A já u sebe vidím, že se mi to nedaří. Nedaří se mi to ani v těch každodenních obyčejných výzvách, které mi předkládá a u kterých si ani nevšimnu, že jsou od Něj. Občas je odmítnu i vědomě. Co mi ale pomáhá být alespoň trochu pozornější k realitě všedního dne, je několik jednoduchých gest. Je to pravidelná modlitba Anděl Páně, kterou jsme se začali modlit každé pondělní poledne s naší malou skupinkou fraternity. Spojíme se pres whatsapp - v tramvaji, v restauraci, v kuchyňce, v práci, doma ... , abychom si modlitbou připomněli směr, kterým se společně díváme. Pak je tu také modlitba Memorare, kterou se modlím večer buď s rodinou, nebo sama, ale nikdy ne tak úplně sama. Vždy se totiž vzájemně prozvoníme s kamarádkou. Toto gesto jsme si zachovaly ještě z doby, kdy jsem bydlela s rodiči a byla jsem doma opravdu jediná, kdo se modlil, a já potřebovala žít společenství alespoň takto na dálku. Největší pomocí je pro mě ale škola komunity. Často se mi nechce text čist, protože je to namáhavé, protože jsem unavená, protože jsem líná, protože se to dá odložit a už se k tomu nevrátit. Pokud si ale dám tu práci a porovnávám text s tím, co žiji, je snadnější následovat Jeho přítomnost. Tyto tři věci jsou odkazem, který mě udržuje ve spojeni se společenstvím lidí, kteří učinili stejnou zkušenost jako já.

Eva, Praha