Výchova. Všechno v jediném pohledu.
"Krize celé jedné generace vyprávěná mladými lidmi. Strach dospělých. A cesta k výchovnému vztahu, který je „celistvý“ a „živý“. Poznámky z rozhovoru s Francem Nembrinim a Matteem Severgninim."FRANCO NEMBRINI. Před lety jsem doma ubytoval chlapce s psychickými problémy, kterému Bůh daroval neobyčejnou schopnost proniknout do podstaty věcí. Jednoho dne mi během večeře říká: „Franco, víš, co je svetr?“ A já na to: „Ano, je to oděv, který si oblékáš, když je ti zima.“ „Nic nechápeš,“ odpověděl: „Svetr je oděv, který si děti musí obléct, když je maminkám zima.“ Poté pokračoval: „Víš, co je Gioventù Studentesca? Je to místo, kam děti musí chodit, když mají mamky strach.“ Zeptal jsem se ho: „A čeho se mamky tak bojí?“ On na to: „Mamky nás mají rády, a proto nechtějí, abychom se dopustili něčeho špatného nebo aby nám někdo ublížil. Ale mají strach ze zla. A aby nás zla uchránily, berou nám svobodu. Nechápou, že tím nás zabíjejí.“ Toto tvrzení šestnáctiletého chlapce vystavilo všechny mé úvahy o riziku výchovy během 40 let učitelské praxe nevyhnutelnému okamžiku ověření. Chtěl jsem pochopit, co tím myslel.
U dnešních dospívajících pozoruji duševní rozpoložení, které pokládám za nové. Ještě před deseti lety se mi nestávalo, že by mi třinácti- nebo čtrnáctiletí kluci říkali: „Hele Franco, říkáš dobrý věci, máš pravdu, ale jestli je to kvůli tomu, abych byl jako můj táta (nebo máma), tak to radši budu fetovat.“ První charakteristikou této generace dospělých se zdá být strach. Ale strach je velkým nepřítelem výchovy, protože všechno blokuje, brání o něco se pokusit, neumožňuje ocenit svobodu, nedovoluje napravovat chyby. Pokud tedy chceme mluvit o výchově, musíme se tím zabývat. Protože to, co předáváme svým dětem, je právě náš strach.
Z mnoha dopisů, které naštěstí stále dostávám, vám přečtu jeden, který mi poslalo jedno děvče: „Ahoj Franco, píšu ti, protože si tě vážím. Jsi vychovatel a doufám, že s tím můžeš něco udělat. Je mi 18 let a tíží mě pomyšlení, že se moje generace pomalu ničí.“ Nikdy jsem neviděl nějakou generaci tolik trpět. A pandemie tuto křehkost ještě více prohloubila, což se snažím pochopit a pojmenovat. Dále píše: „Moje kamarádka se před pár lety rozhodla ukončit svůj život pomocí provazu a lustru. Dvě spolužačky se pokusily o sebevraždu. Na zápěstí jednoho spolužáka jsem si všimla řezných ran… a mohla bych pokračovat.“ Dokážete si představit čtrnáctiletého, šestnáctiletého, osmnáctiletého kluka či holku, jejichž svět je poznamenán touto sebedestrukcí? Ptá se: „Co mám dělat já tváří v tvář tomuto? Kým jsem já vůči svým vrstevníkům, kteří jsou přesvědčeni, že nemají žádnou hodnotu?“
Toto je definice, kterou chci zdůraznit: jsou přesvědčeni, že nemají žádnou hodnotu. Ta strašná bolest, kterou vnímám, vychází z pocitu, že nemají žádnou hodnotu. Ale hodnotu v životě si nedáváš sám. Dává ti ji někdo, kdo se na tebe dívá pohledem milosrdenství – to je to správné slovo, to nevyhnutelné slovo. Pohled milosrdenství. Někdo, kdo se na tebe dívá, a ty pochopíš, že by za tebe dal život, aniž by od tebe nejprve něco chtěl na oplátku, aniž by po tobě předem žádal, aby ses změnil.
Mladí lidé jsou sužováni úzkostí z dosahování výkonu: nikdy nejsou pro nikoho dost dobří. Těžko hledají někoho, kdo by jim řekl: „Máš hodnotu.“ Ale křesťanské poselství je toto: Bůh sestoupil na zem, aby lidem řekl, že čím více omezení mají, čím hříšnější, nemocní, chudší jsou,... tím více si zasluhují Kristovu oběť. Toto přineslo křesťanství. Toto po dva tisíce let budovalo naši civilizaci. A toto je podle mé osobní zkušenosti charisma dona Giussaniho.
