V sobotu 24. května jsem měl ten dar, že jsem se mohl zúčastnit setkání na téma „Zkušenost odpuštění, zdroj naděje a svobody“, které pořádal otec Mauro-Giuseppe Lepori ve věznici Opera nedaleko Milána. Tato iniciativa byla součástí návrhů na pomoc lidem prožít jubilejní zkušenost, které nabízí vězeňská kaplanská služba, zejména ve spolupráci s dobrovolnickým sdružením Incontro e Presenza, které již několik let podporuje vězně, což se projevuje různými formami.

Otec Lepori nás seznámil s meditací o nejhlubších kořenech zkušenosti odpuštění, kterou může zažít každý z nás. Generální opat cisterciáků je vysledoval až k nejvyššímu modelu vztahu Boha k lidskému stvoření, který je plodem vylití jeho nezkrotné lásky. První kroky v dějinách světa, popsané v knize Genesis, nás konfrontují s křehkostí ega, které namísto setrvání ve svazku společenství staví vzpurnou autonomii a vůli vlastnit před přijetí láskyplné závislosti. Odtud pramení pád do vzpoury, který přerušil pouto s Bohem a vyvolal vinu, jež si vynutila opuštění zahrady průzračného přátelství s Otcem. Mstivý trest však není spuštěn: Bůh se starostlivě sklání nad Adamovou a Evinou hanbou, přikrývá je kůží a začíná projevovat svou neústupnou touhu přivést je zpět do původního objetí, k němuž byli předurčeni. Právě tato touha vede k vtělení Syna, k tomu, že se pouští do hledání lidí pochybné morálky, jako byl Zacheus, k vykoupení Petra po jeho smutném zapření, k nadměrné oběti věčné ceny udělené kajícímu lotrovi na kříži, k bolestnému ponížení, kdy na sebe bere celou tíhu negativ, nahromaděných pokřivenou svobodou tvorů, aby je znovu otevřel daru vykoupeného života, obnoveného ke svému konečnému cíli.

"Každý z nás je dar, a proto je v každém z nás důstojnost, krása, nekonečná, ale také nekonečný úkol, který žádná chyba nemůže zrušit. V Bohu dar, jímž jsme, nikdy neselže a my se k němu můžeme vždy znovu a znovu vracet, abychom jej čerpali jako z nevyčerpatelného pramene. To je nepřemožitelná naděje," uzavřel otec Lepori. „Ale jsem to já, kdo tě prosí, miluji tě až k prosbě, / žízním, slyš můj hlas, žízním po tobě i na kříži“, jak jsme zpívali slovy písně Kdybys věděl od otce Anastasia na začátku setkání.

Zásadní a dojemné byly reakce některých z desítek přítomných vězňů. Někteří z nich vyprávěli svůj bolestný příběh, své utrpení a obtížnost udržení cesty regenerace, která dalece přesahuje logiku obnovy rovnováhy regulované čistě lidskou spravedlností. V paměti mi utkvělo zejména svědectví jednoho vězně, který má za sebou více než čtyřicet let věznění: vyprávěl nám o zlomu ve svém životě, kdy se v něm probudila ta nejautentičtější touha po sobě samém díky zázraku setkání s lidmi, kteří byli konkrétním znamením možnosti změny nabízené zcela zdarma i chudému člověku, jako byl on. Ve své prostotě mě přivedl tváří v tvář skutečnosti, že svoboda se vzkřísí, když se setká s důkazem nabídky, která nás přitahuje, a tak zakoušíme pohled lásky, vstřícné něhy, která je dozvukem bezmezného milosrdenství Boha, který se s námi nechává setkat a znovu nás přijímá přes všechna naše omezení a všechny naše chyby, pokud mu uděláme místo.

V transu klidného zvyku, v němž jsme vedeni k tomu, abychom si mysleli, že jsme pány svého osudu, hrozí, že probuzení svobody ega bude naopak neustále brzděno tíhou předsudků: je to klec vybudovaná našimi výpočty, projekty a měřítky, s jejichž pomocí máme tendenci plánovat svou existenci, vztahy, práci, kterou vykonáváme, své více či méně dobré skutky. Předsudek není deformovaný pohled na život a svět, který mají druzí, jiní a méně šťastní než my, oběti možná nepřijatelných rozhodnutí a činů. Předsudek naopak číhá v každém z nás a přistřihuje nám křídla: je to základní krátkozrakost, schematismus, který se neustále vynořuje na cestě. Nejzákeřnější formou předsudků je možná skepse: je to roztrpčení z pocitu našich limitů, ztráta důvěry, tíha a únava, které se tak často vkrádají do našeho způsobu života, jako by se ve skutečnosti nemohlo nic změnit, jako by dobrodružství, které se otevřelo při setkání, jež navždy poznamenalo to, čím jsme, nebylo šokující a skutečně proměňující. Ale co se týče vězňů v Opeře, to, co překonává bahno nedůvěry, je možnost vrátit se ke zdroji setkání, který nám byl dán: setkat se s realitou, s živými lidmi, se způsobem bytí, který nás přitahuje zpět do středu, do přísného přátelství s Kristovou láskou, která nás dnes zasahuje tam, kde jsme, a v tomto konkrétním okruhu reality nás i dnes zachraňuje.

Pokaždé, když přemýšlím o významu jubilea, které prožíváme, pokaždé, když jsem požádán, abych o něm hovořil v různých kontextech, ať už jde o řeholní sestry karmelitánského kláštera v Legnanu, kulturní centra na různých místech nebo sicilské přátele, kteří v posledním květnovém týdnu uspořádali setkání na toto téma v některých centrech na ostrově, znovu si říkám, že podstatné je naučit se prosit, i když třeba jen v koktání, abychom byli schopni nechat se znovu a znovu přijímat do náruče milosrdenství, které je před všemi našimi omezeními. Klepe na dveře srdce a žádá nás jen o ano stále nadějnějšího přilnutí.

Danilo, Canegrate (Milán)