Byl jsem požádán, abych napsal o vzniku Fraternity CL. Chtěl bych, aby to bylo srozumitelné, zejména pro mladé lidi, kteří právě dokončují univerzitu a přebírají zodpovědnost za svůj dospělý život. I já se proto vrátím k závěru svého univerzitního období a následujícím letům, během nichž se Fraternita formovala a spolu s ní i důležitá a definitivní rozhodnutí týkající se mě. Spoléhám na svou paměť a omlouvám se za případné chyby a opomenutí. Začátek tohoto příběhu je nicméně již popsán v životopise Giussaniho, který sepsal Alberto Savorana. Stručně to shrnu. Do hnutí jsem vstoupil v roce 1971, konkrétně do CLU – Comunione e Liberazione Universitari – vedeného Pierem Albertem Bertazzim a donem Angelem Scolou, budoucím patriarchou Benátek a milánským arcibiskupem. Po konferenci v březnu 1973 s názvem „Za osvobození na italských univerzitách“ se Bertazzi, který byl již pár let po promoci, vzdal odpovědnosti za CLU a Scola ji nabídl mně. Nabídku jsem přijal. Následující rok Scola onemocněl a byl nucen opustit svou pastorační službu mezi studenty. Navzdory podpoře přátel z diakonie jsem já i oni cítili, že nejsme dostatečně připraveni na vedení rostoucího hnutí v občanském prostředí, které mu bylo vytrvale nepřátelské.

Na naléhání dona Fabia Baronciniho, jehož Scola povolal jako spolupracovníka pro duchovní péči o univerzitní studenty, a Giorgia Felicianiho, dlouholetého tajemníka CLU, jsem se rozhodl požádat o pomoc Giussaniho, kterého jsem do té doby potkal jen letmo. Dohodli jsme si schůzku na Katolické univerzitě (Università Cattolica del Sacro Cuore v Miláně – pozn. Překl.). Když jsem dorazil, stál ke mně zády. Otočil se a poněkud stroze se mě zeptal, co chci. „Chci mluvit o hnutí,“ odpověděl jsem – problém nedostatečného vedení CLU jsem považoval za obecný problém celého hnutí. Giussani zareagoval nečekaně: „Co já mám společného s hnutím?“ Pokud on s ním neměl nic společného, co potom já? Uvědomil si, že to přehnal, a hned to napravil – domluvil si další setkání nejen se mnou, ale i s diakonií a s vedoucími CLU, kteří se měli zúčastnit příštích letních prázdnin. Od té chvíle se s rozhodností vrátil do hry, zvláště mezi mladé. Vše začalo znovu na Katolické univerzitě kolem skupiny studentů soustředěných kolem Laury Cioni. K nim – zmíním jen několik známějších jmen: Antonio Simone, Giorgio Vittadini, Antonio Intiglietta, Luigi Amicone – jsem se přidal i já. Jejich vynalézavost a rozhodnost mě fascinovaly. Byl jsem nejstarší; trávil jsem více času s nimi než se svými kolegy z lékařské fakulty, které jsem naopak vtahoval do těchto setkání. Giussaniho přítomnost a jeho návrhy byly ohromující. Jak často říkávám, v nelehkých časech protestů a násilí jsme vedli válku, aniž bychom si to uvědomovali, nikdy jsme necouvli a nikdy jsme vůči nikomu nechovali nenávist.

CLU se rychle rozšiřovalo, zapojovali jsme studenty a absolventy z jiných měst v Itálii a zpočátku i ze zahraničí, kam jsme se vydávali, abychom zprostředkovali naše zkušenosti a iniciativy. Díky Giussaniho pohnutkám se zkušenost CLU stala paradigmatickou nejen pro mladé lidi, ale i pro dospělé. Mezitím rostla činnost CUSL (Cooperativa universitaria di studio e lavoro - Univerzitní družstvo pro studium a práci), Lidových katolíků (založených pro univerzitní volby v roce 1975) a Lidového hnutí; významnou se stala přítomnost ve svobodných rozhlasových stanicích a novinách - Il Sabato byl založen v roce 1978. Lidé se ženili, vdávali, chodili do Memores nebo ke kněžím, každopádně dospívali; a my také.

