojato (dojímá pouze to, co se dotýká našich životů překvapivým způsobem!). Zatímco výstava byla rozebírána, fronta lidí vedená ústním výkladem stále čekala na její návštěvu. O několik měsíců později přišla pandemie. Ti, kdo si výstavu objednali, nás požádali, abychom ji zpřístupnili na internetu, aby se dozvěděli, jak získat naději od těch, kteří ji zažili i v atomové poušti.
Je to stejně palčivá otázka, kterou si kladou i po letech uprostřed otřesů válek, povodní, ale také ve školách, v nemocnicích, které se potýkají s problémy, a v neposlední řadě ve věznicích. Tyto skutečnosti přiměly v roce 2021 tři z kurátorů výstavy, aby se tohoto volání ujali, a to až do té míry, že se obrátili na nagasackého arcibiskupa s návrhem, aby zahájil proces kanonizace tohoto japonského křesťanského lékaře, který za života čelil nemoci, ale i smrti své milované ženy (během atomového útoku na Nagasaki) s neochvějnou vírou. Jeho nečekaně nadšená odpověď - "Konečně mě někdo požádal! Ale i Midori!" - vedla k založení Výboru přátel Takašiho a Midori Nagaiových (www.amicinagai.com), který diecéze Nagasaki uznala za kanonického činitele.

Gabriele se přestěhoval za prací do Tokia a zapojil se do nelehkého úkolu překládat Takašiho knihy z japonštiny. Příležitost číst a prezentovat takové knihy je darem pro náš život a mění ho: biskupové, kteří přečetli Ciò che non muore mai (Co nikdy neumírá) za dva večery a ohromeni v ní rozpoznali svěžest prvních křesťanů, nebo starší farář, který se rozhodl proměnit horský kostel na vrcholu jezera Maggiore ve Svatyni míru a požádal nás o vytvoření panelů o příběhu těchto dvou japonských křesťanských novomanželů pro stálou expozici. Tyto panely se staly druhou putovní výstavou přeloženou do japonštiny, francouzštiny, němčiny, španělštiny, angličtiny a portugalštiny, která nadále putuje mezi Paříží, Tokiem, Syrakusami, Kanárskými ostrovy, Římem, Lucemburkem, Mnichovem, Vídní, Oxfordem, Luganem, Barcelonou, Madridem, Santiagem de Chile a různými městy v Itálii, Německu a Spojeném království. Byly již uspořádány tři poutě do Panenského průsmyku a do Nyokodo. Knihy byly přeloženy z italštiny do španělštiny, francouzštiny, angličtiny a portugalštiny.

Kulturní centra, komunity, ale i lidé z jiných hnutí či skupin, se na nás obracejí. Proběhlo více než 120 prezentací a naše výstavy byly připraveny a prezentovány vyškolenými průvodci 40krát na různých kontinentech. Za jakým účelem? Mnozí nás vyhledávají, aby tyto manžele představili stovkám párů, které doprovázejí na cestě životem a povoláním, jiní nás vyhledávají, aby obnovili motivaci svých nemocničních kolegů uprostřed jejich každodenní dřiny, a jsou i tací, kteří chtějí organizovat projekty se školáky nebo studenty medicíny. Všechny oživuje touha objevit onu lidskou cestu, která umožňuje čelit i těm nejkrutějším okolnostem se záviděníhodnou pozicí srdce. Máme neuvěřitelné a dojemné výsledky a neustálé zprávy od lidí, kteří cítí, že jejich život hluboce poznamenalo setkání s těmito dvěma velkými společníky na cestách, a chtějí se stát jejich přáteli v dobrodružství života.

Z mnoha míst nám přicházejí zprávy, že společná příprava a prezentace výstavy přiměla mnoho lidí, aby se v historické době, která je poznamenána individualismem a skepsí, jež se snadno odvrací od nadšení pro člověka, s nadšením zapojili. Organizátoři a průvodci jsou překvapeni přátelstvím, které se mezi nimi rodí a roste; přátelé se z nich totiž stávají tím, že si navzájem pomáhají hlouběji proniknout do smyslu života, jak vypráví jeden člověk z Mnichova: "Tím, že jsme tam byli spolu, se čas naplnil něčím větším". Výstavu také prožívají jako privilegovaný nástroj k představení křesťanské víry těm, kdo nevěří, což se jeví jako naplnění rozumu v odpovědi na stejný neklid, který, stejně jako žil v hloubi Takašiho materialistického srdce, zůstává v postmoderním člověku nedotčen i dnes.

