„Svatým přísluší, že zůstávají tajemně 'současní' s každou generací: je to důsledek jejich hlubokého zakořenění ve věčné Boží přítomnosti“. To napsal svatý Jan Pavel II. v listu Operosam diem (1. prosince 1996) u příležitosti výročí 1600 let od smrti svatého Ambrože. Zdá se mi, že tato slova lze vztáhnout i na blahoslaveného kardinála Alfreda Ildefonsa Schustera, jehož 70. výročí úmrtí si připomínáme. Čemu nás ještě může naučit?

Alfredo se narodil 18. ledna 1880 v Miláně. Jeho otec Giovanni byl papežským zuavem, vojákem, ale po skončení papežovy světské moci se naučil práci krejčího, čímž si rozhodně moc nevydělal, také proto, že když se Alfredo narodil, bylo mu už 61 let a byl ve třetím manželství, s Annou Marií Tutzerovou mladší o třicet let, která souhlasila, že se postará o vdovcovy děti. O čtyři roky později přišla na svět jeho sestra Julie a také chudoba a smutek: otec zemřel, když bylo Alfredovi pouhých devět let. A vždycky si vzpomínal na to, co se stalo po pohřbu, když matka otevřela kredenc a dala dětem dva nebo tři bochníky chleba, pár mincí a řekla: „To je všechno: zítra už nebudeme mít co jíst“. Ve skutečnosti jim přežít umožnila jen dobročinnost sousedů a pracovitost matky - která pracovala jako uklízečka.

Alfreda tyto zkoušky neporazily - jako mnohé lidi dnes -. Z jeho deníku čteme: „Zůstaň klidný. Především se vyhýbej zahálce, která je otcem všech neřestí. Buď vždy pilný a studuj." A to také dělal, povzbuzován vírou, kterou mu předala jeho matka. A opět v deníku: „Miluj, miluj vroucně, miluj nejprve svého Boha, pak jeho rozkošný obraz ve všech lidech“. Byl to jeho ideál a předal ho i své mladší sestře Julii, které 8. května 1907 napsal: „Naše vlast, naše království, náš otcovský domov je nebe (...). Království Boží je v nás, tam, ve skrytu svědomí, v tichu duše, musíme žít tento intenzivní život lásky a víry, který chce Ježíš“. Nikdy se nestyděl za to, že je chudý, a to do té míry, že ve svém Testamentu napsal: „Narodil jsem se a žil jsem v chudobě, a protože jsem byl mnichem, dokonce i na stolci svatého Ambrože, vždycky jsem se považoval ne za vlastníka, ale za správce statků své církve.“

O dobré lidi není nikdy nouze, a tak se baron Pfiffer d'Althishofen, plukovník Švýcarské gardy, v roce 1891 zajímal o to, aby mohl být jedenáctiletý Alfredo přijat mezi obláty kláštera svatého Pavla za hradbami. Benediktini totiž vždy přijímali chudé chlapce, starali se o jejich vzdělání a výchovu, sdíleli s nimi životní styl a spiritualitu, dokud se po dosažení dospělosti neosamostatnili a nebyli připraveni vrátit se ke svým rodinám a začít žít svůj vlastní šťastný život.

Alfréd se místo toho rozhodl zůstat a pokračovat v životě, který ho formoval, ve stylu, který svatý Benedikt doporučoval po staletí a který je shrnut v nádherném trojverší: „Ora. Labora. Noli contristari“, což bychom měli přeložit jako: “Pečuj o svůj vztah k Bohu a světu s rozvahou: angažuj se! Ale vše dělej s klidem, aniž by ses nechal odradit“.

Je to způsob života, který poznamenal dějiny církve a evropské civilizace. Koneckonců i Duchovní cvičení svatého Ignáce z Loyoly jsou inspirována diskrétností, kterou tolik doporučoval Benedikt a které se naučil Schuster. Moudrá cvičení v odevzdanosti, která vždy umí najít nebo si připomenout důvod: lásku, kterou má Bůh ke každému z nás a kterou od nás očekává při své nekonečné úctě k naší svobodě. Vše uskutečňovat s rozvahou, nenechat se brzdit zklamáním, obtížemi. Mladý mnich to prožíval. V jeho spisech o tom najdeme tisíce důkazů: „Naděje je podstatnou součástí Našeho poslání, protože evangelium (...) v italštině znamená: radostná zvěst (...). (Bůh) příliš miluje lidstvo, než aby neproměnil zlo v dobro“. A znovu: „Svatost nespočívá výhradně v přísnosti dodržování předpisů, jinak by nás fakíři přemohli. Svatější je ten, kdo více miluje. Svatější je ten, kdo se více odevzdává Bohu. Svatější je ten, kdo nejvíce zapomíná na sebe“. Věřím, že tato rada je platná i dnes.