Na otázku, kterou jste mi položili – „Jakou odpovědnost má vychovatel, který žije charisma?“ – odpovídám takto: odpovědnost žít charisma! Tečka. Žádná jiná odpověď neexistuje. Pokud by bylo třeba něco dodávat, znamenalo by to, že charisma dona Giussaniho není výchovné charisma. On však vždy říkal, že CL je „hnutí výchovy k víře“, nikoli jedna z „aktivit“. Zabývat se výchovou znamená mít vášeň pro pravdu člověka, pro pravdu a milosrdenství, které Kristus přináší do dějin, ať už člověk vykonává jakékoli povolání.
Dnes považuji za zásadní problém toto: je těžké najít skutečné dospělé. Krize těchto mladých lidí – včetně našich dětí – spočívá v tom, že jejich hodnota není uznávána. „Máš hodnotu“ se mění na: „Měl bys hodnotu, kdybys…,“ a každý si klade své vlastní podmínky.
Vrátím se k dopisu té dívky: „Mladí lidé mají vždy problémy spojené s dospíváním, ale moje generace má něco navíc, co je ošklivé a co nikdo nechápe. I já mám tisíc věcí v hlavě nebo tisíc paranoií, ale aspoň mám někoho, kdo mě má rád a připomíná mi mou hodnotu. Uvědomuji si, že ne každý má takové štěstí jako já. Možná právě proto se někteří rozhodnou to ukončit.“
Tito mladí lidé vidí sebevraždu jako jednu z možných cest, jak uniknout z dramatu, kterým je život. Ono děvče říká: „Kdyby všichni mladí lidé měli kolem sebe dospělé, jako mám já [nevím, kdo to je, ale je zřejmé, že se jedná o dospělé, kteří na ni hledí s úctou], bylo by méně sebevražd, o tom jsem přesvědčená. Ale dospělí mají pásku přes oči a špunty v uších a nevšímají si toho, co se s námi děje. Nedívají se na nás. A to bolí.“
Všichni jsme vyrostli, a to i s určitou odvahou, s energií v životě, protože někdo se na nás podíval a oceňoval nikoli to, jak jsme se jevili navenek, ale pravdu o nás, a objal i naše chyby, naši námahu a nekonzistenci. Někdo – pro mě don Giussani – se na nás podíval a řekl: „Jsi víc než všechno zlo, které je vidět navenek.“ Být pozorován někým, kdo by za tebe dal život: to je láska.
Zákon bytí je láska. Bůh je láska, protože dal život za nás předtím, než jsme si to zasloužili. „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Řím 5,8). To dnes chybí. Myslím si, že to chybí kvůli slabosti dospělých. Jsme slabí ve víře, protože víra je jistota Kristova vítězství, a jistota Kristova vítězství pobízí k pozitivnímu úsilí, které překonává veškeré možné zlo. V iluzi, že bráníme děti před zlem, skončíme tím, že je chráníme před světem, tedy před realitou, aniž bychom byli schopni vsadit na jejich srdce, na jejich touhu po dobru, na jejich velikost. Skončíme tím, že děláme opak toho, co by měl dělat vychovatel.
Jaký je tedy úkol dospělého? Přečtu výňatek z dalšího dopisu, který jsem obdržel: „Dnes ráno jsem snídal a jako každé ráno přišla máma. Každé ráno, hned jak vejde, zahájí celou sérii útoků: známky, škola, aktovka, zpoždění, autobus… Dnes ráno… vešla a usmála se na mě. Máma se na mě usmála. A víte, co mi řekla? ‚Mario, jak je krásné, že jsi tady, jsem tak šťastná.‘ Sedmnáct let jsem čekal, že se na mě někdo takhle podívá.“
V tom vězí celý problém: ten pohled, který jsem dostal od Giussaniho, který jsme všichni nějakým způsobem dostali, a který je podstatou dospělého.
