Není snadné mluvit o svém příběhu před tolika lidmi, ale chápu, že takovou krásu je třeba sdílet. Všechno to začalo v roce 1992. Byl jsem mladý fyzioterapeut v milánské nemocnici San Raffaele, pracoval jsem tam od roku 1987, když mi jednoho dne můj vedoucí lékař řekl, že příští den budu muset ošetřit pacienta jménem Don Luigi Giussani kvůli silným bolestem zad. Věděl jsem, o koho jde, protože jsem v sedmdesátých letech chodil na střední školu a v těch letech jste museli být političtí „z donucení“. Byl jsem tvrdý a ryzí komunista. Časem se to zmírnilo, v roce 1992 už jsem nebyl tak ideologický, ale pořád jsem neměl s hnutím nic společného a nechodil jsem do kostela. Druhý den jsem v určený čas přišel do čekárny a uviděl jsem malého muže s nádhernýma očima, vedle něj dva velké chlapi, jednoho vpravo a druhého vlevo. Tehdy jsem si dokonce pomyslel: „Ten kněz má bodyguardy“. Ve skutečnosti to byli dva jeho velcí přátelé: Carlo Wolfsgruber a Ivan Colombo. Představil jsem se a pak jsme šli do tělocvičny, abychom začali s léčbou. Tam to byla nejdůležitější hodina mého života.
Protože jsem se nikdy necítil tak ceněný, nikdy! Nikdo se na mě nedíval s takovou vášní, s takovou láskou, s takovým dobrem, které nebylo jen dobré, bylo to dobro, které přetékalo úctou. Říkal jsem si: „Ale vždyť mě tenhle ani nezná, jak si mě může tak vážit?“. Zajímal se o mě, pořád mě žádal, abych mu vyprávěl, co dělám, vysvětloval jsem mu věci a on mi kladl další otázky, mimochodem velmi vhodné, otázky, které mi nekladou ani moji studenti. Když ta první hodina s ním skončila, živě si vzpomínám, jak jsem si říkal: „Nevím, čím to je, ale tohle je něco, čím se chci řídit celý život.“

Pokračovali jsme tedy v léčbě, stal se mým pacientem a pak jsme se spřátelili a léta se stýkali. Velmi si mě vážil a to mě posílilo natolik, že bych s ním pravděpodobně dokázal pochopit větu z astrofyziky. Ale to, co na mě od prvního setkání tak zapůsobilo, byla jeho diskrétnost. Nikdy se mě nesnažil k ničemu přesvědčit, nikdy. Přesto se v tomto diskrétním, po špičkách chodícím vztahu, v této náklonnosti, v této velké úctě, kterou měl, znovu vynořily ony otázky o smyslu života, o nichž jsem si bláhově myslel, že patří k dospívání. Ve skutečnosti se v mém přátelství s ním znovu objevily, ale protože jsem hroší kůže, trvalo to nějakou dobu. V té době mi totiž bylo 30 let a ke svatému přijímání jsem se vrátil ve 42 letech, takže to nebyla zrovna snadná cesta. Navíc to, s čím jsem se setkal, bylo tak krásné, že jsem se toho nemohl držet z formalismu. Kromě toho byl vztah s donem Giusem svobodný, nic se po mně na oplátku nechtělo. Ale byla to cesta, cesta, na které jsem se cítil naprosto úžasně doprovázen. Především jím, který navzdory tomu, že měl tisíc závazků, zhruba jednou za měsíc přišel ke mně domů, aby se mnou povečeřel. Celá moje rodina, moje malé děti, byly naprosto zaujaté tímto člověkem, který nás měl rád, který si nás vážil a dělal to tak s každým. Bylo to něco, co nikdo z nás nikdy nezažil. U stolu vyprávěl podobenství z evangelia a bylo vzrušující ho poslouchat. Měli jsme pocit, že jsme uvnitř toho podobenství: nebyl to příběh, ale svědectví o událostech, které se staly lidem, kteří se dávno přede mnou vydali stejnou cestou jako já. Pak Mariella, přátelé ze San Raffaele a Mocine, s nimiž jsem prožíval krásu svobodného a uctivého vztahu, zbaveného formalismů.

V rámci této zkušenosti jsme se změnili: změnil jsem se já, změnila se moje žena Anna, změnily se naše děti. A daly se do pohybu některé opravdu neuvěřitelné věci. Mohl bych vyprávět mnoho anekdot, které dávají představu o tom, kdo byl otec Giussani.....

Jednu z nich uvedu jako ilustrativní. Byly Velikonoce 1993 a já jsem se začal stýkat s několika přáteli z hnutí, protože jsem chtěl pochopit smysl této zkušenosti. V San Raffaele, kde jsem pracoval, byl dům Memores, s nimiž jsem se často setkával, a to natolik, že mi v jisté chvíli na návrh otce Giussaniho navrhli, abych se zúčastnil jejich domácího setkání (něco naprosto netradičního, stejně jako on!). Toho jara se můj drahý přítel Dario zeptal Anny a mě, jestli s ním nechceme jít na Zelený čtvrtek do svatyně v Caravaggiu (město, kde bydlím). Přijali jsme. Vzpomínám si, jak jsem z toho gesta vyšel omráčený, protože jsem ničemu nerozuměl (málo rozumím teď, natož tehdy), ale dojatý, s předtuchou něčeho velkého, krásného, pravdivého. Na odchodu mi Dario řekl: „Podívej, je tu don Gius, jdi ho pozdravit“. Ve skutečnosti tam byl s celou řadou kněží, dalších lidí. Nechtěl jsem ho rušit, ale nakonec jsem se odhodlal a řekl: „Don Gius!" Otočil se, uviděl mě, rozběhl se ke mně, bláznivě mě objal a začal plakat jako dítě a říkal: „Děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji“. Jediné, co jsem mu mohl říct, bylo: „Podařilo se ti mě udržet v kostele tři hodiny“.

Na to nikdy nezapomenu. S donem Giusem jsem si začal klást otázky, abych měl pocit, že realita je stejně vždy pozitivní, protože o tom mi svědčil. Vnímal jsem ho také jako pacienta, za kterým přijde kolega nebo vedoucí lékař, a on vždycky dokázal vystihnout podstatu zhodnocení, díky němuž se tazatel cítil tak, jak jsem se cítil já, když jsem byl s ním. To byla jeho metoda vztahu.
Život však člověka také vystaví zkoušce a mně se to stalo před čtyřmi lety, když Anna, žena, kterou jsem celý život miloval, onemocněla rakovinou slinivky. Večer, po výsledku magnetické rezonance, jsem šel domů a požádal své přátele z hnutí Massima a Danielu, abychom se společně pomodlili růženec, protože jsem nevěděl, co mám dělat. Druhý den jsme se viděli, pomodlili se růženec a další den jsme se pomodlili růženec a další den znovu.... Anna vydržela rok a pak odešla do nebe a během toho roku všichni, všichni, každý den ve 21.15 k nám přišlo dva až třicet lidí pomodlit se růženec a byla to úžasná společnost. A v této společnosti - jak jsem Annu doprovázel v posledním roce jejího života - mohu bez ostychu říci, že jsem prožil nejkrásnější chvíle své existence, když jsem sloužil své ženě, když umírala. Řekli jsme si, Anna a já, pouhý měsíc před její smrtí, že pro nás oba to byl rok - v dramatu -, který nám dal nejkrásnější chvíle jako hloubku, jako předtuchu smyslu naší existence. Tato věc, nebýt otce Giussaniho, by se nikdy nemohla stát, protože on byl tím, kdo nám dosvědčil onu pozitivitu ve vztahu k životu, že všechno může být příležitostí. Byl tam s námi, byl tam s námi v tom velmi těžkém roce. A stále je se mnou, spolu s Annou, každý den, i když někdy zapomínám.