Je mi ctí, že mohu při zádušní mši pronést poslední rozloučení s naším drahým otcem Aldem, a především vám všem přináším blízkost a lásku Dona Massima Camisascy, zakladatele Fraternity sv. Karla Boromejského.

Děkuji arcibiskupovi, kardinálu Adalbertu Martínezovi Floresovi, za to, že chtěl předsedat této eucharistii. Také děkuji apoštolskému nunciovi, monsignoru Vincenzovi Turturrovi, za to, že chtěl na této mši svaté koncelebrovat. Jejich přítomnost je pro kněze našeho domu [v Asunciónu] i pro všechny věřící farnosti velkou útěchou.

Zdravím své spolubratry kněze z domu Fraternity i ostatní kněze, kteří nás v této chvíli doprovázejí.

Se zvláštní vřelostí zdravím také Guida Trenta, bratra otce Alda, a jeho synovce Federica, kteří zde zastupují rodinu kněze, jenž již jako malý chlapec opustil svou vesničku a rodiče v horách Feltrina, uchvácen ideálem misie. Jak víme, Aldo vstoupil do Kongregace kanosiánů a teprve později byl přijat do Fraternity sv. Karla Boromejského.

Chtěl bych také pozdravit členy rady Nadace San Rafael, kterou otec Aldo založil na podporu děl, jež založil, a kteří nyní mají náročný úkol spravovat jeho hmotné i duchovní dědictví. Zvláštní poděkování bych rád vyjádřil Oscaru Escobarovi, řediteli kliniky „Svatý Riccardo Pampuri“, a zdravotním sestrám, které se staraly o otce Alda, protože o něj pečovaly s upřímnou láskou až do posledního dne.

Zdravím také nemocné, starší i mladé lidi, kteří dostávají pomoc od Nadace a kteří jsou zde zastoupeni. Nakonec zdravím vás všechny, přátele hnutí Comunione e Liberazione a farníky, kteří jste znali a milovali otce Alda a kteří jste nyní zde, abyste se s ním rozloučili.

Při této příležitosti bych chtěl věnovat několik myšlenek dílu, kterému se otec Aldo zasvětil ve prospěch nejchudších a odsunutých na okraj naší společnosti, abychom skrze toto dílo mohli nahlédnout do toho, co přebývalo v srdci tohoto našeho bratra.

Už ani nepočítám, kolikrát jsem na toto místo přijel. Letos je to potřetí. Když člověk přijede z Itálie sem, do farnosti San Rafael, je ohromen místem, které zde najde. Vždy mi to připadalo jako prostor naplněný lidskostí, místo plné štědré činorodosti.

Zde každý kámen, každá rostlina, každý obraz či nápis na zdech, čistota, pořádek a především proporce architektury... vše vypovídá o určitém záměru a celkovém pohledu, zaměřeném na obejmutí celého člověka a jeho existence, ve všech jejích rozměrech a po všechny jeho dny, jak na této zemi, tak i ve věčnosti. Pohled na člověka, který je skutečně katolický a dává formu hmotě.

Zde člověk najde prostor, který byl navržen tak, aby spojoval mládí a stáří, zdraví a nemoc, život a smrt. Před několika lety, když klinika ještě sídlila v budově haly v zadní části areálu, mě zasáhlo, když jsem viděl těla zemřelých pacientů vystavená a nad nimiž bylo bděno ve velkém krytém dvoře, kde bylo ráno slyšet veselý křik dětí ze školy. Lidský život je tak konkrétní tajemství! A toto místo ho dobře reprezentuje – spojuje nevinnou radost dětí, touhu po životě mladých lidí, bolest těch, kdo byli opuštěni a zraněni, osamělost těch, které všichni odmítli, i myšlenky těch, kdo se vědomě připravují na velký přechod ve smrti… a to všechno na těch stejných několika metrech čtverečních.

