“Já svým rodičům nikdy neodpustím.“ Z mnoha příběhů, které vyprávím o svých letech strávených na Taiwanu, se často vracím k této větě, již mi řekla jedna studentka v prvním ročníku univerzity, když jsem byl na ostrově jen krátkou dobu. Nesla si uvnitř tuto zahořklost již od dětství, když jako nejmladší ze tří dcer byla „zapůjčena“ svými rodiči rodině jejich příbuzných, nikdy se však již do své původní rodiny nevrátila.

Bolest, již si nesla uvnitř, v ní jako by zkameněla a hořkost se utužila natolik, že se její slova stala chladnými a postrádala jakékoli emoce. Když jsem ji poslouchal, vyjasnil se mi jeden z motivů naší přítomnosti tam, jeden z důvodů, kvůli němuž má smysl vydat se na misii. Je to právě svědectví o tom, že nový svět začíná, když člověk zakusí odpuštění – ať už darované, nebo přijaté. Jak o něm však můžeme svědčit, pokud my jako první máme potíže pozdravit lidi, kteří nás zranili? Jak učit odpouštět, když nakonec ani my nejsem schopní obejmout toho, kdo nás utvořil a snad nám stále působí bolest? Odpuštění, to opravdové, je vrcholem lásky a je to něco, čeho je schopný pouze Bůh.

V těchto dnech jsem se vrátil na Taiwan, abych navštívil dům, kde jsem bydlel v letech 2007-2013. Je to vždy překvapivé přijít sem a znovu vidět místa, tváře a zakusit vjemy, které jsou mi velmi dobře známé. Stejně jako některé písničky.

Na Zelený čtvrtek se účastním večerní mše, celebrované novým mladým knězem Simonem (jehož zde všichni volají Wang Shen Fu): když se sklání k nohám farníků, aby je umyl, zazní noty písně, která je zde velmi populární, a děti se ji učí na všech školách, včetně státních, tohoto ostrova, kde katolíci tvoří méně než jedno procento populace. Ta píseň je zhudebněným překladem Hymnu na lásku ze 13. kapitoly prvního listu svatého Pavla Korinťanům: Láska je trpělivá, je laskavá, nehledá svůj prospěch… a v závěru říká, že láska nikdy neskončí.

Budeme někdy schopni milovat až do takové míry? Bez konce a bez postranních úmyslů, bez nároku na opětovanou lásku a bez toho, že bychom přestali mít rádi tváří v tvář lhostejnosti druhých? Pouze Kristus je schopný takové lásky: a přesto to byl On, kdo nám řekl, abychom se milovali tak, jako nás miloval On.

Jakým způsobem se tedy naučíme milovat tak, jak nás miloval On? A jakým způsobem se naučíme odpouštět tak, jako nám odpustil On, když smyl naše hříchy stejně, jako umyl nohy svých přátel před nastoupením své cesty na kříž?

Pomysleme na podobenství o dobrém samaritánovi, který potká člověka, jenž se stal obětí lupičů a postará se o něj. Jakmile se postaral o nešťastníka, co samaritán učiní, aby se ujistil, že láska, s níž o něj pečoval, neskončí? Evangelium říká: Zavezl ho do hostince a tam o něho pečoval. Druhého dne dal hostinskému dva stříbrňáky s prosbou: Věnuj mu potřebnou péči, a kdyby tě to stálo víc, než jsem ti dal, vyrovnám se s tebou, až pojedu zpátky (Lk 10,35).

To je způsob, jímž Kristus zajišťuje, aby Jeho láska mohla pokračovat v dějinách, aby jeho láska neskončila: poskytuje nám místo, kde je naše lidství odevzdáno a uvnitř něhož se učíme milovat a odpouštět. Don Giussani nám vícekrát řekl: abychom milovali jako Ježíš, je potřeba žít gesta nezištné lásky, darujíce část našeho času druhým, aby se nezištnost mohla stát běžným způsobem, jímž prožíváme každodenní vztahy. Nezištnost je možná, protože jsme již od Krista obdrželi všechno to, co potřebujeme. Pokud je totiž Ježíš dobrým samaritánem z podobenství, jsme my jak napadeným člověkem ponechaným v prachu lupiči, tak i vlastníkem hostince, jemuž je onen člověk svěřen.

Dva stříbrňáky, které dobrý samaritán ponechává hostinskému, tak představují největší dar, jaký si dovedeme představit, tedy náš vztah s Ním. Vztah, jenž je založen na milosrdenství, jehož jsme předmětem a jež nejdříve objímá naše lidství raněné hříchem (naším i tím druhých lidí) a které se pak konkretizuje v nezaslouženém úkolu, který nám Kristus sám svěřuje: úkol postarat se o ty, jež On potkal po cestě.

Chceme být k tomu všemu vychováváni a chceme k tomu vychovávat lidi, které potkáváme: uznat milosrdenství, jež bylo darováno každému z nás. To je jediný způsob, abychom jednoho dne mohli přestat říkat „já jim nikdy neodpustím.“