Přinášet pokoj v době války. To není utopie, ale příběh „odzbrojujícího“ křesťanského realismu v místech zapomenutých válek nebo v ničivých konfliktech, které vypukly na Ukrajině a na Blízkém východě a soustředí se na ně pozornost světa. Jsou to „Tváře míru“, které přinesly svá „svědectví dialogu a smíření“ na setkání pořádaném v Římě Mezinárodním centrem hnutí Comunione e Liberazione. Svědectví kardinála Dieudonného Nzapalingy, arcibiskupa z Bangui, který přinesl krásný příběh křesťanské naděje uprostřed hrůz nekonečné občanské války ve Středoafrické republice. Svědectví arcibiskupa od Matky Boží v Moskvě, monsignora Paola Pezziho. A svědectví Hussama Abu Siniho, zodpovědného hnutí CL ve Svaté zemi, který se připojil prostřednictvím videohovoru.

Různé příběhy, které spojuje jedno: nejde o hrdinské pokusy umlčet zbraně, které by se jako takové mohly všechny považovat za neúspěšné, ale o zkušenosti pokoje, který se prosazuje v srdcích a životech lidí. Je to konkrétní znamení naděje uprostřed válek, jejichž konec není v dohledu.

„Vyzývám vás, abyste se mnou sdíleli hlásání míru - Krista, Pána míru. Rostoucí násilí a války v dnešním svět mě skutečně děsí, opakuji, skutečně mě děsí.“ To bylo naléhavé poselství papeže Františka, které zaznělo na náměstí svatého Petra 15. října 2022 při audienci udělené hnutí CL ke stému výročí narození dona Giussaniho, jak připomněl don Andrea D’Auria, ředitel Mezinárodního centra CL, v úvodu setkání.

Kardinál Nzapalainga je zde, aby „sdílel zkušenost našeho úsilí na obtížné cestě usmíření a pokoje ve Středoafrické republice“. Pokoj, který si nedáváme sami, „ale přijímáme jej od Ježíše Krista, který dal svůj život, aby smířil národy, rasy a etnika“. Z jeho slov jasně vyplývá připravenost obětovat život, po vzoru Krista, aby nezanechal i nejmenší bratry osamocené v tragédii, kterou prožívají na vlastní kůži: „Když v roce 2013 vzbouřenci převzali kontrolu nad zemí, porušování lidských práv bylo na denním pořádku. Jako biskup a pastýř jsem nikdy nepřestal odsuzovat zneužívání a zločiny páchané na civilním obyvatelstvu, ponechaného svému osudu. Jednoho dne - vypráví - ke mně přišla skupina rumunských podnikatelů jménem civilních úřadů a nabídla mi 80 tisíc eur. Odmítl jsem tu nabídku, protože jinak bych nemohl dále hájit slabé a utlačované – ve skutečnosti by si tím koupili mé mlčení.“

Není to nerovný boj, pokračuje: „Osobně jsem v těchto těžkých časech zakusil mocnou a činnou boží ruku, a mohu říci, že Bůh vítězí; viděl jsem to nesčetněkrát během tohoto temného období. Prošel jsem Bangui všemi směry, aniž by mě někdo zastavil. Když jsem slyšel, že někde povstalci rabují, spěchal jsem tam a někdy jsem dorazil včas, abych je vyhnal dřív, než stihli všechno vzít. Běžel jsem za ozbrojenými povstalci s holýma rukama, ale hnaný a vedený silou víry.“ Ve vyprávění Nzapalinga zmiňuje také spolupráci s jinými náboženstvími, s imámem středoafrické muslimské komunity a s pastorem protestantských církví: „Podstoupili jsme riziko společně a jsme připraveni zemřít společně, abychom hájili spravedlivou věc, abychom byli hlasem těch, kdo hlas nemají, mlčící většiny vyděšené hrůzami panujícího násilí.“

