V červenci jsem poznal čínského přítele He Liho. Jeho rodina se přestěhovala do Spojených států, když byl ještě dítě; vystudoval Yaleovu univerzitu a v Itálii strávil několik měsíců kvůli doktorátu o Pieru della Francescovi. V týdnu konání Meetingu přijížděl na Meeting Rimini každý den z Ancony, kde žil: cesta dlouhá sto kilometrů, která však ve skutečnosti začínala mnohem dál a za mnohem „podstatnějším“ cílem . Požádal jsem ho, aby mi vyprávěl svůj příběh o hledání.
Massimo, Modena


Vždycky jsem hledal něco, čemu jsem nedokázal dát jméno. Před deseti lety jsem jako dvacetiletý student Yaleovy univerzity žil osamělým životem, naprosto znechucený vším, co jsem znal: od drsných čtvrtí New Yorku, kde jsem vyrůstal, až po úctyhodné tváře v učebnách a jídelnách Ivy League, kde jsem žil.

Místo společenského života jsem se raději procházel v klidné části města plné vysokých stromů a viktoriánských domů. Vzpomínám si, že jednoho večera, během jedné z těchto procházek po dlouhé silnici postavené na počátku americké historie, začalo slunce zářivě zapadat: jeho oranžové paprsky procházely konci velkých mraků a nekonečným množstvím listů stromů, které se tyčily přede mnou. Tehdy jsem spatřil to „něco“, co jsem vždycky hledal. „Viděl" jsem realitu, zjevila se mi jako přítomnost, jako „danost“. Viděl jsem ji už mnohokrát, dokonce i jako dítě, když jsem byl v Pekingu, než se moje rodina přestěhovala do Ameriky, ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem to pochopil. "Jednou za čas," pomyslel jsem si, "se realita podívá na lidstvo laskavýma očima a otevře vnější obal této naší dimenze, aby na nás vylila záplavu krásy z jiného světa." Tento nadbytek proniká do lidské mysli a umožňuje nám konečně alespoň na chvíli vidět svět ve světle jeho věčných a nehmotných složek. K tomuto závěru jsem dospěl, aniž bych o tomto tématu cokoli četl.

Dalších deset let jsem strávil hledáním této „věci“, kterou jsem poznal. Hledání, které mě přivedlo k textům gnostických sekt, které mě dojímaly svou radikální transcendencí v Bohu a v Kristu, pak ke svatému Augustinovi, který mě naučil směřovat svou vůli k tomuto Bohu, ke svatému Matoušovi, který mě naučil, že tento Bůh se stal tělem. Hledání mě zavedlo k Platónovi, Aristotelovi, svatému Albertu Velikému a svatému Tomáši Akvinskému, kteří mě naučili, že tato „věc“ prozařuje každý sebemenší kousek života.

Zavedlo mě pod vysoké stromy ve starých amerických parcích pozdě v noci, před obrovské betonové univerzitní budovy po zavírací době, a tam jsem se naučil vidět toto světlo v holých zdech a prázdných stínech. Dovedlo mě to k Pieru della Francescovi, v němž jsem v nejčistší podobě spatřil věrný obraz tajemné „věci“, kterou jsem hledal. Po vstupu do tohoto světa jsem už necítil nevolnost ze všeho kolem sebe. Vydal jsem se po stopách renesančního malíře skrze rozsáhlé repertoáry starověkých znalostí a začal malovat v jeho duchu, ale vlastníma rukama. Nakonec jsem se přistihl, že o něm píšu doktorskou práci a přemýšlím, co mi na jeho umění umožnilo nahlédnout dovnitř světa.

Můj vědecký výzkum Piera mě zavedl do Itálie, kde jsem se jednou provždy naučil nejen přestat pohrdat světem, ale také ho v duchu přijmout. Zde se mi poněkud usnadnilo poznání oné tajemné logiky v lidech, ve způsobu jejich života, v jejich očích, v lásce a porozumění, které jsou tak běžné a které jako by prostupovaly všude. Pocítil jsem hlubokou touhu vstoupit do katolické církve, do té doby jsem byl evangelík. Nechal jsem se unášet velkým a živým dechem církve, kam chtěl, a tak mě odvezl vlakem z Ancony na Fieru v Rimini, kde jsem se zúčastnil Meetingu a konečně se naučil vidět tentýž starobylý božský fenomén v té úžasné kolektivní síti přátelství, které nazývají křesťanské společenství, a mou jedinou touhou je teď být jeho součástí.

He Li