Už deset let je mi svěřena příprava na biřmování pro děti z naší farnosti Zvěstování Panny Marie ve čtvrti Serviten ve Vídni. Počet biřmovanců je vždy poměrně vysoký, částečně i díky přítomnosti tří škol v blízkém okolí, ve dvou z nichž vyučuji spolu se svým spolubratrem Giovannim Miccem náboženství. Děti se vracejí do farnosti ve 13 nebo 14 letech, aby absolvovaly katechezi, přibližně sedm let po přípravě na první svaté přijímání. Během tohoto období chodí většina na výuku náboženství ve škole, na níž desítky let spočívá duchovní formace rakouských katolických dětí a mladých. Biřmování tak pro mnohé představuje příležitost ke znovunavázání kontaktu s křesťanským životem.

Před dvěma lety se přípravy účastnilo asi čtyřicet dětí, z nichž mnohé neměly o víru příliš velký zájem a byly více přitahovány časem společně stráveným povídáním a smíchem. Během víkendu, který jsme strávili s biřmovanci v klášteře na břehu Dunaje nedaleko Vídně, jsme s nimi mluvili o hledání smyslu života a Boha. Snažíme se je vždy vést k zamyšlení a podnítit otázky, které nosí v sobě. Při jedné z aktivit měli napsat na papír, na co by se chtěli Boha zeptat. Při této příležitosti nám mnozí svěřili své největší touhy. Jeden z nich napsal: „Od Boha nic nežádám, protože podle mě Bůh neexistuje.“ Jedna z katechetek, která byla touto odpovědí dost zaskočená, mi o tom řekla. Tento chlapec – říkejme mu Thomas – se ve škole ani neúčastnil hodin náboženství a místo toho se přihlásil na hodiny etiky. Společně s ostatními vedoucími jsme si kladli otázku, proč vlastně je ve skupině připravující se na biřmování.

O několik týdnů později jsem ho potkal na chodbě školy a měli jsme krátký rozhovor: „Thomasi, neočekávám, že už máš jasno o Bohu a své víře,“ řekl jsem mu. „Můžeš se i tak účastnit katecheze. Důležité je, aby ses opravdu zapojil do toho, co nabízíme, a byl otevřený možnosti objevit, že Bůh skutečně existuje a že víra může být něčím i pro tebe.“

Měsíce plynou a Thomas se stále účastní všech setkání. Vztah se skupinou, která je tak početná a rozmanitá, není vždy snadný. U některých z těchto mladých lidí si často klademe otázku, proč vlastně chodí. Jiní naopak očividně zájem mají. Z období katecheze si většinou nejvíce pamatují svědectví mladých lidí, zejména vysokoškoláků, které jsme pozvali, aby vyprávěli o svém vztahu k různým aspektům víry. Na konci roku všichni přijmou svátost biřmování, které uděluje opat benediktinského kláštera, který se nachází poblíž naší farnosti.

Po letních prázdninách znovu začíná škola. Jednou v neděli mě na chodbě zastavil Giovanni, který obvykle slouží mši v deset hodin. Říká mi: „Matteo, už pár týdnů vidím v kostele vždy jednoho chlapce, který sedí ve druhé řadě. Může mu být tak patnáct let. Je to zvláštní, protože chodí sám a vždy si sedá na stejné místo. Víš, kdo to je?“ Přemýšlím nad mladými lidmi, kteří se v posledních letech ukázali ve farnosti a mohli by pravidelně chodit na mši, ale popis nesedí. Jednu z následujících neděl sloužím mši v deset hodin společně s Giovannim. A tam ho vidím, ve druhé řadě: s velkým údivem poznávám Thomase, toho, který ani nevěřil v Boha. Teď chodí na mši sám každou neděli a často se účastní i akcí GS, společenství středoškoláků hnutí Comunione e liberazione, které nedávno vzniklo i ve Vídni.

Nevíme, co se odehrává v srdcích těchto mladých lidí. Můžeme jim nabídnout příležitost k přiblížení se Bohu a nechat je, aby se s Ním setkali. Jak a kdy, to není v našich rukou. Určitě jsem však pochopil, že se to může stát každému a je to možné vždy.

Zdroj: www.sancarlo.org