Moje víra roste ve věrnosti této společnosti
Přinášíme svědectví našich kamarádů Filippa a Nely ze Zahajovacího dne českého CL. Křemešník. 12. října 20241. Život v komunitě:
Filippo: Příslušnost ke komunitě CL se ve mně rodí jako důsledek úžasu, překvapení, že Bůh je tu a stále se nade mnou sklání a pozvedá mě z mého zla. Je to On, kdo se mnou přebírá iniciativu.
Tato sounáležitost se obnovuje, protože skrze společenství, skrze přátelství mezi námi, je mi pomáháno odpovědět „ANO“ na Jeho výzvu, držet se Jeho plánu.
Před chvílí, ve chvíli únavy a sklíčenosti, mi dialog s Klaudií opět pomohl svěřit vše Jemu v úzkém dialogu a prosit o milost, abych Ho dokázal rozpoznat v každé okolnosti, s jistotou, že to, co On začal, ten příslib dobra, On dovede k naplnění.
V dialogu s Klaudií mě zaujala skutečnost, že stejně jako já, prožívala stejný nepříjemný pocit, ale, na rozdíl ode mne, ho necenzurovala, nebanalizovala ho jako pouhý pocit, který je třeba přejít, ale brala ho natolik vážně, že se znovu ptala Boha: „Ukaž mi, jak zasáhneš do této situace a naplníš mou touhu po štěstí.“
Vyprávím vám o této epizodě, protože poukazuje na pokušení, v němž se často ocitám: redukovat víru na něco, co závisí na mých schopnostech. Nedokážu přesně říct, jak se to děje, jen si uvědomuji, že jsem opět upadl do pozice stížnosti a utrpení, v níž dominuje základní sebereferenční otázka „Ale jak mám...?“. Vše se redukuje na mé síly pochopit, změnit realitu podle nějakého mého ideálu (byť dobrého), což vede k nárůstu mé frustrace.
Jestliže na jedné straně brát touhu svého srdce vážně, nic necenzurovat, a vést s ní otevřený dialog s Bohem a přáteli je jednou z dynamik, které mi pomáhají k obrácení, ke změně postoje z „Jak já...?“ na otázku „Jak ty, Bože...?“, na druhé straně mi velmi pomáhá práce na osobní konfrontaci (stálé a vytrvalé) s textem Školy komunitu.
V tomto roce jsem nabyl jistoty, že dobře prožívat Školu komunity, tj. rozpoznávat její plody v každodenním životě, není otázkou schopností, toho, jak „dobře“ textu rozumím, ale spíše otázkou věrnosti ŠK.
Ve věrnosti tomuto gestu, jak je navrhujeme (číst text každý den po dobu 10 minut, porovnávat přečtené s vlastní zkušeností a účastnit se účasti na týdenním shromáždění), se mé oči udržují a umožňují mi proniknout do skutečnosti tím, že pochopím její konečný smysl. Tato zkušenost je tak pravdivá, že v době, kdy nečtu text každý den 10 minut, ale jen 10 minut před SdC, už nejsem schopen uvědomit si každodennost, kterou prožívám, a - někdy - i to, kdo skutečně jsem.
Uvědomil jsem si, že dobře prožívat ŠK není jako jezdit na kole: naučíte se to v mládí, 10 let na něm nejezdíte, ale i po té době nečinnosti si pamatujete, jak se šlape. Není to dovednost, kterou se naučíte, je to věrnost, která se obnovuje. Moje víra roste ve věrnosti této společnosti.
Nela: Na začátku je myslím potřeba říci, že jsem měla víru v Boha od dětství. Ale tato víra během dospívání nebyla propojena s každodenním životem, ve všech okolnostech, kterým člověk čelí. Rozhodně jsem tehdy nehledala žádné společenství, církev pro mě tehdy byla nezajímavá, nudná a moralistická. Když jsem ale v 19 potkala hnutí, a pro mě to setkání bylo na prázdninách CL, začaly se víra a život propojovat. Byl to právě jiný pohled lidí z hnutí na mě, který mě začal přitahovat. Zdánlivě banální otázky, jako Kdo jsi? Jak se máš? Co žiješ? A fakt, že druhého zajímá odpověď a jde potom ještě do hloubky té odpovědi, toto všechno mě začalo provokovat. V hnutí jsem tedy našla konkrétní místo v církvi, které mi pomáhá prohlubovat můj vztah s Bohem. Uvědomuju si, že je to právě On, kdo je pro mě přitažlivým, skrze druhé. Vím, že jsou mi lidé z hnutí dáni ne proto, že máme stejné zájmy nebo názory, protože to nemáme, nebo proto že jsme perfektní, bez chyb, protože to také rozhodně nejsme, ale proto že máme stejnou touhu být šťastní.
Následovat konkrétní gesta hnutí, jako je škola komunity, duchovní cvičení fraternity CL, prázdniny CL a také zvát přátele k nám domu a teď i setkávání s naší skupinkou Fraternity a brát toto vážně, mi pomáhá být otevřenější mimo hnutí. To je vidět v poznávání lidí ve farnosti u nás v Řeporyjích, zvaní našich sousedů k nám domů, způsob, jak čelit různé situace ve školce, kam chodí Sofi a další. Díky tomuto přináležení k hnutí se ve mě také začala prohlubovat potřeba večerní modlitby, chodit na mši, ke zpovědi, k přijímání, ačkoliv často bojuju s pohodlností, leností a hledám si různé výmluvy. Také mám tentence mít typický postoj, že svými schopnostmi musím dokázat nebýt naštvaná, zvládnout stres, nervozitu, neschopnost čelit různým situacím. Ale pak naštěstí jsou zde přátelé z hnutí (tím myslím z hnutí z celého světa) a také Filippo, díky kterým jsem opět volána k tomu, abych se v těchto situacích opět obrátila s prosbou k Bohu, aby mi on ukázal, co je smyslem. A odevzdávat to vše Jemu, pro mě bývá těžké.