MATTEO SEVERGNINI. Řekl bych, že naděje je hlavní ctností výchovné cesty. Naděje je to, co podepírá veškeré výchovné úsilí, jež každý z nás prožívá a riskuje v každém okamžiku, někdy dělá správné věci, ale častokrát chyby. Naděje se ve mně rodí jakožto úsudek na základě jednoho výroku: to, co si mé srdce zasluhuje, existuje. A naštěstí – pro mého syna, pro mou dceru, pro mého studenta – nejsem já tím, co si srdce zaslouží. Je to Někdo, kdo „se stal tělem“. Krása se stala tělem; smysl se stal tělem; Ideál života se stal společníkem právě proto, aby nám oznámil: to, co si tvé srdce zasluhuje, existuje, a existuje cesta, jak toho dosáhnout. Uvědomil jsem si, že tím, co neustále vlévá naději, je tento smysl, který se stává společníkem na cestě, činí mou přítomnost jistou díky daru našeho společenství, protože člověk nekráčí sám.
Toto je pro můj život zásadním výchozím bodem. Jestliže jsem slabý, On je silný, a to je možné ve víře, tedy ve vědomí setkání, které zasáhlo mé srdce v mých 16 letech, kdy mě můj ředitel – doslova aniž by to věděl – vyvedl z temnot nesmyslnosti. Nebo lépe řečeno, z temnot mě samotného. Nedokážu si sám dát světlo, potřebuji někoho jiného. Bylo mi 16 let, udělal jsem špatnou a hodně vážnou věc, kvůli které jsem měl být vyloučen, poté, co se můj bratranec zabil kvůli drogám, a ten ředitel mi řekl: „Matteo, podívej, to, co tvé srdce hledá, existuje. Proč se chováš, jako by to neexistovalo? To, co si tvé srdce zaslouží, existuje.“
Nebyla to moralistická výtka: bylo to nejvýznamnější morální povzbuzení, jaké jsem kdy v životě dostal. Dovolil si vůči mně láskyplného zásahu, kterého si do té doby nikdo netroufl. Nikdo si nevzal na sebe odpovědnost říct mi: „Podívej, to, co tvé srdce touží najít, existuje. Kráčejme spolu.“ Říct to znamená převzít obrovskou odpovědnost: kráčím s tebou v tomto příslibu, který neplním já, ale jsem jím natolik ovlivněn, že chci sdílet svou cestu s tebou.
Můj dobrý přítel, učitel hudby na druhém stupni základní školy, nechává studenty devátého ročníku v rámci profesní orientace poslouchat Beethovena a poté je žádá, aby napsali dopis Beethovenovi, ve kterém mu sdělí, co se od něj díky poslechu naučili. Jedna třináctiletá studentka napsala tři úsudky.
První: „Děkuji, Beethovene, protože jsi mi ukázal, že žádné hranice neexistují. Hranice existují jen v mé mysli.“ Ale pak tedy neexistuje ani čas, což je první omezení, a zbavíme se oběti a námahy spojených s růstem a láskou… krom toho, řekni to Beethovenovi, že hranice existují jen v mysli – jemu, který byl hluchý.
Druhý: „Děkuji ti, Beethovene, protože jsi mi ukázal, že jakmile si stanovím cíl, musím odstranit všechno a všechny, kteří se mi postaví do cesty k tomuto cíli.“ To svědčí o kultuře, která je postavená na moci (nikoli na kompetenci, nýbrž na moci) a která nás činí násilnými.
Třetí úsudek, možná ten nejdrsnější: „Děkuji ti, Beethovene, protože jsi mi ukázal, že v nejtěžších chvílích budu vždy moci spoléhat na jednu osobu. Tou osobou jsem já sama.“ Tato studentka nestudovala žádného filozofa, aby dospěla k tak jasnému a zároveň strašnému závěru: nasála jako houba hodnocení světa, který nás učí, že jsme monády určené k dosahování výkonu. Narcistický individualismus, který nás činí osamělými s našimi cíli, jichž většinou nedosáhneme. A to je děsivé: ne ani tak to, že nedosáhneš svých cílů, ale že pak zůstaneš sám.
