Slovo sebeuvědomění má mnoho odstínů. Zdá se proto vhodné začít tímto slovem, protože právě v něm se objevuje možnost změny. Opakem maloměšťáka, jak víme, je revolucionář. Stojí za to připomenout, že název Giussaniho knihy, která vyšla loni v létě, obsahuje právě slovo „revoluce“: jmenuje se vlastně Revoluce sebe sama, což nás přivádí k otázce sebeuvědomění.

Jak bojovat proti pokušení maloměšťáctví? Ano, revolucí. Ale jakou revolucí? Ne sociální nebo politickou revolucí v užším slova smyslu, ale revolucí, která souvisí se změnou mého pohledu na sebe sama. To je skutečná revoluce: „revoluce“ sebe sama.

Pokusme se však jít trochu hlouběji. Toto téma se objevuje zejména tehdy, když se člověk ptá na svůj vztah k bohatství a privilegiím. Při rozhovorech s mladými profesionály, lidmi se zavedenou a někdy i zářivou kariérou, člověk dokonce pociťuje pocit viny, skoro jako by se při pohledu na svůj bohatý životní standard plný pohodlí cítil provinile, nebo v každém případě pociťoval nepohodlí, rozpor se svou touhou žít život plný dávání, velikosti, vydaný za ideál. Rád tomu říkám „komplex bohatého mladíka“.

Tento pocit se projevuje, když se ráno probudíte a místo nadšení z toho, co vás čeká, cítíte hořký pocit viny, který vás nutí myslet na bohatého mladíka z evangelia, na toho, který se setkává s Ježíšem a ptá se ho, co má dělat, aby měl věčný život, ale jakmile uslyší odpověď, odchází smutný: „Bylo by to hezké, ale není to pro mě.“ A tak se stává, že si člověk uvědomuje, že je to pro něj jako pro bohatého mladíka.

Jinak řečeno, „komplex bohatého mladíka“ spočívá v jemné skepsi, kdy člověk hodí ručník do ringu, než to zkusí, protože se bojí, že na to nemá. Především je třeba říci, že vznik této melancholie, jakkoli se může jevit jako omezení, má v sobě něco krásného, obdivuhodného. Je to známka srdce, které touží, srdce skutečně poznamenaného uskutečněným setkáním, které cítí volání něčeho většího.

Chci však učinit úkrok směrem k riziku, k pokušení, které se mi zdá, že se také prolíná s tímto pochopitelným smutkem: k riziku, že zůstaneme uvězněni v myšlení, které má sice dobré úmysly, ale přesto zůstává vcelku maloměšťácké, přestože nevychází z maloměšťáckého způsobu myšlení. Je to nedokončená revoluce. A právě tady je zapotřebí jasný obrat. Je třeba ji gilotinovat, setnout jí hlavu, protože právě v „hlavě“ se nachází nous, mentalita, způsob myšlení.

Kdo je maloměšťák? Není to jen ten, kdo má materiální bohatství, ale ten, kdo má za svůj ideál „dobrý pocit“, život bez otřesů, bez rizika, bez skutečné otevřenosti vůči neznámému autentické lásky. Můžeme si nenápadně představit byť upřímnou touhu vydat se za ideálem způsobem, který ještě skutečně nevystupuje z logiky skauta, z logiky maloměšťáků. Proč? Protože to, co v podstatě více či méně nenápadně chceme a hledáme, zůstává spíše pocitem, že jsme v pořádku, spíše pocitem, že jsme dobří, než skutečným podnětem lásky. Ten milostný impuls, který, je-li opravdový, je vždy bez kalkulace, bez míry, bez strachu, že něco ztratíme.

Neříkám, že naše náklonnost ke Kristu je neupřímná. Spíše je zvláštní, že i když člověk Ježíše opravdu miluje, zjišťuje, že se stále soustředí spíše na sebe než na něj. V životě to nikdy není černobílé, mezi tím je mnoho odstínů šedi. Právě při překračování těchto odstínů, těchto šedých oblastí, se odehrává boj. Vnitřní bitva přichází skrze rozpoznání těchto polovičatostí a rozhodnutí odvážně z nich vystoupit.

Tento pohyb můžeme pochopit, když se zamyslíme nad dvěma momenty v Petrově příběhu. Před poslední večeří apoštol nechápe, proč mu Ježíš musí umýt nohy; když mu pak oznámí, že odejde, nechápe, proč ho nemůže následovat. A tak tvrdošíjně trvá na svém: „Proč tě nemohu následovat hned? Vždyť za tebe položím i svůj život!“.

Lze pochopit ironii, zároveň dramatickou i dobromyslnou, této situace: Šimonova naivita, nebo chcete-li nezralost, nespočívá v jeho touze položit život za Ježíše, která je naopak projevem prudké velkorysosti jeho srdce, toho nejlepšího, co v něm je. Naivita spočívá v tvrzení, že může dát svůj život za Ježíše, aniž by Ježíš nejprve dal svůj život za něj.

Chápeme tedy souvislost mezi tím, že si člověk nechá umýt nohy, potřebou nechat si je umýt, a mocí následovat Ježíše. Co symbolizují nohy v Bibli? Určitě různé věci. Ale to podstatné nám stačí: nohy jsou orgánem pohybu, po nohách chodíme a běháme. Ježíšovo gesto není takříkajíc obecným aktem lásky. Je to akt lásky, jehož plodem a cílem je dát Petrovým nohám nové, oživené nohy, nohy schopné ho následovat, konečně milovat láskou podobnou jeho vlastní. A to je příslib, který nám dává: co to znamená mít podíl na Ježíši? Znamená to být schopen vydat se za Krista se svobodou a chutí stále podobnější těm, s nimiž se On vydává za nás, za mě a za tebe.

Zde je obsah nového sebeuvědomění, tj. sebeuvědomění zrozeného z víry, v jistém smyslu spočívá v tomto: v „revolučním“ objevu - revolučním v tom smyslu, že znamená obrácení perspektivy oproti perspektivě světa -, že abych mohl být sám sebou, abych mohl milovat, musím se nechat milovat, musím přijmout, že spočívám v nezištné lásce Jiného, že jsem závislý na nepřetržité nezištnosti Jiného.

Stručně řečeno: nový subjekt, skutečný ne-maloměšťák, je ten, kdo žije onu ctnostnou nespokojenost se sebou samým, která se nazývá žebráctvím; ten, kdo je celý naplněn oním ostrým, ale radostným pocitem, že si sám nestačí, že sám není ničím, který je vlastní žebrákovi. Žebrák je skutečný antimaloměšťák - a skutečně není náhodou, že nás otec Giussani učil, že právě žebrák je „skutečným protagonistou dějin“.