Toto je také prostor, který byl navržen tak, aby Nejsvětější Svátost byla vždy v centru, bílá hostie, která je přístupná všem, vystavená tak, aby byla viditelná již z ulice, skrze velké okno, které se zdá, že otevírá kapli kliniky směrem ke světu, který potřebuje být přitahován Kristem. Když zde byl farářem, otec Aldo rád říkával, že pravý „farář“ je Nejsvětější Svátost, a pak ji také nazval „ředitelem“ kliniky. Ta hostie, ještě i dnes, putuje každý den chodbami kliniky a chodbami domovů pro seniory, zastavuje se u postelí, žehná, utěšuje, ukazuje smysl utrpení a činí je lidským, nebo spíše lidštějším. Kdo jí otevře své srdce, ten je proměněn. Za tou hostií naše paměť stále vidí postavu tohoto našeho bratra kněze, jehož tělo se v průběhu let stále více křivilo a měl stále větší potíže hýbat se. Až jednoho dne ta hostie začala navštěvovat i jeho, když už nemohl vstát z postele a čekal na ni stejně jako ostatní nemocní a umírající, v jedné z místností, jež pro ně postavil. Na čele postele otce Alda viselo jméno dona Massima Camisascy, za něhož Aldo obětoval své utrpení především.

Otec Aldo chtěl, aby lidé, které přijal, často doslova sebrané z ulice, byli ošetřováni jako králové a umírali s vědomím vděčnosti za něžnou ruku, která je opečovávala, za neznámý úsměv, který někdo přinesl, aby je utěšil. Jednou otec Pio řekl: „Pro eucharistii používáme zlaté nádoby, protože je to tělo a krev Kristova. Ale Kristus je v nemocném, a kdybych mohl postavit nemocnici ze zlata, udělal bych to!“ Mohla by to být slova pronesená otcem Aldem. Není náhodou, že otec Aldo pěstoval zbožnost k otci Piovi.

Otci Aldovi se také podařilo navázat dialog s paraguayskou kulturou.
Otec Aldo se naučil jazyk tohoto vašeho národa a jeho symboly, jak ukazují vitráže v tomto kostele a ještě názorněji fasáda kliniky „San Riccardo“ a její krásná kaple. V těchto prostorech je křesťanská tradice paraguayského lidu znovu ukázána a aktualizována. San Rafael je redukcí [narážka na jezuitské redukce ze 17. a 18. století, pozn. překl.] 21. století, místem krásy a pořádku. Mnoho lidí zde přijalo nebo znovu našlo víru, začalo stavět svůj život na Kristu, naučilo se dívat na svět novým pohledem. Zde se také mnoho lidí setkalo s charismatem dona Giussaniho, zakladatele církevního hnutí Comunione e Liberazione. K hnutí CL patřili také dva kněží, kteří před otcem Aldem vedli tuto farnost, než přišla Fraternita sv. Karla: don Lino Mazzocco, z diecéze Chioggia v Itálii, a don Alberto Bertacchini, z diecéze Forlì. Jména těchto kněží nesou dvě školy Nadace, které zde vznikly. Byl to zvláště don Alberto, kdo přijal otce Alda a bděl nad jeho životem a jeho povoláním ve velmi těžkém období, o kterém otec Aldo sám veřejně vyprávěl mnohokrát a o kterém všichni víme.
Toto je pravý křesťanský paradox, s nímž se při příchodu sem setkáváme: toto byl dům milosrdenství a uzdravení především pro otce Alda. Byl tedy tím, čím mají být všechny domy Fraternity sv. Karla: místem, kde se prostřednictvím společenství se spolubratry o nás Bůh stará, téměř jako matka, která pečuje a chrání své děti. „V tomto smyslu je to požehnaný dům,“ řekl mi při mé nedávné návštěvě v listopadu otec Patricio. Dům, který, právě tím, že přijal lidskou slabost otce Alda, „uměl zase přijmout utrpení mnohých a stal se plodným,“ jak mi řekl otec Julián.