Tato pravidla moudré rovnováhy mu dobře posloužila během jeho 25 let biskupského působení v Miláně. Něco málo přes měsíc po jeho nástupu do funkce arcibiskupa (8. září 1929) vypukla strašlivá krize roku 1929. Poté přišla italská válka v Africe a zástupná válka vedená mezi tehdejšími totalitami (bolševismus, nacismus, fašismus) o kůži, krev a duši. Následovala druhá světová válka, oběť 56 milionů mrtvých a Hirošima a Nagasaki, která rovněž znamenala pád impérií, zejména britského a francouzského, zatímco Stalinův bolševický imperialismus trval dlouho a krvelačně. Schusterova odpověď či návrh v tomto klimatu zněl: „Uprostřed temné atmosféry nenávisti září hvězda lásky (...). Bůh je láska. Milujte se navzájem“. Skvěle to shrnul u příležitosti Velikonoc 1945: „I letos slavíme naše válečné Velikonoce! (...) Kristus je naše Velikonoce, a kde je Kristus, tam jsou vždycky Velikonoce, i když venku zuří válka, protože Pán skutečně vstal z mrtvých.

V tomto „boji“ za dobro se Schuster nešetřil. Od půl čtvrté ráno, kdy vstával, až do deváté večer, kdy se ukládal k spánku, byl neúnavný, s onou pověstnou jemnou, ale pevnou výzvou: „Appresso! Kupředu!“. Nikdy se nezastavil a těm, kteří mu navrhovali, aby si trochu odpočinul, odpovídal slovy svatého Karla: „K osvícení druhých je třeba spotřebovat svíčku“. Spolupracovníkovi, který mu vyčítal příliš mnoho pokání, se ospravedlňoval slovy: „Bůh je žárlivý Bůh." Pro ty, kdo milují, není nikdy ničeho příliš mnoho.

Z této lásky vycházela jeho aktivita, která by se zdála neuvěřitelná: pět diecézních synod, pět pastoračních návštěv celé obrovské arcidiecéze, přičemž již ve dveřích kostela poklekal před ještě ospalýma očima sakristána nebo faráře. Všude, kde bylo zapotřebí biskupova slova, aby odsoudil každé zneužití moci, tam byl, jako když Mussolini v květnu 1931 potlačil Katolickou akci a ne náhodou policie do své tajné zprávy napsala: „Navzdory všemu zdání je (Schuster) přesvědčený a nesmiřitelný nepřítel fašismu. Žádný prelát není režimu nepřátelštější než současný milánský arcibiskup a Mussolini by skutečně udělal dobře, kdyby vyprovokoval jeho odvolání z Milána“.

Ve skutečnosti se při obraně utlačovaných a proti každému barbarství řídil pouze a neohroženě evangeliem: vzpomeňme na odvahu, s níž dosáhl odstranění těl partyzánů zastřelených 14. srpna 1944 na Piazzale Loreto. Stejnou odvahu měl i 29. dubna následujícího roku, kdy hrozil, že sám půjde vyzvednout Mussoliniho mrtvolu bestiálně visící na stejném náměstí.

Neměli bychom zapomenout ani na jeho homilii z 13. listopadu 1938, kdy odsoudil rasové zákony se stejnou odvahou jako svatý Ambrož proti císaři Theodosiovi: „V zahraničí vznikla jakási hereze (...) a šíří se tak trochu všude. Je to takzvaný rasismus. (...) Církev nedělá politiku ani sociální ekonomii. Ale rozlišování ras v křesťanské církvi ne: protože Krista nelze roztrhat na kusy!“. Tyto zákony byly „herezí“, což znamenalo oprávnění katolíků neposlouchat Duceho, tehdy diktátora.

Byl prorocký nejen ohledně konce tehdy tak mocné totality, ale také ohledně budoucnosti církve. Již v roce 1931 řekl: „Jen Svatý může ovládnout a dobýt svět. Konkordáty, církevní osa, kanonické pláště a erminy, nevíme, kolik ze všech těchto středověkých přívlastků ještě za padesát let zbude. Ať už je to dobře, nebo špatně, faktem zůstává, že svět i dnes rozumí Donu Boskovi, Donu Orionovi, Donu Guanellovi, Donu Placidovi, který šel do lesa, aby si svlékl kalhoty a pak je předal chudákovi, který ho požádal o milodar! (...) Muži možná málo slov a uspěchaných způsobů, protože nejúčinnějším kázáním, které hlásali, byl jejich vlastní život. No, lidé jejich řeči rozuměli a byla účinná, zatímco na tolik jiných kázání nezbývá čas“.

Účinnou metodou tedy nebylo mnoho slov, ale „hodně“ věřícího a přesvědčeného života. Byl přítelem světců, jako byli Luigi Orione a Giovanni Calabria, a sdílel s nimi jistotu: „Charita a jenom charita spasí svět“. Byl inspirátorem svatých: zavedl kauzu blahořečení kardinála Andrey Carla Ferrariho a dona Serafina Morazzoneho. A v jeho době vzniklo mnoho „svatých“: od Gianny Beretty Molly po Dona Carla Gnocchiho, Dona Luigiho Monzu, Giuseppe Lazzatiho, Marcella Candia... Dlouhý seznam, který stále nepřestává udivovat... a podněcovat nás: „Proč bych nemohl být jedním z nich?"

