„Prosím, mluvte o nás. Vyprávějte o lidech z Aleppa, jichž se po 14 letech války, po tragické situaci způsobené zemětřesením, v těchto hodinách znovu zmocnil strach. Pro svět už neexistujeme, Sýrie byla zapomenuta. Přitom z rány našeho lidu stále proudí krev. Jsme na Golgotě. Mluvte o nás.“ Ve slovech otce Firase Lutfiho, faráře latinské komunity a strážce Kustodie Svaté země v Damašku, se odráží velká naléhavost.

„Duše obyvatel Aleppa, která odolala tolika letům válečného konfliktu, je nyní znovu otřesena nejistotou. Během několika málo hodin převzalo více než dvacet tisíc islamistických milicionářů, z nichž mnozí jsou cizinci, kontrolu nad Aleppem bez jakéhokoli pokusu o obranu ze strany syrské vládní armády.“ Obsadili letiště, policejní stanice a všechna klíčová místa. Lidé, zachváceni panikou, začali utíkat. „Brzy však byly přístupové cesty do města, dálnice a stará silnice, kterou jsme používali i během nejtěžších hodin války, zablokovány. Aleppo je nyní vězení, ze kterého už není úniku. Ani se do něj nedá dostat.“

Lidé jsou zmatení, vypráví, sevřeni mezi dvěma verzemi příběhu: verzí vlády, která tvrdí, že ustoupila, aby zabránila krveprolití mezi civilisty, a verzí džihádistických milic, které klepaly na dveře civilistů a křičely, že je přišly osvobodit. „Ale od čeho? Teď se bojíme, že místo toho upadneme do další hrůzy. Jak dlouho ještě budeme moci zvonit na zvony? Jak dlouho budeme moci ukazovat Ukřižovaného nebo ženy chodit bez závoje? Budou tito milicionáři tolerantnější než ti, kteří město obsadili před několika lety, nebo jen změnili strategii? A jaká budoucnost čeká děti, staré lidi, nejbezbrannější lidi, kteří zůstali?



I tentokrát zůstala církev po boku lidu prostřednictvím biskupů, kněží a řeholníků. A františkáni nebyli výjimkou. „Myslím na našeho biskupa, monsignora Hannu Jalloufa, na otce Bahjata, otce Samara nebo otce Bassama. Zůstali v Aleppu, po boku svého lidu. Jsem s nimi neustále v kontaktu po telefonu: vědí, že jejich úkolem je nyní dodávat odvahu a utěšovat.“ Včera se křesťanští věřící shromáždili ve františkánské farnosti na mši.

„Včera jsme slavili první neděli adventní, dobu naděje. A myšlenky se ihned obrátily k očekávání, které ovládá tuto temnou hodinu: k očekávání míru. Dnes jsou civilisté v Aleppu skutečně povoláni prožívat na vlastní kůži očekávání spásy. Spásy, která nemůže přijít od lidí ani od geopolitiky. Bůh je jediný, kdo nás přichází zachránit, tělo z našeho těla, Bůh-s-námi. On slíbil, že nás nikdy neopustí, a naděje se rodí jedině z této důvěřivé víry.“

Situace, vysvětluje františkánský bratr, je komplikovaná i proto, že situace v Aleppu se v posledních letech stabilizovala a lidé si vyhrnuli rukávy, aby mohli obrátit list a začít s obnovou. „Nyní je vyhlášen zákaz vycházení, chybí elektřina, voda a chléb. Dvě rakety včera zasáhly naši Kolej Svaté země právě ve chvíli, kdy otec Bassam a otec Samar připravovali chléb, aby jej rozdělili rodinám a chudým. Chléb připravovali díky peci, kterou jsme si pořídili po zemětřesení… ale rakety způsobily požár ve skladu mouky a také dům obou bratří je nyní neobyvatelný. Během okamžiku jsme přišli o jediný nástroj, na který jsme spoléhali při pomoci lidem.“

Ptáme se přímo, co můžeme dělat my tady. „Modlete se. Modlitba je jediná zbraň, kterou máme, protože skrze modlitbu se mohou i ta nejtvrdší srdce otevřít konkrétním skutkům lásky, gestům štědrosti a hledání tvůrčích cest k míru. Naše výzva směřuje ke všem křesťanům, je to však také apel na svědomí všech lidí: nezapomeňte na Sýrii.“