Do života Hussama z Haify vtrhly hrůzy války po útoku Hamasu hned 7. října během třídenních prázdnin hnutí CL ve Svaté zemi v Abu Ghosh, vesnici severně od Jeruzaléma. Situaci komplikoval fakt, že každý se pak musel vrátit domů, a některé palestinské dívky nevěděly, co dělat, protože kontrolní stanoviště mezi Jeruzalémem a Betlémem bylo uzavřeno. „V tom zmatku jsme se ptali, kde začít znovu, a vzpomněli jsme si na slova kardinála Pizzabally: tam, kde je chaos, jen Bůh může obnovit pořádek‘. A tak jsme začali znovu modlitbou a školou komunity. Když přemýšlím o pořádku, vybavuje se mi, jak jsme byli ukáznění a jednotní během útěku do krytu, když nedaleko od nás zasvištěla raketa. Často se říká, že chceme v této zemi zůstat, protože jsme tu byli odedávna. Ne, chceme zde zůstat, abychom všem hlásali lásku, která nás přemohla.“

A to i tehdy, když se zdá, že vítězí smrt. Hussam je onkolog a když se mu nepodařilo zachránit život blízkému židovskému příteli, považoval to za své selhání, přestože udělal vše, co bylo v jeho silách. „On však, když jsme ho hospitalizovali a on pochopil, že je na konci života, mi poděkoval za to, co jsem pro něj udělal. ‚Co jsem udělal? Nic!‘ myslel jsem si, protože to k ničemu nevedlo.“ On ale jako poslední gesto chtěl poslat dárek mým dětem. Tehdy jsem pochopil slova dona Giussaniho, když říkal, že člověk dokáže milovat vesmír jen tehdy, pokud miluje Boha. Pochopil jsem, že já, i když válka pokračuje, přináším mír tím, že pracuji jako onkolog.“

Mír, který je zároveň vhodný a rozumný – rozhodně ne utopie – říká arcibiskup Pezzi. Na jedné straně stojí „mesianismus“, který vstoupil do dějin národů, „zvláště slovanských národů“, od římského císaře s jeho „Chceš-li mír, připravuj válku“ až po Velkého inkvizitora Dostojevského. Ideologie, ve které se však může objevit trhlina, „okamžik upřímnosti, jako tomu bylo u Lenina, který ve snaze přinést všem umělé světlo nakonec přiznal, že nemůže přinést štěstí“. Mesianismus „který vždy potřebuje nepřítele, strach z odlišnosti, o němž mluví Dostojevskij („obviníme je z nenávisti, kterou k nám cítí“)“. A na druhé straně je zde Ježíš, „který si zvolil zcela ‚lidský‘ přístup, jehož se však mohlo odvážit pouze ‚božství‘, jež bylo velkým znalcem lidství: důvěru, přátelství, společenství ‚bratrů‘“.

Podle Pezziho „místo toho, abychom diskutovali o abstraktních pojmech – monarchie, diktatura – máme napodobovat tento příklad: bratrství, které je základem a cílem pokoje, a jež se opírá o důvěru v jednání Ducha svatého, o vzájemnou důvěru mezi lidmi a o důvěru a priori v druhého, kterého potkáváme; tato pozice je naší odpovědí, která respektuje Boží iniciativu a jeho metodu“. „Důvěra plná naděje sází na druhého, protože druhý je vždy dobro, neobyčejně cenné dobro.“ Jak se to stalo i Jidášovi, „kterému Ježíš svěřil starost o peníze apoštolů“, i když ho pak zradil. Ale bylo mu odpuštěno a byl zahrnut ve zvolání „odpustť jim, neboť nevědí, co činí“ na kříži.

A pokoj je založen na dvou slovech, odpuštění a nezištnost. „Díky zázraku odpuštění ve zpovědnici se poražený stává vítězem,“ říká Pezzi. Jak říká, byl „ohromen“ některými díly nezištnosti, které mohl vidět na své cestě v Sýrii, jako je klášter trapistických sester v Hazeru, postavený za účelem přinášet pokoj, zatímco zuřila válka: „Nezištnost se ukazuje být schopná vytvářet nové vztahy a novou lidskost, jako například hospice v Rusku. Právě proto, že se opírá o přátelství a pokoj.“