Před nějakým časem jsem strávil víkend v Xalapě se Stefanem a několika mladými pracujícími, kteří už však nejsou tak úplně mladí.

Dům, kde jsme byli ubytovaní, patří jednomu z nich, Santiagovi. Když jsme v pátek večer dorazili do Xalapy, pustili jsme se do roztápění pece na pizzu, ale dřevo bylo vlhké. Když jsme zjistili, že naši sousedé jsou také kněží, šel jsem k nim. Zaklepal jsem na dveře a zeptal se, jestli bychom nemohli dostat trochu suchého dřeva na oheň. Otevřel mi starší irský kněz. Řekl jsem mu, že jsem také kněz, a on mě pozval dál, abychom si trochu pohovořili. Vysvětlil jsem mu, že jsme v Xalapě na víkend. „Aha, o jaký druh apoštolátu jde?“ zeptal se. „O žádný. Jsme jen skupina přátel, kteří spolu tráví víkend.“ Podíval se na mě se zmateným nechápavým výrazem.

Jenže o to právě jde: před šesti měsíci jsme se Stefanem hovořili o naší společné touze mít v tomto obrovském městě s 20 miliony obyvatel skupinu přátel a místo, které by nebylo další „misijní iniciativou“ – katechismus, středoškoláci, univerzitní studenti, služba nemocným atd. To jsou samozřejmě naprosto zásadní věci, ale člověk v nich nakonec vždycky riskuje, že bude vnímaný jen jako „pan farář“, obzvlášť kvůli rozšířenému klerikalismu, který v této zemi panuje. Toužili jsme po místě, kde bychom mohli s ostatními sdílet život, jaký žijeme ve svém domě, kde bychom mohli být jednoduše Tommaso a Stefano. A tak jsme jednou za měsíc začali pořádat večeře s několika mladými lidmi – s těmi, kteří patří do komunity Comunione e Liberazione, nebo s těmi, které jsme potkali v naší farnosti. Někdy jsme se scházeli u nás doma, jindy u nich. Ponechali jsme těmto večeřím volný průběh, bez předem stanoveného tématu, a věnovali jsme se otázkám, které se vynořily – o víře, církvi, povolání, práci nebo třeba politických volbách.

Před pár měsíci jsme se pak rozhodli uspořádat víkend v Xalapě. Během času, stráveného v Santiagově domě, jsme se společně modlili, vařili, prohlédli si město, sjížděli peřeje v Jacomulcu a věnovali jeden večer diskusi na téma práce. Tři dny, které bychom mohli nazvat obyčejným křesťanským životem.

Vrátím se tedy k otázce starého irského kněze, která v sobě implicitně obsahovala ještě jednu: „K čemu jsou tyto tři dny strávené v Xalapě?“ Odpovím mu sympatickou provokací, kterou Giacomo Biffi zahájil duchovní cvičení pro Jana Pavla II.: „K čemu jsou duchovní cvičení? Mohli bychom odpovědět, trochu provokativně, ale s jistou pravdou, že nejsou k ničemu. Chci tím říct, že otázka ‚K čemu to slouží?‘ je legitimní a nezbytná, pokud jde o něco, co má povahu prostředku, ale zcela postrádá smysl, pokud jde o něco, co má povahu cíle. To, co má povahu cíle, neslouží – prostě je.“

Stejně tak ani tato malá skupina nemá sloužit nějakému účelu, ale prostě jen být – být místem pravdy, společenství, prostého prožívání křesťanského života, prostorem ryzí nezištnosti, a tedy něčím zcela zásadním. Rád na tyto tři dny v Xalapě vzpomínám skrze kontemplaci hvězdné oblohy, radost z času věnovaného kresbě zvířete, chuť dobré pizzy s mozzarellou. To všechno jsou věci, které „nejsou k ničemu“, jsou zcela nezištné – a právě proto zcela nezbytné. Obzvlášť ve světě, který má sklon podřizovat každý aspekt života nějaké funkci a měřit hodnotu věcí, času a vztahů jen podle jejich užitečnosti a dosažení dalších cílů.

Tommaso Badiani (kněz Fraternity misionářů sv. Karla Boromejského)