Vážený pane redaktore,
jsem velmi znepokojen tím, co se děje ve Svaté zemi kolem pásma Gazy i v samotném pásmu Gazy. Ale ještě více mě znepokojuje, jak mě tyto hrůzné události ovlivňují. Dovolte mi to vysvětlit.

Ve svém životě jsem mnohokrát trpěl kvůli tomu, co se děje v Izraeli a Palestině. Jsem syn židovské sionistické matky, která ve mě vypěstovala jak sympatie k izraelským dějinám, tak i hrůzu z nepřátelských Palestinců. Pak mi život dal i jinou perspektivu.

Kromě svých studií arabštiny a islámu a let práce na Blízkém východě jsem také působil šest let, od roku 2006 do roku 2012, jako kněz Jeruzalémského patriarchátu. Pracoval jsem jak ve farnostech, tak i v kanceláři latinského patriarchy Jeruzaléma, Mons. Fouada Twala. V prvním roce jsem bydlel v Betlémě a byl jsem svědkem vpádu izraelských vojáků, v jehož důsledku zemřela mladá těhotná ženy. V zimě 2008-2009, když jsem svůj čas dělil mezi farnost svatého Justina Mučedníka v Náblusu a jeruzalémský patriarchát, došlo k dlouhé sérii střetů, coby důsledek porušení dohod oběma stranami, která vyvrcholila raketovým útokem na Izrael ze strany Hamásu. Odpovědí Izraele bylo intenzivní bombardování pásma Gazy, které podle OSN způsobilo smrt více než 1 400 obyvatel.

Vzpomínám si nejen na děs a hrůzu těch dnů v Náblusu, ale také na hluboce otřesenou tvář patriarchy Twala, když se vrátil z návštěvy pásma Gazy po bombardování. Opakoval, že devastace byla nepopsatelná, a přiměl mě, abych psal dopisy jeho jménem židovským představitelům, ve kterých vynechával diplomatické výrazy a protestoval, protože situace byly nesrovnatelné a izraelská reakce byla naprosto nepřiměřená.

V těch letech na Západním břehu Jordánu vždy panovala velmi těžká atmosféra, jako by tlustá mokrá deka z vlny pokrývala všechno. Převládal fatalistický pocit neporazitelnosti Izraelců a zcela chybějící vyhlídky spravedlnosti pro Palestince. V následujících letech pokračovaly vzájemné provokace mezi oběma stranami až do roku 2014, kdy došlo k další masivní vojenské operaci proti pásmu Gazy.
Dne 7. října nakonec došlo k výbuchu posledního, hrůzného násilí, o němž všichni víme. Z mé strany jsem nevěřil informacím o počtu mrtvých, zraněných a izraelských rukojmí. Musí to být chyba, myslel jsem si. Ani během války o založení izraelského státu v roce 1948 nedošlo k takovým ztrátám. Právě se odehrály zcela neslýchané události, které jsem vzhledem k nesporné nadřazenosti izraelských zpravodajských služeb považoval za zcela nevysvětlitelné. Nedokázal jsem si své myšlenky uspořádat.

Pak, ve zmatku mysli a srdce, který ve mně tyto zprávy vyvolaly, jsem si postupně uvědomil jednu strašnou věc: navzdory mnoha letům stráveným ve společnosti velkých palestinských osobností, s tolika vztahy plnými náklonnosti a úcty a s takovým sdílením víry a naděje s mnoha z nich, jsem si nemohl nevšimnout, že hrůza z násilí páchaného na izraelském obyvatelstvu mě zasáhla mnohem hlouběji a bolestněji, než tomu bylo v případě násilí, kterému byli vystaveni Palestinci. Byla to pro mě příšerná rána.

To znamená, že mé srdce se tváří v tvář lidskému utrpení neotevřelo všem stejným způsobem; možná kvůli sionistické výchově mé matky, možná kvůli hrůze z palestinských teroristických útoků, o nichž jsem slýchal během svého dětství a dospívání, možná proto, že se Izrael prezentuje jako „západnější“, nebo také možná kvůli tomu, že izraelská mediální dovednost je výrazně lepší než ta palestinská. Faktem zůstává, že reakce nebyla v mém nejhlubším nitru stejná.
A tehdy mě napadlo, že právě zde vznikají války ve světě — v srdcích, která odmítají trpět pro všechny Boží tvory, stvořené k Jeho obrazu a podobě. Války vznikají ze srdce, jako je to mé, které se staví na jednu stranu a nedovolí trápit se kvůli všem obětem, ať je to kdokoli. Vznikají v srdcích, které, jako to mé, nevychází ve svém hodnocení pouze z Božího milosrdenství, naší jediné naděje a jediného opěrného bodu, abychom neztratili svou lidskost.

Když stavíme něco, jakoukoli věc, jakoukoli představu před Boží milosrdenství, jsme vinni jako všichni ostatní, nikoli méně než kdokoli jiný. Jsem vinen stejně jako kdokoli jiný za násilí, které, jak dnes vidíme, trhá na kusy zemi Ježíše.
Ať se Bůh smiluje nade mnou, nad námi všemi, nad světem, nad Palestinci, nad Izraelci. Ať nás Kristova krev zachrání před věčným zatracením, které si zasloužíme.

Zdroj: www.ilsussidiario.net

* Vincent Nagle - kněz Fraternity misionářů sv. Karla Boromejského