Letošní cesta

1) Pohled víry
V loňském zahajovacím dnu jsme si navzájem pomohli pochopit, že víra mění život.
Aby však víra skutečně měnila život, je třeba hodnotit.
Křesťanská víra ve skutečnosti není postojem těch, kteří prostě věří, protože jim to vnucuje rodinná tradice nebo kultura, v níž se narodili; takový postoj, který neponechává prostor naší svobodě, ve skutečnosti život nemění a v čase nevydrží.
Víra je naproti tomu zkušenost, to znamená, že víra je rozhodnutí následovat Krista po události setkání s ním.
Mohli bychom to zjednodušit do tří bodů:
1) setkání s objektivní Faktem (společenství a autorita),
2) uznání významu tohoto Faktu (milost víry),
3) uvědomění si shody mezi Faktem – při setkání s křesťanskou a církevní realitou – a vlastní osobou (ověření).
Bez jednoho z těchto faktorů nelze mluvit o „křesťanské zkušenosti“.

2) Péče o jednotu, péče o charisma. Společenství, poslušnost a následování.
Svatý otec poslal 30. ledna Davidovi a celému hnutí dopis, který je gestem velkého otcovství a úcty.
Téma jednoty a poslušnosti bylo jádrem dopisu.
„Doporučuji vám“, řekl nám papež, „abyste dbali na jednotu mezi sebou: jen ta totiž při následování pastýřů církve bude moci být časem strážcem plodnosti charismatu, které Duch svatý dal otci Giussanimu.“
Giussani vždy zdůrazňoval hodnotu jednoty jako nejvyššího znamení Kristovy přítomnosti v dějinách, jejíž celková skutečnost se nazývá „církev“.
Jednota mezi námi je darem od Boha, protože jednota mezi námi existuje díky tomu, že nás On povolal.
Je-li jednota plodem jeho povolání, pak to znamená, že jednota mezi námi je něco, co tu je a co musíme jednoduše uznat, jednota není něco, co budujeme, je to něco, co uznáváme a přijímáme.
To vše má pro nás důležité důsledky:
a) Jednotu mezi námi, jako dar obdržený od Boha, musíme opatrovat (pečovat o ni).
b) Jako plod Božího povolání svědčí naše jednota celému světu o jeho přítomnosti a milosti.
c) Jednota Božích dětí je svátostná, protože je to církev sama, každá rána způsobená jednotě je ranou způsobenou církvi, a tedy v konečném důsledku Kristu a bratřím.
Zdůrazňování jednoty mezi námi není druhotné, protože jednota je viditelným způsobem, jak se Kristus zpřítomňuje v dnešním světě, pokud bychom jednotu mezi námi považovali za samozřejmost a časem se zabývali jen svou osobní svatostí, byli bychom jen svědky sebe sama, jednoty mezi námi; místo toho je zázračným znamením Božího působení na člověka.
Jednota mezi námi, tedy společenství, je také místem, kde má každý z nás možnost prožívat svůj vztah s Bohem a odpovědnost za budování církve.
Co je tedy zárukou jednoty?
Pokud jednotu nebudujeme a pokud ji musíme uznat za danou, jak o ni můžeme pečovat?
Péče o jednotu církve a také společenství, k němuž patříme, se uskutečňuje na základě naší poslušnosti vůči autoritě, která je vede.
Bez objektivního znamení autority není jednoty. „Není to jedno téma mezi ostatními,“ říká Giussani, „je to „hlavní“ téma, téma, které zajišťuje kontinuitu našeho přátelství a možnost jeho plodnosti“ (Una rivoluzione di sé, s. 201).