Možná je tento „výbuch“ svatosti způsoben také péčí, kterou věnoval katechezi. Během jeho episkopátu se diecéze rozrostla o milion obyvatel. Všem neúnavně navrhoval důležitost oratoře: „Jednomu faráři, který mě před časem požádal o radu, zda se má pustit do stavby nového farního kostela, nebo založit oratoř, jsem bez váhání odpověděl: ‚Udělejte teď oratoř, protože z oratoře se chodí do farního kostela, a ne naopak.‘ Všichni se snažili o to, aby oratoř byla pro všechny důležitá. Farní kostel bez oratoře snadno skončí opuštěný“. I v tom byl prorocký.

Existoval také „konkrétní“ způsob, jak ověřit, zda katecheze byla účinná a přinesla ovoce. To, co napsal farářům v roce 1939, bylo krásné: „Pro mladé lidi nestačí život z víry, společenství, katechismy, konference atd.... Jejich víra potřebuje východisko křesťanské lásky. Především v pravidelných návštěvách chudých v jejich domovech, nemocných v nemocnicích, uvězněných, polomrtvých na kolejích, v chudinských čtvrtích velkých měst nachází naše mládež plnou realizaci svého křesťanského života“. Existuje mnoho iniciativ, které jsou dodnes aktuální, živé, nepřehlédnutelné.

Jeden příklad za všechny. Když v lednu 1946 četl v novinách, že o Vánocích zemřeli tři lidé na následky nachlazení, vztáhl ruku ve jménu všech: „Milánské statistiky nám uvádějí tisíce a tisíce rodin, které nemají domov, které jsou během této kruté zimy vystaveny tisícům utrpení zimy a hladu. (...) Nyní se ve jménu dobročinnosti a spravedlnosti odvažuji vydat výzvu všem, kteří se mohou zbavit přebytečných věcí, bankéřům, průmyslníkům, finančníkům (...), aby přispěli na toto křesťanské dílo výstavby domů pro ty, kteří jsou jich zbaveni." Tak se zrodil Domus Ambrosiana, třináct budov postavených na předměstích z darů věřících. Byty měly být přidělovány novomanželům nebo potřebným rodinám s nájemným nižším než v obecních domech. Na tomto podniku se podílely oratoře, protože to byl jejich úkol: zavazovat.

Schuster vyzýval k angažovanosti laiků ve farnosti i ve světě. Již tehdy hovořil o farních radách: „Jsou velkým přínosem pro faráře, dávají jim vizi a ucelenější obraz o stavu farnosti a jejích potřebách. Zapojují mnoho lidí, mnoho rodin, do podpory a udržování práce faráře“. Vedle farních rad se věnoval i péči o sekulární instituty, životní formy mužů a žen, kteří se zasvětili Bohu a vydávají o něm svědectví způsobem, jakým žijí své povolání: liší se nikoli hábitem, ale srdcem. Je jich příliš mnoho na to, abychom je všechny vyjmenovali, protože je to pramen, který dodnes kypí a je živý: od Institutu Krista Krále bychom se dostali k Memores Domini. A tím bychom ještě neskončili.

Rád bych učinil své a znovu všem nabídl své rozloučení s tímto světem. Při západu slunce 14. srpna 1954 dorazil kardinál vyčerpaný únavou do kněžského semináře Venegono Inferiore, aby si na několik dní odpočinul se srdcem bolavým od pastorační horlivosti, která ho sžírala během 25 let jeho biskupského úřadu. Na balkon ho přivolal zpěv seminaristů, kteří se shromáždili na svahu pod arcibiskupovým bytem a toužili po jeho pozdravu. Řekl jim: „Přejete si ode mne památku. Nemám pro vás jinou památku než pozvání ke svatosti. Zdá se, že lidi už naše kázání nepřesvědčí, ale tváří v tvář svatosti stále věří, stále klečí a modlí se. Zdá se, že lidé žijí nevšímaví k nadpřirozeným skutečnostem, lhostejní k problémům spásy. Když však kolem projde autentický světec, ať už živý, nebo mrtvý, všichni se k němu hrnou. Nezapomeňte, že ďábel se nebojí našich sportovišť a kin: bojí se naopak naší svatosti“.

O několik dní později to bylo jeho tělo, které doprovázelo impozantní procesí z Venegona do Milána. Platilo a platí: „Když prochází světec, všichni se k němu hrnou“.

*Bývalý rektor Papežského lombardského semináře, pověřený vedením Služby pro kauzy svatých milánské arcidiecéze a konzultant Dikasteria pro kauzy svatých.