Pro naši rodinu to byl rok plný úsilí a milosti, protože jsem objevil sám sebe jako objekt velké lásky. Při opětovném čtení Zahajovacího dne roku jsem našel napsáno, že „misie není povinnost, ale je to plodnost uznání“. A právě pro toto poznání chci vyprávět o tom, co se mi stalo. V loňském lednu jsme se s manželkou vydali na cestu adopce poté, co jsme v roce 2019 zjistili, že šance mít přirozené dítě jsou téměř nulové. To, co nás k tomuto rozhodnutí vedlo, byla dlouhá a namáhavá cesta, ale také cesta plná setkání a sblížení s přáteli a dalšími rodinami, které procházejí stejnou okolností.

V únoru jsme zahájili hodnotící pohovory s psychologem a sociální pracovnicí. Měsíce probíhala řada setkání, na kterých jsme se museli dobrat podstaty naší historie, našeho manželského života a také naší únavy a bolesti. Nejtěžším okamžikem bylo, když jsme se při prohlubování ochoty, kterou bychom nabídli, pozastavili nad možností dítěte s postižením. S manželkou jsme se po několika dialozích mezi námi a s přáteli rozhodli dát dispozici pouze pro „lehké“ postižení. Při pohovoru jsme však byli požádáni, abychom zvážili i situace těžkého postižení, kde si však děti stále zachovávají svou samostatnost. Pro mě to byly velmi náročné dva týdny. Prakticky jsem nespal. Jak se můžete zeptat někoho, kdo nemůže mít děti, jestli chce dítě s postižením? Přišlo mi to absurdní! Jakýkoli můj „přístup“ byl bezvýsledný.

Obrátili jsme se s prosbou o pomoc na naše přátele z organizace Rodiny pro přijetí a ti nás seznámili se švýcarskou rodinou, která adoptovala holčičku s velmi těžkým postižením. Neuvěřitelné bylo, že se v našem rozhovoru nezaměřili na svou holčičku, ale vyprávěli nám především o své osobní cestě, jako manželé a jako rodiče. Od té chvíle mi „zůstalo“ několik věcí: že adopce není pro naši rodinu „plánem B“, ale cestou k určení; že boje a hluboké otázky jsou pro nás šancí objevit a prohloubit to, co se od nás v životě žádá; a že znamení, která nám pomáhají pochopit, k čemu jsme povoláni, už tu jsou, ale my je nerozpoznáme, pokud už máme představu, jaká by měla být odpověď.

Přesto jsem si rozsah toho, co nám sdělili, uvědomil až později. Následující dny se mi zdálo, že se nic nezměnilo, krátce nato jsme se měli sejít se sociální pracovnicí, aby nám dala „odpověď“, a já jsem byl bezradný. Ráno v den pohovoru jsem si cestou do práce, zatímco jsem stál v zácpě, znovu procházel všechny úvahy a opět jsem dospěl ke stejným neúplným odpovědím. Nerozuměl jsem tomu a nevěděl jsem, kde se mám praštit do hlavy. Teprve cestou domů na schůzku jsem si, téměř aniž bych si to uvědomil, vzpomněl na jistotu, s jakou nám přátelé říkali, že adopce je Určení, a ne nějaká myšlenka. Tam se to všechno rozuzlilo. Bylo mi jasné, že nejde o odpověď na otázku, zda jsem k dispozici postiženému dítěti, ale že mi Kristus říká: „Dovedl jsem tě až sem, vedl jsem tě za ruku, věříš mi? Chceš být mým přítelem? Máš mě rád?“ Zjistil jsem, že jsem předmětem nesmírné lásky, kterou jsem nikdy předtím nepocítil. Větší než láska mé ženy a láska, kterou k ní cítím já. Něco z jiného světa. S tímto uvědoměním se vše odhalilo. Všechna znamení, na která jsem se léta ptal, se stala zřejmými a problém odpovědi zmizel. Jediná možná odpověď na tak velkou lásku ke mně byla „ano“.

Veškerá úzkost a napětí pominuly. Po celou dobu setkání s psychologem mě provázely velké emoce a vděčnost. Bohu to však nestačilo. Během pohovoru jsme byli výslovně dotázáni, zda je naše připravenost na adopci postiženého dítěte pouze hypotézou, nebo zda je jistá. Jeden pohled s mou ženou stačil, abychom řekli ano. Těsně předtím jsem zažil, jaké milosti a lásky jsem byl předmětem, ale opět jsem musel říci své ano Kristu. A při jeho vyslovení jsem byl tentokrát zcela svobodný a klidný. Zarazilo mě, že lékaři zdůrazňovali, že naše rodinné a přátelské vztahy nám dávají možnost projít touto cestou. Pro mě to bylo potvrzení, že přátelství v Hnutí, naše bytí v Hnutí, je pro nás možností, jak obstát před Určením, které nám přichází vstříc, a to i tak odlišným a bolestným způsobem a cestou, jako je neplodnost. Je to poznání a nekonečná vděčnost, která mě znovu otevřela. Zažil jsem, jak mi plné vědomí sebe sama, Kristovy lásky, jejímž jsem objektem, umožnilo zprostředkovat druhým setkání, které jsem prožil, prostě tím, že jsem o něm řekl přátelům nebo kolegům, a to i těm, kteří jsou vzdáleni zkušenosti církve a víry.

Francesco