3) Přítomnost: hodnocení a nová kultura
Vzhledem k tomu, co nám papež řekl v roce 2022, když mluvil o „ochuzení o přítomnost“, se třetí krok v tomto roce týkal právě naší přítomnosti ve světě.
Pokud by víra nevytvářela jiný pohled na vše, neovlivňovala by život a nemohla by být „ověřena“ ve své pravdivosti.
Tento jiný pohled na skutečnost, větší dychtivost objevovat pravdu o realitě kolem nás, kterou vytváří víra, v nás určuje nové hodnocení, a tedy i novou mentalitu, která je často v opozici k mentalitě světa.
Náš nový postoj vůči světu nazýváme kulturou, protože kultura je nový způsob, jak se člověk staví ke skutečnosti.
Když mluvíme o kultuře nějakého národa, mluvíme vlastně o způsobu, jakým tento národ prožíval dějiny a situace, okolnosti, které se v průběhu času vyskytly, a tak se zrodila určitá mentalita, která tento národ charakterizuje.
To platí i pro nás, pro křesťanský lid: naše přítomnost ve světě, pokud je autentická a nebojí se postavit mentalitě světa, když je to nutné, vytváří novou kulturu.
V textu o kultuře (Setkání s italskými kulturními středisky) Davide použil Giussaniho formuli a hovořil o „společné hodnocení“.
V textu, který byl právě zveřejněn, najdeme výraz „společenství hodnocení“. Je to totéž.
A jsme u toho: jaký je nový krok, abychom rozvíjeli to, co jsme letos společně prožili? Co se od nás dnes žádá, pro naši cestu?


Rozvoj této cesty
Povoláni, tedy posláni: začátek misie

1) Kristus je „ten“, kterého poslal Otec, a zapojuje nás do svého poslání.
Na setkání vedoucích hnutí na konci srpna nás Davide Prosperi chtěl všechny vyzvat k tématu misie.
Je to téma stejně důležité jako nepochopené.
Máme tendenci chápat misii jako něco, co se přidává k naší zkušenosti víry, není tomu tak, misie není dodatkem k víře, natolik otec Giussani vždy určoval tři pilíře naše výchovy ve třech dimenzích: Giussani je rozdělil do tří kategorií: kultura, charita a misie.
Je-li tedy misie rozměrem naší křesťanské výchovy, znamená to, že misijní rozměr je podstatnou součástí naší identity.
Kristus, který byl Synem Božím, o sobě mluvil jako o „poslaný od Otce“.
Kristus je tedy prvním subjektem poslání a jeho poslání spočívá ve zviditelňování Otcova záměru a lásky, ve vydávání svědectví o svém vztahu k Otci, ve sdělování mužům a ženám své doby a všech dob, v lásce k nim, oné Otcovy lásky, která ho neustále plodí.
Právě ve způsobu, jakým se vztahuje ke skutečnosti, ve způsobu, jakým se dívá na „své vlastní“ a na každého, koho potká, a jak je miluje, dává Ježíš poznat Otce, který je zdrojem lásky.
A nejen to: Kristus do svého poslání zapojuje „své vlastní“ a všechny, kdo skrze ně uvěří.
„Jako jsi ty, Otče, poslal na svět mne, tak i já posílám na svět je“.
I my jsme stejně jako první učedníci povoláni, tedy posláni.
Naše identita je určena Božím povoláním skrze setkání s Kristem, toto povolání však není samoúčelné, povolání již obsahuje poslání: jsme povoláni, tedy posláni.
Pokud nám člověk nebo lidé, s nimiž jsme se setkali, dosvědčili přítomnost Krista, pak je to proto, že jsme je našli jinak zapojené do života: způsobem jak mluvili, pracovali, jedli, pili, ukázali nám určitou jinakost odpovídající naší žízni po smyslu a lásce.
Tato jedinečnost je darem, který nabízíme světu.
My, ať je to jasné, křehcí a omezení, jak jsme, nemáme co nabídnout, kromě toho, co dostáváme; to znamená, že nemáme nic vlastního, co by pocházelo od nás.
Zdrojem naší rozdílnosti, naší rozdílné a konstruktivní přítomnosti ve světě je – řečeno slovy papeže Františka - „tvůrčí věrnost“ setkání, zdroji, daru Ducha Svatého.
A tento zdroj žije na jednom místě a v jednom příběhu: v našem společenství v Kristu.
Náš přítel Carras to opakoval do posledního dechu: můžete být nejbystřejší a nejcitlivější ze všech, nejinteligentnější, nejvíc „charismatický“, ale pokud se oddělíte od zdroje, stanete se rozbitou deskou, která se donekonečna opakuje. Je to pokušení, kterému můžeme upadnout všichni, bez výjimky.

