“Go!”, a šest kluků z druhého stupně základní školy se vrhá do lesa hledat tenisový míček.

V červnu jsem strávil tři dny na táboře s ředitelem a učitelem dějepisu z naší základní školy, spolu s malou skupinou studentů. Organizujeme takovou akci podruhé. Ve srovnání s prázdninami jiných mládežnických skupin je tato nabídka mnohem jednodušší. Nemáme žádná velká setkání, svědectví, hry ani jiné aktivity, na které jsme běžně zvyklí. Jít spolu tábořit má jen jeden cíl: aby některé děti mohly strávit nějaký čas s dospělými a společně podniknout něco krásného.

První den, po postavení stanů a procházce, abychom trochu prozkoumali okolí, jsme slavili mši a povečeřeli. Kluci umyli nádobí a šli hledat dříví, zatímco my dospělí jsme rozdělali oheň a dali do pořádku místo táboření. Hned jsme si všimli, jak dvě jednoduché žádosti – najít dříví a umýt nádobí – představovaly pro kluky výzvu. Jsou zvyklí žít ve světě, kde je vše zprostředkované a kontakt s ostatními je obvykle nepřímý, zprostředkovaný knihami nebo obrazovkami. I když mají dělat něco manuálního, jako sport nebo domácí práce, řídí se přesnými pokyny, které jim pomáhají být efektivní, ale za cenu vyloučení jejich svobody. Když jim řekneme, aby našli dříví na oheň, mají problém spojit si věci dohromady. A začnou třeba nosit klacíky o velikosti párátka.

I s hrami to funguje stejně: jakmile měli volný čas, například po večeři, začali hrát to, na co jsou zvyklí. Vzali tenisový míček, našli si klacky, nakreslili na zem čtyři mety a začal baseballový zápas.

Trochu abych je vyprovokoval, trochu žertem, jsem jim řekl: „Hrajte takhle: někdo hodí míček do lesa a ten, kdo ho najde jako první, získá bod.“ Několik vteřin se na mě dívali vyděšeně, pak se jeden z nich rozhodl: „Začnu já!“ Hráli tak přes dvě hodiny v kuse. Nemohl jsem tomu uvěřit. Neexistuje jednodušší hra než tahle, a přesto je nadchla. Ne proto, že by pravidla byla zajímavá, nebo že by jim připadalo kdovíjak úžasné vstoupit do lesa: dokázali hodit míček nanejvýš asi dvacet metrů daleko a obvykle ho našli za méně než minutu. A přesto se něco dělo.

Druhý den ráno jsme se probudili promrzlí a rozdělali oheň, abychom se trochu zahřáli. Připravili jsme snídani a oběd s sebou na výlet, potom jsme usedli kolem ohně a pojedli vejce a palačinky.

Zatímco sedíme v kruhu, ptám se jich: „Podle vás byla lepší hra včera večer nebo večer strávený hraním Fortnite (jedna z jejich oblíbených videoher, pozn. red.)?“ Odpoví mi bez váhání: „Určitě včerejší hra.“ Pokračuji: „Je krásnější tento oheň dnes ráno nebo Minecraft (další velmi oblíbená videohra, pozn. red.)?“ „Tento oheň!“ odpoví všichni společně. „A proč?“ ptám se. „Protože tento oheň je skutečný.“

Někdy je potřeba vést velké diskuze a připravovat gesta, ve kterých může krása a pravda Krista vyjít najevo. Jindy stačí jednoduše hodit míček do lesa a sledovat, co se stane. Realita promlouvá, a pokud ji naši mladí dokážou potkat, pravda a krása Pána se vyjeví samy od sebe.

*Accursio Ciaccio - kněz Franternity misionářů sv. Karla Boromejského působící v Denveru, Colorado, USA