„O malířství Williama Congdona jsem se začala vášnivě zajímat díky výkladům mého manžela,“ říká mi Eugenia Scabini, emeritní profesorka sociální psychologie a předsedkyně vědeckého výboru Centra univerzitních studií a výzkumu rodiny na Katolické univerzitě Nejsvětějšího Srdce, zatímco mě vidí zahloubanou před obrazem amerického malíře visícím v jejím obývacím pokoji. „Láska přináší i toto: objev něčeho nečekaného.“ A právě sloveso „rodit“ (v italštině generare - pozn. překl) se stane ústředním bodem našeho rozhovoru.

Zkusme mluvit o rodině.
Rodina je společenská těleso, nejen nějaká libovolná společenská forma: výraz „těleso“ vystihuje myšlenku sounáležitosti mezi lidmi. Upřesněme to: rodina je jediné společenské těleso, které má funkci plození (italsky generare, pozn. překl.) nového života, a to prostřednictvím vztahu mezi mužem a ženou, kteří sami byli zrozeni. Plodit a být zplozen nelze v lidském životě oddělit. Všichni jsme něčími dětmi, nejsme autonomními „já“. To je důležitý bod: dítě získává svou identitu tím, že si uvědomí, že bylo zplozeno tímto otcem a touto matkou, a tím, že zaujímá své místo v historii rodiny. Rodina je prostor, kde vzniká život.

Z tohoto hlediska představují současné reprodukční technologie, zejména heterologní, které anonymizují jednoho nebo oba biologické rodiče, vážné riziko pro rozvoj identity dítěte. Rodina přináší nejvyšší dobro, dobro, které stojí na počátku: dobro života, které jde ruku v ruce s péčí o druhé z citového i etického hlediska, při rozvoji osobnosti.

V tomto smyslu, jak správně říká don Giussani ve své knize Riziko výchovy, je úlohou rodičů „být těmi, kteří utváří; a tím, že mají tuto úlohu, uvádějí do způsobu, jak chápat realitu, do proudu myšlení a kultury“. U zvířat nic takového neexistuje, mluvíme pouze o reprodukci, jejímž jediným cílem je zachování druhu. Mládě tygra je jedno z mnoha a nemá schopnost dosáhnout poznání svých předků; lidské dítě je však jedinečné, je to nezastupitelná osoba.

Kde má svůj původ antropologická krize rodiny?
Krize zasáhla především partnerské vztahy. Na počátku setkání mezi mužem a ženou je „přitažlivost“, která má silné emocionální rysy zamilovanosti. Tato přitažlivost může časem přirozeně vyprchat, a tehdy se prostě řekne „dost“. To se děje dnes – lidé se rozcházejí se slovy: „Už se nemilujeme.“ Ale spočívá láska jen v tom? Partnerský vztah nemá pouze citovou dimenzi, ale zahrnuje také úsilí, příslib a dohodu, přičemž klíčová je právě schopnost tyto prvky udržet.

Lze říci, že jde o dohodu, která každodenně staví každého z partnerů před otázky, vyžaduje neustálou péči a též obnovování a prochází různými obdobími citového života (vášní, něhou, čistým sdílením…).

V této souvislosti řekl Benedikt XVI. ve svém projevu k Římské kurii v prosinci 2012: „Nejprve je tu otázka schopnosti člověka vytvářet vztahy nebo chybějících vztahů. Může se člověk zavázat na celý život? Odpovídá to jeho přirozenosti? Není to snad v rozporu s jeho svobodou a se širokými možnostmi jeho seberealizace?“ Je to právě ono „navždy“, co nahání strach?
Moderní člověk má strukturální problém s přijímáním závazků. Žijeme v tekuté společnosti, jejímž ideálem je do vztahů vstupovat a opouštět je podle vlastní libosti. Slovo „vztah“ je často vnímáno negativně. Přidejme další prvek, který tomu dává hlubší smysl: etiku citů. To znamená, že vedle citového vztahu existuje také slib – ten je obsažen ve svatebním slibu –, tedy závazek věrnosti. V tomto slibu dáváte celé své já, včetně své křehkosti. Partnerský vztah se stává úplným odevzdáním sebe sama druhému. Proto říkám, že v tomto vztahu je posvátnost.

Benedikt XVI. ve stejném textu dále uvádí: „Odmítnutím tohoto závazku mizí také základní postavy lidské existence: otec, matka, dítě; ztrácejí se podstatné rozměry zkušenosti být lidskou osobou.“ V křesťanském manželství je vztah páru zpečetěn Přítomností Někoho dalšího, odkazuje k trojjedinému vztahu: objetí Otce, Syna a Ducha Svatého.

A co když, ač bolestně, dojde k rozchodu?
Je to velká zkouška. Je důležité, aby se i uprostřed dramatu a bolesti podařilo zahlédnout to pozitivní, co vztah přinesl, a aby se za každou cenu udržela spolupráce mezi rodiči. Pokud se člověk zastaví u myšlenky „všechno bylo špatně“, bude se vyhýbat všem smysluplným vztahům. Nebo, ještě hůř, stane se otrokem vztahů a bude mít tendenci opakovat stále stejný scénář jako v předchozím vztahu.