2) Žité společenství
Byli jsme povoláni, Kristus nás povolal jednoho po druhém osobně, stejně jako každého z apoštolů.
My jsme však stejně jako apoštolové nebyli povoláni sami, byli jsme povoláni společně s dalšími a vstoupili jsme do společenství.
Setkání s Kristem se uskutečňuje skrze setkání se společenstvím lidí, kteří jsou s ním spojeni, jsou jeho součástí. Slovo „společenství“ naznačuje trvalost Kristovy události v dějinách.
Společenství, jednota věřících, církev je jeho tělo, je to způsob, který si Bůh zvolil, aby zůstal přítomen v dějinách.
Jaké vlastnosti má společenství Kristových následovníků?
Není to společenství sociologického typu, nejsme spolu kvůli nějaké strategii, ať už je jakákoli.
Naše společenství je „ontologické“, to znamená, že naše společenství nezávisí na našich plánech nebo schopnostech, ale je součástí našeho bytí pokřtěnými. Jsme-li součástí církve, jsme součástí společenství.
Analogicky to platí i pro společenství Hnutí, které je církví: pokud nás oslovilo charisma otce Giussaniho a účastníme se života, který z něj vzešel, pak jsme součástí společenství, které ho tvoří.
Otec Giussani řekl, že cesta víry prochází setkáním s člověkem a jeho imanencí ve společenství, které je jeho tělem v dějinách.
Kristus není idea ani ideál, jak si ho představujeme, ale je přítomností, která se zviditelňuje a zpřítomňuje v naší jednotě, kterou můžeme následovat, které můžeme patřit, která se stává místem kritérií a citlivosti, jimiž vše hodnotíme. Proto jsme mluvili o společném hodnocení.
„Hle, paradox: svoboda je závislost na Bohu,“ říká věta z knihy Náboženský smysl, kterou jsme letos v létě zvolili jako název naší prázdniny.
Když skutečně patříme do společenství, roste v nás také vědomí, že patříme Bohu.
Zde je velká výzva, která podle mého názoru představuje dramatický bod doby, v níž žijeme: poznání příslušnosti k Bohu, vědomí, že jsme „jeho“.
Uvědomění si, že jsme Jeho, že nás miluje, a to, že si od Něho necháme odpustit, z nás dělá protagonisty dějin.
Náš svobodný hodnotící úsudek o světě, o realitě, může vzniknout pouze z uznání lásky a úcty, kterou k nám chová Kristus. On nás miluje nekonečně a více než kdokoli jiný.
Děláme svá gesta, zakládáme kulturní střediska, organizujeme Meeting v Rimini, nebo v Brně, abychom tuto lásku k nám uznali. Jinak by to bylo nelidské úsilí a dříve či později by nás to unavilo.

