Učím výtvarnou výchovu a technologie na střední škole. V jedné náročné třídě navrhnu výtvarnou dílnu, přičemž od začátku vím, že hodina nebude dobře strukturovaná, což je pro dílenské hodiny charakteristické, ale rozhodnu se zariskovat. Začínáme, snažím se mít oči otevřené, dávám si pozor na kázeň... Ale něco proklouzne a stane se něco poměrně závažného, co je třeba sankcionovat: chlapec udělá hloupé gesto, které mohlo mít vážné následky, a navíc na mě reaguje neuctivě. Kázání a kázeňská poznámka. Přesně podle pravidel. Myslím si: já to věděla... Jaký jsem to blázen, že pokaždé znovu věřím.

O víkendu si odpočinu a podaří se mi získat odstup tím, že si připomenu, že ten kluk je mnohem víc než to, co udělal. V úterý vejdu do třídy, zachytím jeho pohled a upřímně se na něj usměju. „Ahoj! Jak se máme?“ zeptám se ho. Udiveně se na mě podívá a povolí několik z tisíců obranných mechanismů, které už předtím nasadil. Děkuji Bohu. Ale to nejlepší má teprve přijít. Říkám chlapcům: „Musíme to dokončit. Co uděláme? Půjdeme do učebny umění? Můžu vám věřit? Zkusíme to. Podle toho, jak se budete chovat, se rozhodnu, jak připravit zítřejší hodinu.

Dnes je zde také podpůrný učitel. Čtyři oči místo dvou někdy znamenají skutečný rozdíl. Chodíme a děti dobře reagují, zapojují se. Odnáším si hodinu domů, spokojená. O přestávce k nám přistoupí dívka: „Můžu s vámi mluvit?“ „Ano,“ odpovím. „Dnes jsem se při hodině výtvarné výchovy chovala špatně, byla jsem roztržitá, i když jste si toho nevšimla, a nepracovala jsem pečlivě. Chtěla jsem se vám za to omluvit.“ Když mluví, je jí do pláče. Zůstávám zkamenělá. „Děkuji ti! Tvá poctivá a upřímná omluva je tím nejcennějším bodem, od kterého můžeme začít znovu. Společně.“

Co ji přimělo k tomu, aby se mnou promluvila? Co viděla? Dnes mi tato dívka připomněla, že v našich studentech je překvapivé očekávání. Čekají jen na to, až je budeme brát vážně, s ochotou z naší strany každý den riskovat, protože víme, že to vždycky stojí za to. Čekají a jsou poctiví. Někdy, jako dnes, mají odvahu to říct, někdy ne. Nikdy však nesmíme podceňovat jejich čekání, které je velmi často stokrát větší než to naše. A pak je tu společný způsob, jak riskovat, žádat o pomoc, protože jsme uvnitř vesnice, jak by řekl papež, a v tom je naše síla. A tak si udělám čas a jdu na workshop s učitelem, který mi pomůže a podělí se se mnou o úkol, který cítím na svých bedrech.

Elda, Buccinasco (Milán)