2. Manželské povolání:
Filippo: Příslušnost k Hnutí a Fraternitu ode mne vyžaduje konečný postoj, aby přinesla ovoce: nechat ji vstoupit a přijmout ji do svého života. To je rozhodující pro prožívání vztahu s Nelou: okamžiky krize, které prožíváme, jsou často důsledkem období, kdy jsme se uzavřeli do sebe, uchýlili jsme se do pohodlí soukromí.
Konkrétně jsme přestali zvát přátele k nám domů na oběd nebo večeři. Když připravujeme dům pro hosty (uklízíme prostory, chystáme jídlo a přemýšlíme o detailech), stává se, že se pohádáme o to, jak si stanovíme priority, které je třeba udělat, ale pokaždé, když večer končíme, znovu se překvapíme tím, že se na sebe díváme s větším respektem a otevřeností, znovu jednotněji a vlídněji přijímáme druhého, protože pravda dialogy, které se objevily, zmenšily osobní problém, který se do té doby zdál být vším.
Vytvořit prostor pro toto přátelství znamená vzít vážně hypotézu, že přítel může poradit a korigovat myšlenky a chování pro větší dobro. Děkuji za to Marcu Annonimu, protože naší rodině několikrát pomohl svou přítomností, zejména když nám poradil, abychom každý měsíc našli stálou chvíli konfrontace mezi mnou a Nelou. Chvíli, v níž bychom skutečně naslouchali tomu druhému, přijímali zkušenost toho druhého takovou, jaká je, aniž bychom se ospravedlňovali, znovu objevovali, že jsme jedineční ve zkušenosti, kterou jsme prožili, ale kráčíme společně vstříc stejnému osudu.
Domnívám se, že obnovení jednoty mezi manželi je výchovným aspektem, který nejvíce ovlivňuje růst našich dětí. Někdy se stane, že Sofie má zvláštní přání, aby dělala něco, co není běžné (například aby po večeři snědla sladkost, i když nedojedla svůj talíř). Nejdřív se zeptá maminky a když dostane odpověď NE, přijde za mnou a kontroluje, jestli říkám totéž. Stává se, že se odpovědi mé a mé ženy liší, ale to nevytváří alibi, aby se Sofie ujala vlády a postavila nás proti sobě: je to příležitost, která nám umožňuje otevřít dialog mezi námi tím, že najdeme jedinou společnou odpověď. V tomto případě je zřejmé, že jeden ze dvou musí před synem ustoupit od svého slova, ale právě zde se situace stává zajímavou: to, co syna udivuje, není porušení slova, ale změna postoje, aby znovu objevil jednotu máma-táta.
Nela: Ti, kteří mě provokují denodenně, jsou v prvé řadě Filippo s dětmi. Na začátku našeho manželství jsme, myslím, šli tak trochu proti sobě, jako by to byl boj o to, kdo je lepší, kdo ví líp, jak řešit některé věci. Jako bych měřila svoji hodnotu na základě toho, že já mám pravdu, že jsem to řešila lépe než Filippo.
Potom se ale stalo, že jeden náš kamarád z hnutí nám řekl, že je potřeba o ten vztah pečovat. A vidíte, ta rada přišla z venčí, od přítele. Takže jsme tuto radu brali vážně a začali jsme dávat čas nám dvoum, abychom mohli sdílet, říct si, co žijeme. Především potom, kdy jsme byli u někoho na oběďě, večeři, když jsme měli někoho u nás na návštěvě, po setkání naší skupinky Fraternity, je krásné, když si s Filippem můžeme říci, co jsme viděli, co se během těch setkáních událo. A uvědomuju si stále víc a víc, že je pro mě Filippo stále Tajemstvím. Přesto, že jsou někdy náročné momenty, kdy jsme třeba naštvaní, nesouhlasíme spolu, vidím u nás jednotu, která se neměří podle toho, zda spolu souhlasíme, ale myslím, že je to jednota, která je tvořena přítomností Krista mezi námi dvěmi.
Takže tedy ta jednota roste, když v tom našem vztahu nejsme sami, když máme i my před sebou svědectví víry těch druhých. A toto je velmi důležitým aspektem ve výchově Sofi a Mattea. Protože já vidím, že oni jsou vždy radostní, když k nám přijdou kamarádi, jedeme s hnutím na setkání a čím víc jsme v této modalitě, tím je to pro ně přirozenější. Když jsme např. řekli: dnes k nám přijde na večeři náš kamarád Tommy (poprvé), a oni radostně říkali joo, přijde Tommy a pak uklízeli, kvůli němu, mě samotnou toto udivuje, protože já často hned takový postoj nemám. Jsme tak svědky my pro děti, ale zároveň i oni se svou prostotou stávají svědky pro nás.
Takže právě v takové modalitě, díky přináležení k hnutí, mohu zažívat zkušenost té víry, která je propojena s denodenním životem.