3) Poslání jako životní dimenze
Již dříve jsem řekl, že misie je součástí naší křesťanské identity, protože stejně jako je Kristus „poslán Otcem“, je poslán i každý z nás; pak jsem mluvil o společenství jako o místě, kde je Kristus přítomen ve světě, naše jednota ho činí viditelným pro svět.
Pokud tedy patříme do církevního společenství a jsme si vědomi toho, že jsme posláni jako Kristus, roste naše vědomí, že jsme Kristovi a žijeme pro Krista, a každý z nás může říci, jak říká svatý Pavel: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“.
Kristus žije ve mně!
Tato věta má obrovskou sílu: můžeme dojít k tomu, že řekneme, že Kristus je v nás!
Zcela to mění naše vědomí sebe sama, náš problém už není v tom, že musíme být adekvátní, že musíme něco dělat, ale v tom, že ho v sobě přijímáme, že ho necháváme žít skrze nás.
Je to změna v pojetí sebe sama, nové sebeuvědomění, jak to nazývá Giussani: to znamená, že obsahem mého sebeuvědomění je Jiný, který „je mnou“, je to tajemství Krista přítomného v dějinách, které zahrnuje všechny lidi, které povolal spolu se mnou. Je to objev, že „já jsem Ty“ a že moje osobnost je příběh: „znamená to,“ říká Giussani, „že sebeuvědomění, které mám, zahrnuje Krista a všechny lidi, které si se mnou vyvolil, tajemství církve, tuto skutečnou jednotu v dějinách“ (Una rivoluzione di sé, s. 179).
Pak se náš život stává „misií“, my neděláme misii, ale právě náš život se stává misií.
Všechno se změní, protože všechno, co děláme, co si myslíme, co říkáme, děláme pro slávu Boží, stejně jako to dělal Kristus, který všechno dělal pro slávu Otce.
Náš život se tak stává misií, protože už není nic, co bychom dělali jen pro sebe, protože všechno, čím jsme, a všechno, co je naše, se stává odrazem Kristovy přítomnosti.
Misionáři se tak stáváme především u svých manželek a dětí, pak u přátel, příbuzných a kolegů a nakonec u posledního cizince, kterého potkáme v tramvaji.
Chápete rozdíl mezi tím, když musíte „něco“ udělat pro misii, a tím, když žijete život jako misii?
Večerní modlitba v dětském pokoji je misie, chodit každý měsíc ke zpovědi je misie, dělat charitativu nebo školu komunity je misie, a tak dále.... až k tomu, že bych chtěl věnovat svůj volný čas na uspořádání veřejné akce, aby se všichni mohli setkat s Kristem, i ti nejvzdálenější.
Protože pokud je můj život misií, nemohu už žít, aniž bych chtěl, aby všichni poznali Krista!
Davide v zahajovací den v Miláně řekl: „Pokud je tedy vše, co říkáme, pravda, dobře chápeme, že misie není povinnost, přídavek, ale je to plodnost sounáležitosti, vztahu lásky, prožívaného společenství, které se projevuje tam, kde jsme, a je naplněním nás samých: k tomu jsme stvořeni.
Byli jsme pro to stvořeni, musíme vstoupit do tohoto nového pojetí sebe sama; byli jsme pro to stvořeni.

4) Budování církve
Vše, co jsme řekli, nás vede k závěru:
Neexistuje jiný úkol než tento: spolupracovat na budování církve. Jedině tak můžeme učinit svůj život užitečným pro svět, spolupracovat na štěstí lidí, na spravedlnosti ve společnosti.
Co znamená „budovat církev“?
Víte, co se stalo svatému Františkovi, když mu Kristus z kříže v kostele sv. Damiana řekl, aby obnovil jeho Církev?
Co František udělal?
Všechno opustil a začal žít jen pro Krista a shromáždil kolem sebe další, kteří chtěli žít s ním. To byl začátek revoluce pro církev a svět.
Církev budujeme, pokud patříme Kristu, pokud žijeme společenství s ním ve společenství církve, v hnutí.
Proto vás vyzývám, abyste byli ochránci své víry. Víra nám nebyla dána proto, abychom si ji nechávali pro sebe, jako by to byl diamant, který se má uchovávat v krabičce na šperky. Víra nám byla dána proto, abychom z ní mohli přinášet plody. Víra je vzácný dar, podobně jako talenty v Ježíšově podobenství získávají hodnotu, pokud je přimějeme nést plody.
Být protagonisty víry znamená nechat ji růst a jediný způsob, jak můžeme nechat víru růst, je žít ve společenství, které je také darem.
Církev budujeme, pokud budujeme společenství.
Nedávno jsem na you tube viděl video, které zachycovalo dialog mezi otcem a dítětem s rakovinou v terminálním stádiu, kdy otec kladl svému synovi otázky:
Proč se nezlobíš na Boha, který dopustil tuto nemoc?
Protože si mě pro ni vybral.
Tobě nevadí, že si pro tuto nemoc vybral tebe? Nemohl si vybrat někoho jiného?
Ne, to mě nevadí, protože jinak by možná onemocněla maminka a to nechci.
Ale nezlobíš se, že ti Bůh tuto nemoc nebere?
Ne, protože Bůh si mě vybral, vybral si mě!
Vědomí, že patříme Bohu, protože si nás vyvolil, nám umožňuje žít společenství mezi sebou, a to je náš nejdůležitější úkol.
Budování církve a prožívání misie je totéž.
Mučednictví, tedy svědectví, neznamená jen jít až na krev: je to spíše potvrzení tohoto Ty jako konzistence sebe sama ve všem, co člověk dělá. To je život jako poslání, ať jsme kdekoli.