Tohle nám ukazuje obrovskou odpovědnost, protože prázdnota nabídky současné kultury nemá odraz v prázdnotě našich dětí: ony už ověřují jinou kulturu, jinou hypotézu, jinou nabídku. Spisovatel David Foster Wallace říká: „Obvykle žijeme v přednastaveném režimu, protože už nejsme zvyklí adorovat, kontemplovat. Už nevíme, co bychom mohli kontemplovat, a proto neustále žijeme v přednastaveném režimu.“ A shrnuje tak to, co jsme viděli u té dívky: „Žijeme s automatickým a nevědomým přesvědčením, že já jsem středem světa. Jsou to mé pocity a mé okamžité potřeby, které určují řád důležitosti věcí.“
Už Giussani, v návaznosti na velké filosofy, říkal: „Člověk je mírou všech věcí.“ Nikdy to nebylo pravdivější než dnes, a tato pravda nikdy nebyla tolik popírána jako dnes. Naše společnost je paradoxní. Ozvěnu tohoto slyšíme u papeže Františka: „Děti vyrůstají jako ostrovy.“ A to platí i pro nás, pro mě: „Odtržení od ostatních, neschopní sdílet společnou vizi, zvyklí považovat své vlastní touhy za absolutní hodnoty.“ Proto už svým dětem neříkáme „ne“. Neučíme je zvládat „ne“, a když se setkají s „ne“ v realitě, jednají na základě moci, stávají se tedy násilnými. Rozmazlené děti. A obvykle k tomu dochází, když jsou rozmazlení i rodiče. Tímto způsobem se společnost rozkládá, ochuzuje se a stává se stále křehčí a nelidskou.
Pokračoval bych jednou příhodou. Učitel hudby vezme své žáky na výlet. Horský výstup je strmý, a ta dívka se snaží dostat rychle na vrchol. V polovině cesty už nemůže popadnout dech a není schopná udělat ani krok. Učitel ji posadí na kámen, aby si odpočinula, a s ironickým nadhledem člověka, který miluje smysl věcí, se na ni podívá a řekne: „Hranice existují jen v hlavě.“ Ona na něj koukne: „Nic mi neříkejte, nic mi neříkejte…“
Pokračují dál, dostanou se na vrchol a spatří krásu stvoření. Potom mají volno a sestupují dolů. Dívka se při sestupu po suťovém svahu rozběhne: chce se dostat do sprchy dříve než její spolužačky. To je cíl. Vyrazí, ale rozpadne se jí bota. Učitel za ní trpělivě dojde, nabídne jí rámě, doprovodí ji dolů, půjčí si šňůry, aby botu svázali, a pokračují. Když sestupují, podívá se na ni a řekne: „Kvůli každému cíli musíš odstranit všechno a všechny…“ Ona na něj koukne: „Nic mi neříkejte, nic mi neříkejte…“
Dojdou do údolí s hodinovým zpožděním. Mezitím se k nim přidala další kamarádka, aby jí pomohla. Na úpatí suťového svahu se dívka otočí, podívá se na cestu, kterou ušli, podívá se na učitele a řekne: „Já vím, už chápu. Není pravda, že v nejtěžších chvílích mohu spoléhat jen na sebe. Dnes mě to realita naučila víc než moje myšlenky.“
Realita. „To, co si tvé srdce zasluhuje, existuje,“ není pouhá myšlenka, je to realita. Čím více znovu začínáme – tak jako tento učitel v každém bodě cesty – ukazovat, že realita nese smysl, tím více můžeme naplno žít výchovnou výzvu. Tři dívčiny úsudky se obracejí v obrovskou potřebu, kterou jsme: „Limity neexistují,“ já chci být bezvýhradně milována; „cíl,“ já chci být šťastná; „Spoléhám jen na sebe,“ já chci být protagonistkou svého života.
Ale to všechno se děje pouze v lidském vztahu. Proto je výchova vztah. Nejprve přichází podnět, nabídka; poté ověření, protože nejsme povoláni pouze k tomu, abychom nabídku předali, ale také ji s nimi ověřili! A nakonec je třeba ověřenou nabídku představit příkladem. Giussani to říká v knize L’io rinasce in un incontro (Já se znovu rodí v setkání): „Problém výchovy mladých spočívá v tom, že mají absolutní potřebu jediné věci, jediné, a tou je to, co stanovila příroda: přítomnost dospělého. Mladí potřebují přítomnost, tedy aby dospělý byl přítomností. (…) V míře, v jaké člověk žije vědomí přináležitosti, se stává setkáním pro druhé, stává se přítomností, a druhý díky tomu zakouší setkání“ (s. 74).
Dospělý je přítomností, pokud přináleží a odkazuje na něco jiného. Na smysl, na Určení. Don Giussani říká, že „výchova je uvedení do celkové reality“ a že „je svědectvím mého živého způsobu vztahování se k realitě“. Celkový a živý. To pokládám za klíčová slova: celkový, tedy že není možné vést jinam než ke smyslu; a živý, tedy že vztah s druhým nemůže být než živý. Co ho činí živým? Myslím, že to je výchovná výzva pro každého dospělého.