Neexistuje totiž klíč, který by mohl úplně vysvětlit život otce Alda, kromě objetí, které od Boha přijal, především skrze dona Giussaniho, který pro něj byl jako otec, jenž mu odpustil a znovu postavil na nohy, a pak skrze mnoho dalších přátel. Aldo chtěl, aby objetí, které přijal od dona Giussaniho, bylo připomenuto na jedné z fresek, které zdobí stěny kliniky. Pamatuji si rozhovor, který jsem s ním měl v roce 2018. Když mluvil o oné fázi svého života a krizi, kterou musel překonat, řekl mi Aldo: „Někdy je třeba, aby kněz, který prochází krizí, učinil těžká rozhodnutí. Giussani mi řekl, že pokud se chci zachránit, musím jet do Paraguaye“ – a to pro něj znamenalo opustit celý svůj život v Itálii –, „ale řekl mi, že jsem milován. Důležité je, aby se kněz v krizí cítil milován svými představenými.“

Toto je objetí, které zachránilo Alda. Nic sentimentálního, nýbrž pohled, který neodmítá zlo, ale vidí dobro a soustředí se na něj. Projev hluboké mužské lásky, schopné vnést důvěru a s rozhodností ukázat cestu, kterou je třeba jít.
Kolikrát by byl otec Aldo zároveň něžný i přísný! Kolik svědectví jsem včera slyšel od lidí, kteří si pamatují: „Aldo, tenkrát mě napomenul a změnil mi život.“
Jak věřím, nakonec je to právě proto, že ozvěna tohoto díla překonala hranice Paraguaye. Zprávy ze San Rafael ohromily a utěšily lidi po celém světě, lidi, kteří hledali to stejné objetí. Lidé z celého světa sem přicházeli. Sem bylo nasměrováno mnoho materiální pomoci a řada mužů a žen velkoryse spolupracovala na tom, aby toto místo bylo tím, čím je. I papež František se rozhodl navštívit toto místo, když během apoštolské cesty v roce 2015 neplánovaně změnil svůj program.

Nakonec, v tento den narozenin otce Alda, chci tedy poděkovat i všem, kteří v průběhu těchto dlouhých let doprovázeli a podporovali dílo otce Alda. Děkuji všem, kteří bojovali s otcem Aldem, pro dobro děl nebo pro jeho dobro, a kteří kvůli tomu také trpěli. Dnes je snadnější dívat se na určité vlastnosti tohoto našeho bratra s úsměvem, přes jeho nedostatky a hříchy, a na veškerou lidskou křehkost, v níž zářilo světlo jeho povolání. Jsme jako hliněné nádoby, křehké, které obsahují poklad světla Kristova. A to, jak píše svatý Pavel Korinťanům, „aby se ukázalo, že tato mimořádná síla je od Boha, a není z nás“ (2Kor 4, 7). To je křesťanská svatost: být nástrojem síly, která není z nás.

Otec Aldo nyní dokončil svou cestu na této zemi. Před nebeským Otcem, jak to dělal tisíckrát během svého života mezi námi, nyní prosí o odpuštění a milosrdenství. Aldo byl mužem Božího milosrdenství, především proto, že ho sám zažil, a pak proto, že si přál být znamením tohoto milosrdenství pro ostatní. Nakonec jím byl, protože s jistotou syna prosil, aby ho přijal v nebi.
Dnes nás tedy těší myšlenka, že chudí mezi nejchudšími, které otec Aldo přijal zde, ti odmítnutí, jež miloval, nemocní, jejichž srdce vyléčil a přivedl je k Kristu, ho nyní s radostí vítají v nebi. Toto je také prosba, kterou směřujeme k Bohu za tohoto našeho bratra, vzývající přímluvu Panny Marie z Caacupé, Královny a Patronky Paraguaye. Ať se tak stane!