Když jsem se redakce časopisu Tempi zeptal, jaké by mohlo být téma mého příspěvku do březnového čísla, navrhla „děti“. Ve skutečnosti se o nich často mluví na setkáních fraternit- páteří života společenství Ciellina. Mluví se o něm zejména tam, kde jsou rodiče ve věku čtyřiceti a více let s dospívajícími dětmi.

Nechci si zde hrát na odborníka, pedagoga, sociologa nebo psychologa, kterého se televize a noviny ptají, kdykoli dojde k neštěstí mládeže: sebevraždě, násilí nebo drogám. Nejsem odborník, který se profesionálně zabývá výchovnými procesy a jejich studiem. Třicet let jsem spolupracoval s P. Luigim Giussanim při vedení Hnutí Cl, mládeže a dospělých. S ním jsem toho hodně viděl a také jsem toho hodně viděl sám. Jsem také psycholog, rodič a učitel, jakož i vysokoškolský student. Jak už jsem říkal jindy, volají mi častěji,abych mluvil o výchově než o medicíně, která je mou profesí. Nevolají mě však jako odborníka, ale jako někoho, kdo má co říct, protože žil v kontaktu s člověkem - otcem Giussanim - který měl cit pro vztahy a potřeby druhých. A to je jedině správné - že mě volají a že odpovídám - protože co bych jinak měl v životě dělat? Není zajímavější úvahy než ta o povaze člověka a jeho osudu, podle níž se nakonec všechno dělá nebo se snaží dělat, jakkoli úzkostlivě a zmateně. V manifestu Cl před několika lety zaznělo, že „kdyby zde byla výchova lidu, všem by bylo lépe“. I mezi rodiči Cl, kteří nyní dosáhli středního věku - 40-45 let vzhledem k průměrné délce života Italů - a kteří sdílejí problémy všech, existuje výzva, aby jim byla dána pomoc z výchovného hlediska. Nezřídka se objevuje problém, že děti nejdou v jejich šlépějích, šlépějích nastaveného křesťanského života, jak tomu bylo v dobách jejich mládí. Tito rodiče jsou nyní třetí generací Ciellinů v tom smyslu, že pokud byl Giussani mým otcem, je pro ně dědečkem. My, příslušníci mé generace, jsme si ve svých sedmdesáti letech užívali nečekaného a velkého otcovství, které sice ustupuje, ale zdá se, že našim dětem vydrželo; jejich dětem naopak vyprchalo. Don Gianni Baget Bozzo právě v těchto novinách v komentáři ke zkušenosti s Cl uvedl, že sice oceňuje mystický (duchovní) postoj, ale dostatečně nepochopil komunitní důraz hnutí. Musel však uznat, že Cl je jedinou církevní skutečností schopnou předávat víru svým dětem. To se stále děje, ale už ne tak lineárně jako dříve. Cesta se stala hrbolatější s nemálo přerušeními. Stejně jako jsem předtím řekl, že nechci být odborníkem, tak nechci dělat sociologický rozbor útržků vnitrocírkevního života. Doufám jen, že přispěji k řešení toho, co se jeví jako rozptylující elementy.

Odkaz na společenství
Pokud se potíže týkají (našich) dětí, je to mnohem dramatičtější než u vzdálenějších dětí, žáků nebo přátel dětí. Čím vice jsou rodiče připoutáni, tím vice se cítí býti vystaveni výzvám a kladou si otázky, možná s obavami, ohledně možných chyb. Je to správné, ale je jště správnější ptát se ostatních, přátel a osob, které jsou zralejší. Hodnocení druhých může dodat nové prvky a především pomoci objektivizovat vlastní hodnocení, možná neúměrně přehnané tím, že nevědí co mají dělat, a z toho plynoucím strachem. Pokud navíc děti vidí ve svých rodičích odkaz na společenství, mohou pochopit, že výzva, která je jim adresována, není svévolná, ale je konfrontována se závislostí, která je stejná jako ta, která je od nich vyžadována poslušností. Je velmi těžké vyžadovat po mladém člověku, aby si nedělal, co chce, pokud mu dospělý nedá najevo, že on také následuje, že si nedopřává, co se mu zlíbí. Vzpurná nezávislost dětí nachází živnou půdu ve faktické autonomii otců a matek, kteří nikoho neposlouchají. První tajemství výchovy spočívá ve výroku, který prý pochází z Afriky a který jsem slyšel několikrát opakovat: k výchově člověka potřebuješ vesnici; společnost, která je stejným kontextem pro děti jako pro rodiče. Prvním dizedukačním faktorem v logickém a chronologickém pořadí není sklon mladých lidí k izolaci, ale faktická izolace dospělých. Kteří se zrcadlí v televizi nebo ve vztazích s autonomními jedinci, jako jsou oni sami. Nutně pak mladí lidé sklouzávají do sebestřednosti, do nepřekonatelné vzdálenosti, kterou vytvářejí telefonické chaty a počítačová videa.

Ujasnit si, co chcete
Druhým rozhodujícím aspektem vzdělávání je, že v něm nic není samozřejmostí. Nejde o mechanický proces, kde jsou za určitých předpokladů důsledky jisté. Ne že by se člověk neměl starat o předpoklady, jako je klidné rodinné prostředí, dobrá škola a dobrá společnost. Vzdělání je však rizikem, protože pro rodiče i děti je s ním vždy spojena svoboda, věno, které, jak se říká, umožňuje dělat si, co člověk chce, tj. držet se správných návrhů, ale také je odmítat ve prospěch těch špatných. Právě druhá možnost ke svobodě nevede, protože pokud se vydáte špatnou cestou, už nejste svobodní, nejste na tom lépe, ale hůře. Proto je důležité mít jasno v tom, co člověk chce, jako předmět návrhu rodičů i následování dětí. Je to nekonečná práce na poznávání a přibližování se pravdě, povaze a osudu věcí a lidí. Samozřejmě, že člověk mohl pravdu poznat a vědomě ji popřít, jako novic Capaneo, ale ono „nesuďte“, k němuž Ježíš vyzývá, neznamená zaujmout místo Boha,vyzývá k tomu být pokorný v povolání a ponechat druhému, zvláště je-li mladý, cestu úniku, možnost nápravy a napravení. Bůh zde nejen doplňuje, ale také zakládá vzdělávací vesnici. Kdyby nebylo Boha, pravdou by byli rodiče, učitelé, společnost, v níž člověk žije. To by bylo nepřípustné zneužití. Ve skutečnosti může síla a přesvědčivost návrhu dospělého spočívat v „následuj mě“ pouze tehdy, pokud to znamená „následuj to, co následuji já“: pravdu, která je nekonečně větší než já, pravdu Boží, jak nám ji předává a dosvědčuje společnost lidu přátel. Je-li pravda nekonečná, vzdělání jako vědomí a cesta se prohlubuje, ale vždy je to začátek. A to i pro rodiče. Otec Giussani řekl, že vychovávat je dospělým způsobem jak se učit.

Všichni máme tu zkušenost, že je snazší následovat ty, kteří nás fascinují, a fascinace je jistě nejpříznivějším faktorem pro poslušnost. Pokud učitel zpěvu dělá svou práci dobře, snáze přiměje posluchače, aby se zapojili do sboru. Má to však dvě nevýhody. První je, že schopnost fascinovat je dar, který nemá každý stejný, a pokud ho nemá, nemůže propadnout depresi nebo sklíčenosti. Na druhou stranu to není tak, že by učitel mohl přijít do třídy s myšlenkou „teď je budu fascinovat“, předvést jim show a ohromit je. Musí být on někým fascinovaný a ukazovat to jako příklad, který je třeba praktikovat a následovat. Fascinace nepochází z domýšlivosti nebo osobní ješitnosti. Další nevýhodou je, že přes veškerou snahu o pochopení a konfrontaci se vychovateli nebo rodiči nemusí podařit přesvědčit a fascinovat. Není však vše ztraceno. Zůstává respekt a úcta vyvolaná jeho autoritou, která je tím silnější, čím více je odhodlán nevnucovat se, ale následovat a sdělovat to pravdivé, co jsme potkali. Není třeba se pohoršovat nad využitím strachu či úniku, které vzdalují dítě od kamen dříve, než se popálí. Rodiče to vědí a musí umět toho využít dříve, než si jejich děti ublíží.

Pamatovat si vše, vždy odpouštět
Jak jsem doufám dostatečně vyjádřil, hlavním faktorem výchovy je, že vychovatelé přináleží k přátelství a pravdě, kterými jsou podporováni. Vzdělávání je afektivně zapojená inteligence. Musíme být spolu, tolik málo nebo hodně času, kolik je třeba; nic se nezmění bez oběti a nasazení. Děti, děti, ať dělají cokoli, i když se zatoulají, jsou naše. Dali jsme jim život, a pokud to bylo v našich silách, i smysl života. Jsou to nesmazatelné otisky, kterých se nemůžeme a nesmíme zříci. Děti, které se vzdorují, jsou naše stejně jako ty, které nás poslouchají. