Navzdory naší jistotě a přesvědčení, že každý aspekt reality lze nahlížet a posuzovat z křesťanského úhlu pohledu, zůstává politika černou dírou, neproniknutelnou a drtivou. Každé čtyři roky naše komunity pořádají akce na přípravu na prezidentské volby a obtížně se snažíme najít jakýsi klíč, který by nám umožnil vstoupit s jistotou do oblasti politiky a rozpoznat, jak hlasovat. Ale v každém volebním období se zodpovězení politických otázek, jimž čelíme, nikdy nestává jednodušší. Proč je tak obtížné zabývat se politikou, jak na osobní úrovni, tak v rámci našich komunit?

Být křesťanem znamená být ve světě, ale nikoli ze světa. To je svou povahou paradoxní. Náš politický život je proto také paradoxem. Toužíme po transcendentní politice, po možnosti, aby politika mohla být tím, co otec Giussani nazval „nejvyšším vyjádřením kultury,“ ale realita tomu neodpovídá. Místo občanského života, který směřuje k pravdě, spravedlnosti, férovosti a obecnému dobru, si americká politika cení moci, efektivity, nízké nákladovosti a pozitivních volebních výsledků. Naše politická realita je živnou půdou pro technokratická řešení, spíše než politikou, která podporuje lidský rozvoj.

Paradox pokračuje. Víme, že Kristus je naší nadějí, a přesto jsme povoláni ušpinit si ruce v každodenních politických problémech. Jak napsal Davide Prosperi v přednášce Kultura: být pro Krista, „naším ideálem je být pro Krista, což znamená vrhnout se do zápasu na základě hodnocení, které vychází pouze z našeho vztahu s Kristem prožívaného v křesťanském společenství.“ Zapojení do politiky vyžaduje, abychom se odvážili říkat pravdu a cenili si hodnocení více než samotného dialogu.

Musíme pak jako křesťané rovněž zápasit s tím, že na jedné straně máme touhu, aby politika byla zaměřena na společné dobro, a na straně druhé zároveň uznat, že žijeme v extrémně polarizovaném a roztříštěném světě. V mnoha ohledech naše volební systémy tuto polarizaci podporují. Vše od ozvěnových komor na sociálních sítích, přes systém nominací, zakořeněný systém dvou stran až po roli peněz v politice přispívá k hlubokému rozdělení mezi občany, které je obtížné překonat.

Nakonec musíme čelit skutečnosti, že si ceníme subsidiarity, ale veškerá politika se zdá být celonárodní. Subsidiarita je princip sociálního učení katolické církve, který povzbuzuje křesťany, aby se problémy řešily na co nejnižší možné úrovni. Otázky jako vzdělání, péče o nemocné, uznání důstojnosti pracujících a mnoho dalších politických témat mohou vyžadovat pozornost celého národa, ale zároveň by měly klást nároky na členy komunity, jíž se bezprostředně týkají, aby se zabývali problémy na osobní, nikoli abstraktní úrovni. Subsidiaritu nelze naplnit, pokud omezujeme svou pozornost pouze na prezidentské volby a nominace do Nejvyššího soudu. Minimálně to znamená, že musíme považovat volby na nižší úrovni a hlasování o kandidátech v místních volbách za stejně důležité, ne-li důležitější, jako celostátní volby.

Všechny tyto paradoxy, jakkoli mohou být matoucí, představují příležitost přehodnotit náš politický život a posunout se od otázek, pro koho hlasujeme (i když je to důležité), k otázkám, jaký přínos můžeme do politiky vnést.

Jak otec Giussani popisuje v díle Od utopie k přítomnosti, naše přítomnost musí být určována pozitivním příspěvkem, nemůže být pouhou reakcí. To je v protikladu k současné kultuře, protože dnešní politická scéna je téměř zcela definována reakcemi. Naše jednota, spočívající výhradně v Kristu, se může stát majákem naděje v rozděleném světě. Práce, kterou vykonáváme na škole komunity, naše zapojení ve skupinách fraternity, naše charitativní činnost a kulturní iniciativy mohou být touto Přítomností. Čím hlouběji se ponoříme do velkého Zdroje naší jednoty, tím významnější může náš příspěvek být.

Angažovanost v těchto politických paradoxech rovněž otevírá otázky, které by měly být předmětem neustálého úsilí, a ne jen provokací každé čtyři roky. Co je společné dobro a jak by vypadalo jakožto politická realita? Jaký je ideál, o který usilujeme, na naší místní úrovni až po úroveň národní? Jaké jsou konkrétní rysy společného dobra nahlíženého skrze důležité politické otázky, od daní po ochranu posvátnosti života?

Abychom mohli odpovědět na tyto otázky, musíme se zapojit do usilovné práce na vytváření společného úsudku. V přednášce Kultura: být pro Krista Prosperi popisuje společný úsudek nikoli jako konsensus, ale jako sdílené uznání Kristovy přítomnosti. Možná nebudeme všichni hlasovat stejným způsobem, ani preferovat stejná politická řešení, ale co můžeme uznat společně?

Toto úsilí o vyjasnění společného úsudku s sebou také nese možnou korekci. Úsudek vyžaduje, abychom si cenili Pravdy nade vše, což nutně znamená zaujmout postoj k otázkám politiky a veřejného života dnešní doby. Může zde být pokušení zredukovat úsudek o aktuálních událostech pouze na příležitost „růst v uvědomění“ nebo si vytvořit „osobní postoj“. Mohli bychom například uvažovat o složité otázce migrace a dojít pouze k závěru, že v posledku odhaluje naši vlastní potřebu jak příslušnosti, tak spravedlnosti. I když je to jistě pravda, musíme se dotlačit k tomu, abychom zvážili skutečné důsledky politických rozhodnutí jako součást našeho úsilí o hodnocení.

Až budeme znovu vyplňovat naše volební lístky v den voleb, zvažme, jaký bude náš politický příspěvek, až opustíme volební místnost, a jak tento příspěvek odráží naši přináležitost ke Kristu.