Vážený pane řediteli,

K sepsání tohoto dopisu mě vede dramatická povaha historického okamžiku, v němž se nacházíme. Ozbrojené konflikty se stupňují v mnoha částech světa, dokonce i v Evropě, což vyvolává dojem, že se hroutí pilíře, na nichž spočívá občanské soužití, socioekonomický rozvoj a tím i možnost pozitivního pohledu na naši budoucnost.

Instituce, vlády, společenské i kulturní subjekty všeho druhu – a bohužel i někteří představitelé církve – se v některých případech zdají být zmatení a rozporuplní ve svých úsudcích (i ve způsobu jejich vyjádření). Toto dění vyvolává mnoho otázek. Nejsem odborník na geopolitiku, avšak jako Evropan a jako křesťan cítím odpovědnost přispět vlastní reflexí. Tato úvaha je plodem vycházejícím z vnitřního dialogu v rámci hnutí, jehož jsem součástí, ve věci probíhající diskuse o společné evropské obraně.

Bez ohledu na výdaje, které již dnes jednotlivé státy EU vynakládají, by plnohodnotná „společná“ obrana – jak již mnozí směrodatnější komentátoři přede mnou poznamenali – vyžadovala společnou zahraniční politiku, a tedy jednotný politický subjekt, kterým EU není. Musíme si totiž přiznat, že Evropa, jak si ji představoval De Gasperi a další klíčové postavy tehdejší politické éry – kteří ve společné obraně viděli první krok k opravdovému federativnímu sjednocení – se nikdy nenaplnila.

EU je spíše výsledkem kompromisu, který je v mnoha ohledech jistě cenný, ale zároveň dal vzniknout politickému hybridu, jenž je objektivně křehký. Je založen na principech liberálního individualismu, které v průběhu času stále více projekt odvracely od hodnot sdílených původními vizionáři evropské myšlenky. Historicky byla Evropa společenstvím různých národů, které mezi sebou často vedly konflikty, ale zároveň je spojovala společná kultura zakořeněná v řecko-římské a židovsko-křesťanské tradici.

V moderní době však vznikla iluze, že je možné obejít se bez transcendentního základu této tradice, čímž se ztratila její sjednocující síla. Právě proto je při hledání adekvátních řešení, včetně naléhavé otázky bezpečnosti, třeba vnímat Evropskou unii takovou, jakou by měla být: jako prostor setkávání, dialogu uvnitř národů i mezi nimi, schopný zahrnout všechny aktéry zapojené do různých geopolitických scénářů prostřednictvím trpělivé a prozíravé diplomatické práce.

Politickým a ekonomickým překážkám je třeba čelit s odvahou, jež se nebojí hledat nové formy spolupráce, místo abychom se uchylovali ke krátkozrakým vojenským řešením, které problémy nejen neřeší, nýbrž je naopak mohou ještě prohloubit.

Problém, jemuž dnes Evropa čelí, je zásadně kulturní povahy: Evropská unie se musí rozhodnout, zda zůstane věrná svému poslání jakožto prostoru setkávání, zprostředkování a tím i budování míru – prosazováním zásadního významu lidské osoby a kultury subsidiarity v jednotlivých státech – nebo zda bude přispívat k atmosféře konfliktu, která zdá se převládá všude.

Z těchto důvodů pokládám představu zajištění společné bezpečnosti prostřednictvím masivních investic do zbrojení, zvláště pokud by tato odpovědnost připadla jednotlivým státům, za vskutku nesprávnou. Ostatně stejný postoj vyjádřil i moskevský arcibiskup, monsignor Pezzi. A jelikož evropský politický projekt vykazuje zjevné nedostatky, považuji za chybu domnívat se, že vyzbrojení coby reakce vůči nebezpečnému agresorovi je vhodný způsob, jak zaplnit prázdnotu identity, kterou všichni pociťujeme.

Odsouzení první světové války jakožto „zbytečného masakru“ papežem Benediktem XV. získává nový význam tváří v tvář ničivé síle dnešních zbraní. Papež František neúnavně opakuje, že vyzbrojování znamená pouze přípravu na válku – doufám, že si toto varování vezmou k srdci všichni evropští politici.

Před lety don Giussani prohlásil: „Mír závisí na tom, zda člověk uzná, že sám sobě nemůže zajistit dokonalost, a zároveň neochvějně přizná svůj dluh vůči Bytí“ (la Repubblica, 24. prosince 2000). Myslím, že i dnes mnoho lidí, nejen katolíků, sdílí Giussaniho slova: pouze vědomí, že nejsme pány dějin, může otevřít realistickou a vážně míněnou cestu k opravdovému míru.

Publikováno v novinách La Repubblica, 16. března 2025