Vážený pane řediteli,

v nedávném rozhovoru pro Corriere Lorenzo Jovanotti v jedné chvíli v komentáři k filmu Johna Lennona Imagine řekl: "Svět bez náboženství by byl horší, protože víra je na tobě to nejlidštější. (...) Nejde o to osvobodit se od náboženství; jde o to, stát se svobodnými." A dále: církev je "můj domov". V tomto Jovanotti popisuje zkušenost, která je také moje. Především však vyjádřil revoluční postoj s ohledem na obecné myšlení.

Jeho slova otevírají otázky, které se podle mého názoru týkají každého: v jakém smyslu nás může víra osvobodit? A jak může být církev, tedy lidská skutečnost tvořená omezenými a křehkými lidmi, jako jsou všichni ostatní, místem skutečného osvobození? Zní to prostě jako pohádka nebo absurdita. Je zde však nepopiratelný fakt: každý má touhu být skutečně svobodný. Osvobozeni od pocitu, že nejsou ničím, náhodná čísla ztracená v nezřetelné mase; pocit, který nedokáže potlačit ani rozšíření svobody založené na právech a technologiích.

Zjišťujeme tedy, že tuto touhu potlačujeme různými rušivými vlivy, ponořeni do kultury, která dělá vše pro to, aby tyto vlivy prosadila. Takže co s tím? Italo Calvino píše s odkazem na tento druh "pekla", kterým je často každodenní život: "Existují dva způsoby, jak jím netrpět; První je pro mnohé snadný: přijmout peklo a stát se jeho součástí až do té míry, že ho již nevidí; Druhý je riskantní a vyžaduje neustálou pozornost a prohlubování, to znamená hledání a poznání, jak rozpoznat, kdo a co uprostřed pekla není peklo, a učinit ho trvalým a dát mu prostor."

Tváří v tvář množícím se válkám a situacím netolerance a násilí, tváří v tvář vyprahlé prázdnotě, která často v naší době převládá, se nabízí pokušení rezignovat a následovat první způsob. Pokud uprostřed pekla skutečně není něco, co není peklem. Don Giussani komentuje Calvinovu frázi následovně: "Kdo a co uprostřed pekla není peklo." To se stalo! (...) Určení, naše Určení, se stalo Přítomností. Ale Přítomnost v podobě otce, matky, bratra, přítele, nečekaného společníka na cestě. Společník na cestě: Emanuel, Bůh s námi! To se stalo!" V určitém historickém okamžiku se stalo něco nového, co všechno změnilo. Ačkoli se zdánlivě nezměnilo nic.

To je ta skutečně "revoluční" věc na Vánocích. Co vlastně může změnit dítě ležící v jeslích? Bez ohledu na to, jak moc se snažíme zastřít jeho význam, tento svátek zůstává svátkem, který spojuje všechny, věřící i ateisty. Téměř nevědomky každý cítí to zvláštní, paradoxní teplo, které vyzařuje z novorozence ležícího v chladu. Teplo, které obměkčuje zatvrzelá srdce, které sjednocuje, smiřuje a obnovuje naději. Nemyslím si, že je náhoda, že chceme slavit Vánoce se svými blízkými. Právě o Vánocích, před tímto Božím dítětem, které spí v náručí své matky, znovu objevujeme sílu, kterou mají i naše křehká těla, aby si navzájem říkala to nejpodstatnější a vyměňovala si jediná slova, která skutečně osvobozují: jsi milován. Don Giussani řekl, že "bychom se měli dívat na rodinu jako na nejzjevnější příklad vtělení".

Skrze zdánlivou maličkost našeho lidství do našeho života nadále proniká teplo Boží společnosti: otce, matky, bratra, přítele. Dante se o tom všem zmiňuje ze svého vlastního pohledu v XXX. zpěvu očistce: "Viděl jsem již na počátku dne / východní část celou narůžovělou, / a druhou část oblohy krásného klidného spánku; / a tvář vycházejícího slunce byla zastíněna, / aby mírností mlh / ji oko povzbudilo k dlouhému dechu". Tak jako se velká intenzita slunečního světla stává za úsvitu snesitelnou pro oko díky "narůžovělým mlhám", které ji v tu hodinu "zmírňují", tak se božská láska stává uchopitelnou, postřehnutelnou skrze "narůžovělou" barvu našeho těla, to jest skrze lidské společenství. Paradoxnější a zároveň rozumnější tvrzení už neexistuje. A s pokornou vděčností spolu s mnoha dalšími přáteli říkám, že tato společnost vedená papežem, církev, "je mým domovem". S touhou dát mu prostor, nabídnout ho každému.

Davide Prosperi