Když dáváš celé své já, znamená to péči o druhého, o které jste se zmiňovala na začátku?
Jde o péči o vztah, která by dnes měla být středem pozornosti. To znamená pečovat o vlastní prostor jako pár, vnímat druhého nikoli jako soupeře, nýbrž snažit se vcítit do jeho situace, brát ohled na jeho přání, potřeby a obtíže. Každý má jako základ dědictví ze své původní rodiny, který však může mít i své drsné stránky, jež je třeba „zúrodnit“. Manžel nebo manželka může buď vést boj proti rodině druhého, nebo může pomoci partnerovi překonat nešťastné vztahy z minulosti tím, že mu pomůže pochopit, co negativního se stalo, a současně obnovit to, co bylo pozitivní. Je to způsob, jak milovat druhého tím, že poznáváme jeho příběh.

Péče se projevuje v každodennosti drobnými věcmi: třeba jednoduše uvařením oblíbeného jídla, darováním kytice květin, pomocí s pracovními problémy nebo společným nesením odpovědnosti za výchovu dětí. Takové činy jednak zabraňují tomu, aby vztah sklouzl do rutiny, a zároveň někdy přinášejí bohatství mnohdy nečekané.

Stalo se vám to samé po objevu malířského umění Congdona?
Ano, nejen Congdona, ale obecně umění. Prostřednictvím mého manžela, který byl lékařem, jsem také mohla pochopit svět nemocných. Každý kousek reality se tak stává přitažlivým objevem.

Jakou roli hraje odpuštění v rámci tohoto vztahu?
Zásadní. V Revoluci sebe sama (Una rivoluzione di sé) Giussani říká: „Jsme tak tvrdí, tak zatvrzelí vůči druhým. Jsme tak uzavření, zatvrzelí, nepohostinní, protože jsme zatvrzelí vůči sobě samým. Lidé, kteří působí rozhodně a sebevědomě, velmi často nejsou psychologicky sami sebou, protože mají strach ze sebe sama, nebo lépe řečeno, neodpouštějí sami sobě.“ Vždy existuje rozdíl mezi očekáváními, která člověk má vůči sobě a druhým, a jejich naplněním. Odpuštění je postoj pokory, který ti umožňuje přijmout nejprve sám sebe a poté druhého, protože odstraňuje prvek nároku.

V tom spatřuji velikost tajemství vztahu: je to dobrodružství citového porozumění, které trvá celý život. Dnes bohužel musí být vše naprogramováno tak, aby bylo dosaženo předem stanovených standardů – v práci, kráse atd. Ty samozřejmě do určité míry být musí, to je jasné, ale krása spočívá i v riziku, v tom, že dáme prostor nečekanému. Platí to jak ve vztahu mezi partnery, tak i ve vztahu k dětem. A právě u dětí vidím další nebezpečí.

Jaké?
Daniele Marcelli, slavný dětský psychoterapeut, říkal, že dnes rodič není zaměřen na výchovu (ex-ducere), v tom smyslu, že by měl odhalit potenciál dítěte, ale spíše na to, aby je přitahoval k sobě (se-ducere), aby je potěšil, snaží se předejít každé potřebě. Děti jsou nejdůležitějším dobrem rodiny, ale hrozí, že se stanou samotným smyslem života, zatímco výchova znamená předat to, co dává smysl tvému vlastnímu životu.

Když však, nikoli z vlastní vůle, děti nepřicházejí a nemusí existovat podmínky pro adopci, jakým způsobem přetrvává generativní úkol páru?
Adopce není jediným způsobem, jak být generativní, když není možné mít vlastní děti. Péče o život se může projevovat v projektech dobra pro druhé: například zakládání organizací pro opuštěné děti, pro nemocné, pro starší lidi, otevření vlastního domova různým formám pohostinnosti. To jsou typické rodinné způsoby, jak být generativní. Dobro podporované párem, které přesahuje samotný pár a přežívá jej… stejně jako děti. Je to sociální generativita, jejíž významným projevem je pohostinnost.

Jaké znaky naděje, možného nového začátku vidíte?
Prvním znakem je, že i navzdory kritice si všichni přejí mít rodinu, dychtí po spolehlivém místě, kde jsou přijímáni takoví, jací jsou, a kde mohou vyjádřit nejhlubší aspekty sebe sama, beze strachu. Jen rodina může vytvářet toto generativní dobro, ale ne sama. V tak složitém a rozmanitém světě, aby bylo možné vychovávat – jako pokračování dobrodružného a otevřeného procesu generování – je nutné, aby rodiny vytvářely síť. Často jsem viděla mladé rodiny, které si navzájem pomáhají. Je nezbytné vytvářet vazby přátelství a solidarity, řekla bych spíše společenství jako účasti, jež se šíří do světa. Nejjednodušší příklad se týká dětí: vnější pohled pomáhá pochopit určitou situaci, třeba těžkosti. Pamatuji si, jak jsem jednou, když jsem mluvila s knězem z oratoria, které navštěvovaly moje děti, vyjádřila některé obavy, a on mi jednoduše řekl: „Podívej se, tvoje děti rostou dobře.“ Pro mě to bylo velmi důležité, protože pochopil jednu z mých obav, možná ne zcela vyjádřenou, a ukázal mi, jak je on sám vidí.