Václav Havel napsal Moc bezmocných v roce 1978, deset let po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, jejímž cílem bylo rázné potlačení přílišných sklonů národa k demokratickému socialismu, nepřijatelného z hlediska doktríny komunistické strany. Třicetiletý Havel byl v roce 1968 známý dramatik, který nabyl reputaci díky svým absurdním hrám, jež kritizovali komunistický režim. Jelikož pocházel z bohaté rodiny, byl v komunistickém státě vždy persona non grata. Mimo prostředí svých divadelních her však nebyl politicky angažovaný. Po roce 1968, kdy režim utužil svou moc, bylo Havlovi v jeho rodné zemi zakázáno účastnit se divadelního života. I přes zákaz ve své tvorbě pokračoval. Jeho hry, nyní ještě odvážnější, byly uváděny na tajných kulturních akcích. Havel začal být též politicky aktivní. Byl jednou z klíčových osobností při vydání Charty 77, manifestu z roku 1977, který požadoval dodržování lidských práv, mezi nimi i svobody slova. Charta byla podepsána stovkami prominentních osobností společnosti. Vláda proti autorům a signatářům tvrdě zakročila. Nechyběla zatčení, brutální výslechy a mnoho lidí ztratilo práci. Havel byl zatčen, vyslýchán a sledovala jej tajná policie. Za těchto okolností sepsal své slavné dílo, Moc bezmocných, zamýšlené jako součást dialogu s polskými disidenty, který se ovšem nikdy neuskutečnil. Havel byl brzy komunistickým režimem na čtyři roky uvězněn.

Nejpozoruhodnějším prvkem Havlova eseje, ačkoli je dílo často popisováno jako klasický text disidentské literatury východní Evropy během komunistické nadvlády, je Havlovo vlastní tvrzení, že on sám se vůbec nesnažil být disidentem. Jak sám píše:

„je-li „život v pravdě“ elementárním východiskem každé snahy člověka čelit odcizujícímu tlaku systému, je-li to jediný smysluplný základ každého nezávislého politického působení a je-li to posléze i nejvlastnější existenciální zdroj „disidentského“ postoje, pak si lze stěží představit, že by se i objektivizovaná „disidentská“ práce mohla opírat o jinou základnu, než je služba pravdě a pravdivému životu a snaha otevírat prostor skutečným intencím života.“

Havel ve svém eseji neustále zdůrazňuje, že je marné soustředit se na systém, analyzovat jeho slabosti a plánovat jeho rozpad. Můžeme začít v přítomném okamžiku jednoduše tím, že žijeme v pravdě, potvrzujíce „původní smysl života,“ a nenecháváme se zkazit dusivou, státem vnucovanou ideologií. Výzva státu, již navrhuje, spočívá v tom, že lidé odmítnou být něčím jiným než autentickými lidskými bytostmi. K objasnění tohoto bodu uvádí příklad prodejce potravin, který musí ve svém obchodě umístit plakát s nápisem „Proletáři všech zemí, spojte se“. Toto heslo pro něj nic neznamená. On sám by se ze své vůle pro takové tvrzení nerozhodl, obává se však neučinit jej. Nejedná se o vyjádření jeho postojů, nýbrž o signál jeho nadřízenému a dalším výše postaveným, že dodržuje pravidla. Splní požadavek nadřízených, kteří mají k danému sloganu právě tak lhostejný postoj, avšak jejich pohodlná existence by mohla být ohrožena nedodržením pravidel, jež mají kontrolovat. Pravda se vytrácí v houstnoucí mlze nečestnosti a lidé se odcizují sami sobě. Den, kdy se prodejce potravin rozhodne, že plakát nevyvěsí, protože pro něj nic neznamená, je počátkem nového řádu.

Právě toto potvrzení skutečných lidských potřeb, byť nepatrných, postupně dle Havla zvítězí. Je humanistou nejvyššího řádu, s hlubokou vírou v krásu a sílu lidského srdce, které dokáže měnit společnost – den po dni, situace po situaci a postupným potvrzováním určitých pravd. Choval víru, že lidské bytosti, které se rozhodly žít autenticky, postupně dají vzniknout opravdově lidskému politickému řádu. Přitažlivým prvkem jeho vize je fakt, že tato vize na nic nečeká. Není to anti-utopistická alternativa ke komunistické vizi. Člověk nemusí uchvátit politickou moc, aby danou vizi násilně realizoval. Člověk jednoduše může ještě v tento den nabýt odvahu mluvit a konat na základě svého vlastního srdce, nikoli na příkaz těch, kteří třímají moc.

Pro nás v Americe je tento esej cenný. Vyrostl jsem během studené války a pevně věřil, že náš národ reprezentuje úctu k lidským právům a svobodě slova. Naši protivníci, komunisté, představovali z tohoto hlediska problém. Sovětský svaz se již dávno rozpadl, avšak v našem národě totalitární tendence vzrostly spolu s tím, jak se politické frakce snaží potlačit opačné postoje a získat souhlas veřejnosti s určitými kulturními postoji. V debatách nelze zvítězit. Ideje jsou jednoduše zakázány. Existují věci, které člověk nesmí říct, protože uráží ty, kteří jsou u moci.

Naše směřování tváří v tvář této politické a kulturní situaci je náchylné k hledání mocenských pák – nalézt nějaký způsob, jak se chopit moci a odvrátit hrozbu. Tímto způsobem se můžeme mnohdy stát tím, proti čemu bojujeme: netolerantními násilnými diktátory. Hodnota četby Havlova eseje spočívá v připomenutí, že lidštější svět, jenž toužíme vidět, začíná u naší touhy být lidštějšími právě teď v tento den. Politická odpověď je samozřejmě nutná, ovšem naše odpověď, ať už politická nebo daná prostřednictvím každodenních lidských starostí, musí být ovlivněna touhou žít a nabízet plnou, opravdovou lidskost, nikoli reakcí živenou strachem nebo hněvem. Jsem Havlovi vděčný za připomínku toho, že nemusíme čekat na to, jak se budoucnost vyvine.