Před rokem jsem zjistila, že čekám své páté dítě. Našemu nejstaršímu ještě nebylo ani sedm let, pracovala jsem během nočních směn jako porodní sestra a nedávno jsem se ocitla v temném období svého manželství. “Pozitivní” výsledek těhotenského testu mi vůbec nepřipadal pozitivní. Každý den jsem zápasila s přijetím těhotenství a s předstíráním nadšení před mými čtyřmi dětmi, přáteli a kolegy. Devět měsíců jsem byla trýzněna vinou z toho, že jsem špatná matka, špatná manželka a nevděčná žena, a hanbou, kterou tyto pocity vyvolávaly.

Nečekané těhotenství bylo fyzicky i emocionálně náročné a obtíže znásobovalo temné období mého manželství. Jediným místem, kde jsem se nebála sdílet své boje, byla naše Škola komunity. Když jsem četla knihu Náboženský smysl, zdálo se mi, že je psaná právě pro mě. Cítila jsem, jak mě Giussani táhne kupředu, zatímco jsem šla za ním a snažila se následovat s očima otevřenýma dokořán. „Buď se postavíš vůči realitě s otevřeností, věrně, s jasnýma očima dítěte, nazýváš věci pravými jmény a přijímáš celou její přítomnost, dokonce i její význam; nebo se postavíš vůči realitě a bráníš se jí, a téměř se snažíš krýt si obličej před nechtěnými a neočekávanými údery.“ (Náboženský smysl).

Pamatuji si zvláště na tři okamžiky, kdy jsem byla schopná čelit realitě naplno. Chvíle, které, kdybych psala Evangelium podle Emily já, by byly zahrnuty jako příklady toho, jak se mě Ježíš dotkl tak konkrétně, jako se dotkl kteréhokoli z učedníků v evangeliích.

První zkušeností bylo úplně první ultrazvukové vyšetření přibližně v 10. týdnu. Když jsem vstupovala do místnosti, třásla jsem se strachy: „Co když to jsou dvojčata?“ „Co když to nakonec vůbec nežije?“ Ultrazvuková technička skenovala mé břicho a po několika okamžicích řekla: „A teď ta zábavná část,“ a zapnula zvuk, abychom mohli slyšet dokonalý tlukot srdce. Zakryla jsem si rukami obličej a rozplakala se. Těhotenství už nebylo jen „myšlenkou.“ Ten tlukot srdce, umožněný zdánlivě nemožnou technologií, byl důkazem života, který si nikdo nepřál – kromě samotného Krista. Nezáleželo na tom, že jsem si těhotenství nepřála. On si přál tento život, a já byla v úžasu. V jednom úryvku Náboženského smyslu říká otec Giussani: „Zázrak přítomnosti mě přitahuje, a tak se ve mně probouzí hledání.“ Tento letmý pohled na Jeho přítomnost mi pomohl jít dál.

Druhá zkušenost přišla o několik měsíců později. Četla jsem CL USA Newsletter a narazila na esej s názvem „Narození si žádá smysl“, kterou napsala moje kamarádka a kolegyně pracující na stejné jednotce ve stejné nemocnici, kde jsem měla porodit své dítě. Psala jednoduše o své zkušenosti v práci a o Náboženském smyslu.

Mé srdce se pohnulo! Svým kamarádům na Škole komunity jsem řekla, že jsem vděčná za vědomí, že i kdyby se mé dítě narodilo nemilované a nechtěné, dokonce i ze strany své vlastní matky, bude tu někdo, kdo se na ni podívá a řekne: „Miluji tě. Je dobře, že jsi tady.“

V Náboženském smyslu Giussani říká: „Společenství je rozměr a podmínka nezbytná k tomu, aby lidské semínko přineslo plody“ (s. 131). Uvědomila jsem si, že patřit ke společenství je pro můj život stejně nezbytné jako voda.

Třetí zkušenost se odehrála během porodu v nemocnici. Byla hluboká noc, měla jsem prasklý plodový vak, a moje kontrakce úplně ustaly. Obvykle, když žena čeká své páté dítě, porod je rychlý a jakmile začne, nic ho nezastaví. Ale u mě se vše najednou zastavilo. Jako porodní sestra vím, jak velkou moc má mysl nad tělem ženy, a nejednou jsem byla svědkem toho, jak duševní a emocionální stav bránil ženě v pokračování porodu. Sama sobě jsem položila otázku: Jaký strach mi brání přivést svou dceru na svět? V okamžiku milosti, s rozechvěním a hanbou, které, jak si myslím, cítil Petr poté, co zapřel Ježíše, jsem řekla svému manželovi: „Nemůžu se na ni podívat. Jak bych mohla, vzhledem k vehemenci, s jakou jsem ji posledních 9 měsíců odmítala? Jak se na ni vůbec můžu podívat?“ Objal mě a společně jsme se modlili.

Na jiné stránce Náboženského smyslu říká Giussani: „Jedině existence tajemství odpovídá naší lidské struktuře, která je … neuhasitelným žebráním.“ Krátce po tomto okamžiku neuhasitelného žebrání kontrakce znovu začaly.

Narození mé dcery Sybil bylo jedním z nejhlubších zážitků mého života. Přišla na svět krásně a pokojně ráno 24. září. Byla tak dokonalá, že jsem musela zavřít oči. Dívat se na ni bylo jako dívat se na vzkříšeného Krista – jasné, zářivé světlo, které osvítilo každou hlubokou skulinu mého života.Když jsem tento zážitek sdílela na Škole komunity, jedna kamarádka prohlásila: „Celou tu dobu jsi měla srdce z masa.“ A měla pravdu! Myslela jsem si, že mé srdce je temné, že jsem se snažila krýt a bránit se před realitou. Ale mé srdce bylo všechno, jen ne kamenné.

Můj boj s realitou mě postavil do pozice, kdy jsem dostala mnohem víc, než v co bych kdy před rokem doufala. Na křtu mé dcery, několik týdnů po jejím narození, nám jeden kamarád v básni napsal: „Někdy dokonalá láska překonává veškerý strach, odhání všechnu hanbu. Přichází k nám jako odpověď na nejhlubší touhy našich srdcí, zabalená v plenkách. Někdy On činí všechny věci – vodu, slzy, krev, pot, bolest, hanbu, strach – nové.“

Píši tyto řádky jako projev milosrdenství pro své budoucí já! To budoucí já, které bude nevyhnutelně zapomínat. Napsala jsem to, abych tím určitým způsobem upevnila své hodnocení. Modlím se, prosím, o blízkost ke Kristu a o to, abych po zbytek svého života žila z plodů tohoto hodnocení.

Emily, Littleton, Colorado