Matteo Fadda, 51 let, je od roku 2023 hlavním zodpovědným Komunity papeže Jana XXIII., třetím po zakladateli donu Oreste Benzim a Giovanni Paolu Ramondovi. Pochází z Turína, je ženatý a s manželkou Carlou mají čtyři vlastní děti. Od roku 2005 se věnují přijímání dětí do pěstounské péče a poskytování domova lidem bez rodiny jako „otevřená rodina“ Komunity papeže Jana v mestečku San Giorgio Canavese u Turína, kde žijí. Zde vypráví o své zkušenosti coby otce-pěstouna, což mu poskytuje jedinečný vhled do toho, jak se v posledních desetiletích změnily potřeby a zranitelnost dětí i rodičů.

Kdy jste pochopili, že jste povoláni k pěstounské péči?

Já a Carla jsme se vzali ve 26 letech, v roce 1999. Jsme obyčejný pár, který vyrůstal společně ve farnosti, kde jsme už jako mladí navštěvovali stejnou skupinu – nejprve jako “animovaní” účastníci a později jako animátoři. Zasnoubení a manželství, prožívané ve světle křesťanské víry, nám pomohly pochopit, že společný život – i když naplněný prací, výchovou dětí a mnoha krásnými věcmi – nám nestačí. Toužili jsme po tom, aby naše rodina nezůstala uzavřená, a tato touha se naplnila ve zkušenosti pěstounské péče.

Jaká byla vaše cesta?

V prvních letech po roce 2000 zahájilo město Turín kampaň ohledně zvýšení povědomí o pěstounské péči. Okamžitě jsme se zapojili a začali navštěvovat kurzy s cílem posílit v našem regionu skupinu pěstounských párů. Brzy jsme si však uvědomili, že ačkoli byl sekulární přístup dobrý, nestačil. Něco tomu chybělo. To nás vedlo k dalšímu hledání. Právě tehdy jsme díky kurzu v jedné farnosti objevili Komunitu Jana XXIII. a následně i dona Oreste Benziho. Okamžitě jsme cítili, že jsme povoláni k tomuto typu přijetí, které znamenalo plné sdílení života, propojení s těmi nejzranitelnějšími.
V těch letech jsme měli pět vlastních dětí, z nichž jedno brzy odešlo do nebe. Blízkost Komunity papeže Jana XXIII. a zkušenost ztráty dítěte v nás ještě intenzivněji probudily snahu angažovat se v otázkách stálé ochrany a péče o život.

A co prvotní zkušenost s pěstounskou péčí?

Pamatuji si to velmi dobře: jednalo se o šestnáctiletou těhotnou dívku. Utekla z nemocnice Sant’Anna v Turíně po hádce s rodiči, kteří ji nutili k potratu, zatímco ona se rozhodla dítě si nechat. Bylo to naše první přijetí do pěstounské péče! A naučilo nás to nesmírně mnoho.
Přijetí nelze dělat nahodile. Za těch 25 let pro nás byla zásadní neustálá formace, například prostřednictvím skupin vzájemné pomoci pěstounských rodin Komunity. Protože, jak vidíte, rodiny mají přirozené poslání být zdrojem života a přijetí, ale zároveň je užitečné rozvíjet i určitou odbornost, abychom mohli pomoci těm, kdo procházejí krizí.
Během těch let jsme potkali lidi – rodiče i děti – rozervané konflikty a nepochopením, trpící nemocemi a závislostmi, nebo žijící v materiální i kulturní chudobě, která často vede k vyloučení ze společnosti. Pěstounská péče se snaží tyto nedostatky napravit tím, že – možná to říkám nedokonale, ale myslím, že to pochopíte – poskytuje jakési „rodiny k zapůjčení“, které pomáhají znovu získat důvěru v život.

Proč jste si vybrali zkušenost Komunity Jana XXIII.?

Protože to odpovídalo naší potřebě najít smysl ve službě, kterou jsme chtěli světu nabídnout, a zároveň ji nechtěli vykonávat sami. Cítili jsme potřebu být součástí cesty, být doprovázeni v naší ochotě sloužit obecnému dobru.
Naše rodiny v komunitě otevírají své domovy k přímému sdílení života s těmi nejzranitelnějšími. Rozhodují se žít přijetí druhých 24 hodin denně, 365 dní v roce. Čerpají sílu z modlitby, která je vždy přítomná, a vzájemně se podporují v bratrském společenství, sdílejíce své zdroje a schopnosti.

Nechyběly chvíle těžkostí...

Z lidského hlediska je to vyčerpávající, protože rodina by měla být navždy, zatímco pěstounská péče není. To je například věc, na kterou je potřeba se připravit, zvláště pokud máte i vlastní děti. Odstup je vždy bolestivý, ale výhoda prožívání toho všeho na cestě víry spočívá v tom, že nepropadneme sebeklamu, že to zvládneme pouze vlastními silami. Já a Carla si to často připomínáme: pokud nás na tuto cestu vede Pán, ukáže nám, kudy a jak máme jít. A plody, pokud nějaké budou, nebudou „naše“. Naučili jsme se, že je třeba odevzdat se, abychom mohli vykonávat pěstounskou péči! To nás pohání, otevírá nás to dialogu. Víra je další nástroj, který nás podepírá a pomáhá nám znovu objevit hodnotu úplného darování a bezpodmínečné lásky, která často není opětována. Naše širší zkušenost nám ukázala, že tam, kde je společnost rozložená, jsou potřeby lidí a jejich problémy intenzivnější, zatímco rodina je zvlášt důležitá, protože se neomezuje pouze na zacelení mezer, ale skutečně staví.

Co je dnes nejpalčivějším problémem?

Don Oreste měl jedno heslo: „Je třeba dát rodinu těm, kdo ji nemají.“ Tento slogan se zrodil z vědomí, že pouze rodina je skutečně platnou odpovědí na osamělost člověka. A dnes je to pravda více než kdy jindy, pokud pomyslíme na individualismus, který proniká do všech oblastí: od školy přes práci až po zdravotnictví… Rodina je svou podstatou minimálně sociální jednotkou, která narušuje dynamiku individualismu! Neexistuje jen jednotlivec, ale společenství. My! Samozřejmě, že člověk obětuje kousek sebe sama, aby v tomto společenství žil, ale zisk je mnohem větší. Jsem přesvědčen, že uzdravením rodiny bude možné obnovit naši společnost, protože rodinný vztah, přenesený do společnosti, zavádí kritérium otevřenosti a solidarity v nejplnějším smyslu slova. Pokud mohu, rád bych závěrem přidal výzvu.

Jistě, prosím.

Myslím, že je naléhavé, aby se organizace, zejména ty katolické, které se tolik angažují v těchto tématech, pustily do tvrdé práce a budovaly a kráčely po cestě společně. Don Oreste říkával, že v rodině, která přijímá, se její členové zachráňují společně. To platí pro oblast pěstounské péče, ale i pro křesťanskou komunitu, a to zjišťuji každý den čím dál více.