Proč se to všechno děje? Protože Takaši a Midori jsou nepopiratelnými svědky. Každý člověk nepotřebuje vysvětlení, ale svědky, aby mohl žít, aby viděl, že naplněný život je možný. Obnovuje se tak ona "naivní smělost", díky níž lidé vystupují jako protagonisté dějin. To, co sdělujeme těm, kdo nás hledají - jak říká podtitul jeho autobiografie -, je namáhavá a fascinující cesta člověka, každého člověka, který se nechá zpochybnit realitou, protože věří, že život slouží k tomu, aby hledal jeho smysl, dokud ho nenajde. To znamená, že Takašiho můžeme označit za skutečného realistu: vždy vycházel z reality, z toho, co se stalo, neignoroval palčivé a opakující se otázky, které nejistota života a okolností vždy klade a které jsou zásadní pro to, aby život zůstal lidský. Dnes naopak otázky často zabíjíme. Navíc měl vědeckou poctivost ověřovat odpovědi, ať už přicházely odkudkoli.

Další Takashiho vlastností je, že byl hluboce upřímný sám k sobě, což je vzácné; proto měl kouzlo sjednoceného člověka. Ostatně na dvou panelech výstavy věnované medicíně jsme viděli, že změnou svého pojetí člověka změnil i způsob své práce. To vše by se v něm neuskutečnilo bez onoho mračna svědků, kteří mu výjimečným způsobem ukázali každodenní život v křesťanské čtvrti Nagasaki. Především by to nebylo možné bez Midori. Byla to ta neuvěřitelná žena, která ho nejprve "nezištně" doprovázela k obrácení, která ho pak jako jeho nevěsta uměla milovat tím, že lásku a své doprovázení jeho Osudu - největší lásku - převáděla do něhy každodenních gest, až ho také uvedla do nevyčerpatelného Kristova přátelství, které navždy přemáhá samotu. Každý okamžik prožívala před Přítomností, jistá si svým "ano" svému povolání. Midori, která vyznačovala cestu svého manžela, i když už byla po smrti, ho vedla k oné chudobě ducha, kterou zažila na vlastní kůži a která ho dovedla k naplnění, k vidění poezie všeho pod slupkou zdání, rozpoznané jako dar Boha, který nás miluje.
To je to, co každý, kdo je skutečně provokován jejich svědectvím, objevuje jako tolik žádoucí pro sebe.

Cestou jsme si také uvědomili, že jejich příběh můžeme pochopit do hloubky právě díky charismatu, které nás zasáhlo: od zapojení rozumu do reality až na práh víry. Stále více je objevujeme jako živé příklady cesty, na kterou nás v knize Náboženský smysl vede otec Giussani.

Proč tito Japonci, pocházející z tak odlišné kultury, historie a tradice, obrátili náš život a život tolika lidí vzhůru nohama? Protože se dotýkají těch srdečních strun, které jsou v každé zeměpisné šířce a kultuře stejné: srdečních strun Krásy, Pravdy, doteku té nekonečnosti, pro kterou jsme stvořeni. Jsou to tytéž srdeční struny, které vedly celý národ k tomu, aby neutíkal z atomové pouště, ale aby tuto pustinu přebudoval v kvetoucí úbočí. Pohybují nás i dnes, když jsme se osvobodili od samoty, abychom si znovu uvědomili velikost svého já a znovu objevili chuť ke společnému zapojení. Můžeme také říci, že "racionalista" Takaši (a to jsme tak trochu všichni) nás nutí rozšířit náš systematický přístup a umožňuje nám znovu objevit, že transcendence a konkrétnost se navzájem nevylučují, ale že přítomnost transcendentna je empiricky zjistitelná; podává nám tedy ruku a pomáhá nám rozšířit náš redukovaný rozum.

To je nakonec to, co nás přesvědčuje. Takashiho rozzářená tvář v tak hrozných podmínkách je skutečně nepopiratelná (stejně jako tváře jeho přátel, když vytahují zvon z trosek během bdění nad zpustošenými Vánocemi 1945) a umožňuje nahlédnout něco mnohem příjemnějšího než pohodlí a instinktivnost, tu pravou Lásku, která miluje osud druhého, v jeho malých a skrytých každodenních gestech i v dramatických okolnostech života. Otevírá se tak cesta naděje, opravdového míru a svobody, i když nepochybně namáhavá, jako je každá práce na sobě samém. Lidská svoboda se vždy odehrává v přítomném okamžiku, a proto nás Takashi a Midori dnes provokují.

Tuto výzvu bychom mohli shrnout otázkou: Co chci udělat s časem, který mi zbývá, tedy s tímto okamžikem? Ukazují nám svobodu lidí, kteří se stávají dětmi a zakoušejí nevyčerpatelné Přátelství, nepotřebují, aby okolnosti byly jiné, než jaké jsou, aby mohli žít teď. Není to snad spása? Můžeme říci, že nečekaným úkolem, který máme po ruce, je neustálé prožívání povolání v rámci našeho povolání, které posiluje naši vděčnost a nutí nás říkat spolu s Takašim: "To, co se v očích světa jeví jen jako neštěstí, je pro svaté milost: místo cesty k sebezdokonalení", tedy naplnění či štěstí.

*Vedení Výboru přátel Takašiho a Midori Nagaiových