V určitém okamžiku Giussani přišel s návrhem na vznik Fraternity, nebo přesněji Konfraternit, inspirovaných lidovými zkušenostmi religiozity a přináležitosti, které po staletí formovaly katolické země. Rozhodl se tuto iniciativu znovu oživit – možnost, která stále existovala, i když byla zanedbávaná a skrytá. Jejím cílem bylo poskytnout členům hnutí stabilní referenční rámec, který by byl oficiálně uznán církví. Na tomto uznání Giussani velmi lpěl. Znamenalo by to zásadní krok pro hnutí – už by nebylo pouze výsledkem jeho geniality a osobního nasazení, ale stalo by se nabídkou celé církve pro ty, kdo by se s hnutím chtěli seznámit.

Při čtení poslední posmrtné knihy Giussaniho – Una rivoluzione di sé – je jasné, že měl už všechno promyšlené: společenství jako privilegovaný prostor pro ověření přítomnosti Kristova tajemství ve světě. V červenci 1980, kdy pro nás byla myšlenka Fraternity jen pouhým názvem, nás Giussani – bylo nás méně než deset – vzal do opatství Montecassino, kde opat Matronola podepsal první oficiální akt církevního uznání. Právě zde jsem obdržel své členské číslo, 3, hned po Giussanim a Felicianim. Giussani poté začal shromažďovat vedoucí hnutí – absolventy a studenty CLU, se kterými měl v těch letech intenzivní vztahy –, aby vytvořil to, co bylo, nakolik si vzpomínám, první Konfraternitou. Kromě již zmíněných studentů z Katolické univerzity byli k účasti přizváni i zástupci z dalších univerzit a měst. Seznam by byl dlouhý, ale kvůli jejich významné roli zmíním Enza Piccininiho, Onorata Grassiho, Giorgia Vittadiniho a Carmineho Di Martina. Za tajemníka-priora byl jmenován Luciano Riboldi z lékařské fakulty.

Bylo nás asi dvacet nebo o něco více.

Setkávali jsme se každých 15 dní, vždy za přítomnosti Giussaniho. Hovořili jsme o problémech osobního života, hnutí i společnosti. Nebyl stanoven žádný pevný program. Riboldi si dělal poznámky, ze kterých následně sestavil shrnutí, jež sloužilo jako úvod k dalšímu setkání. Měli jsme pravidlo, které nám Giussani s velkou uvážlivostí doporučil: každý den se modlit Anděl Páně, ke zpovědi chodit každých 15 dní a přispívat do Společného fondu částkou, kterou si každý svobodně určil, ale věrně dodržoval. Jednou měsíčně se konala půldenní duchovní obnova, kterou vedl Giussani.

Řekl nám, že je pro nás lepší věrně se účastnit Fraternity, protože pokud bychom to nebyli dělali, byli bychom se ztratili a špatně dopadli. Právě tehdy jsem zareagoval a nazval naše společenství „Fraternitou záchranného kruhu“.

Mezi hlavními tématy diskuzí vynikala otázka povahy Fraternity, jejíž odlišnost a specifičnost oproti jiným komunitním momentům jsme plně nechápali. Právě tehdy Giussani systematicky rozvinul své úvahy o vývoji hnutí, které jsou zachyceny v již zmíněné knize Una rivoluzione di sé. Dodnes mám v paměti jeho dvě poznámky, kterými reagoval na naše pochybnosti a nepochopení. Marcovi Montagnovi, který pravidelně cestoval z Pesara, řekl, že podstupuje námahu té cesty „pro nic“, tedy z čisté nezištnosti – což byla jediná pravá podstata našeho setkávání a vzájemného společenství. Na konci jednoho obzvláště rozpačitého a mlčenlivého večera prohlásil, že pro nás bylo správné chodit a věrně se účastnit Fraternity, protože pokud bychom to nebyli dělali, byli bychom se ztratili a špatně dopadli. Právě tehdy jsem zareagoval tím, že jsem naše společenství nazval „Fraternitou záchranného kruhu“.

Zkušenost Fraternity s Giussanim, která trvala až do poloviny osmdesátých let, byla neustálým procesem korekce k dosažení zralosti víry. Důraz na tuto zralost jako výraz společné přináležitosti byl tak silný, že jsem – a nejen já – považoval Fraternitu za něco, co se týká spíše starších a dospělejších členů hnutí. Při příležitosti definitivního uznání Fraternity Janem Pavlem II. dne 11. února 1982 nás však Giussani znovu opravil a dal nám jasně najevo, že toto uznání se netýká jen těch, kteří se rozhodli oficiálně připojit, ale celého hnutí, včetně nejmladších členů GS a CLU. Nešlo totiž o potvrzení dosaženého cíle, ale o uznání cesty k pravdě – „ne jedné z cest, ale té cesty“, jak sám papež napsal Giussanimu v roce 2002.