„Píši se spoutanými rukami, je to však lepší, než aby byla spoutána má vůle.“

Je devátého srpna 1943 a Franz Jägerstätter sepisuje v berlínské věznici svou duchovní závěť pár hodin před tím, než je vykonán rozsudek smrti. Sedlák ze Sankt Radegundu, rakouské vesnice jen několik kilometrů vzdálené od bavorských hranic (nedaleko rodného města Josepha Ratzingera), byl o pět měsíců dříve zatčen za odmítnutí bojovat za Třetí Říši.

Onen poslední dopis je dnes uchováván v Římě v Památníku mučedníků 20. století, nacházejícím se ve spodním podlaží kostela svatého Bartoloměje na Tiberském ostrově. Byl realizován jako odpověď na výzvu svatého Jana Pavla II., který při příležitosti Jubilea 2000 chtěl, aby vešly ve známost a byly uchovávány příběhy několika lidí z milionů mužů a žen, kteří v průběhu století, jež se chýlilo ke svému konci, obětovali život na svědectví své přináležitosti ke Kristu.

Na letošním ročníku Meetingu Rimini bylo možné na výstavě Franz a Franziska - není větší lásky shlédnout tento poslední, cenný dopis. Již název výstavy dává tušit, co kurátoři považovali za hlavní jádro tohoto příběhu: lásku mezi dvěma mladými manželi, jež zřetelně a jímavě vyvěrá z obsáhlé korespondence, jež tvoří nosnou část výstavy.

Dobře to pochopil režisér Terrence Malick, jenž jejich příběhu věnoval pravděpodobně svůj nejmistrnější film A Hidden Life (italský překlad La vita nascosta, český překlad Skrytý život). Podstatné části filmu tvořily ucelenou součást výstavy. Velkému americkému filmovému tvůrci se díky jeho schopnosti číst lidství, s čímž se na filmovém plátně setkáváme zřídkakdy, dokázal postavit do centra příběhu vztah mezi Franzem a jeho manželkou Franziskou. Díky tomu lze pochopit, že bez vztahu s ní, s její vírou a její láskou, by Jägerstätter nebyl býval schopen dozrát k rozhodnutí, jež ho přivedlo k mučednictví.

Právě toto je jedna z otázek, vyvolaných událostmi, které se váží k mladému rakouskému sedlákovi: jak mohl sám rozpoznat nelidské a protikřesťanské kořeny nacismu až po rozhodnutí zvolit cestu opačnou té, po níž se vydala drtivá většina země, kde dokonce i biskupská konference vyjádřila podporu anexi k nacistickému Německu.

Pro Franze je však naprosto jasné, že „je nemožné být zároveň dobrými katolíky a opravdovými národními socialisty“.

Ovšem ještě důležitější otázka, vyvolaná životními okolnostmi těchto dvou rakouských sedláků, je jiná a týká se každého z nás: „Pro co stojí za to žít? A pro co stojí za to zemřít?“.

Začteme-li se do dopisů, které si oba manželé psali, můžeme si všimnout radosti, jež pramenila z jejich lásky, vážnosti, s níž se věnovali práci, vděčnosti a pohnutí z přítomnosti dcer, stejně jako potěšení z každého aspektu, i toho nejnepatrnějšího, jejich prostého každodenního života osvětlovaného jistotou víry.

A je to právě vděčnost za to, co člověk bez zásluhy dostal, jež činí jejich život úrodnou půdou pro největší oběť. Jak píše Paul Claudel ve Zvěstování Panně Marii: „Co je svět vůči životu? A k čemu je život, ne-li k tomu, aby byl dán?“.

Mučednictví v tomto příběhu prosté svatosti není nějakou zkouškou síly, ani potvrzením sebe a vlastního hrdinství: je to naopak výraz lásky schopné nejvyšší oběti. Název výstavy připomíná slova, jimiž Ježíš v Janově evangeliu označuje vrchol lásky, kterou napodobováním Ježíše žili manželé Jägerstätterovi až do posledního dne svého života. Franz byl popraven v pouhých 36 letech, zatímco Franziska žila dalších 70 let, během nichž sama vychovala své tři dcery, snášela zášť těch, kteří ji přičítali zodpovědnost za bláznivé chování manžela, a pokořování ze strany těch, mezi nimi i civilních a církevních představitelů, kteří upřednostnili mlčení o něm a jeho smrti. Ticho, jež trvalo až téměř do konce minulého století.

Franziska po celou dobu uchovávala paměť manžela až do 26. října 2007, kdy se ve věku 94 let zúčastnila v katedrále v Linci slavnostní ceremonie, při níž byl její manžel Franz prohlášen za blahoslaveného. Zemřela v roce 2013, krátce po svých stých narozeninách. Není větší lásky než této.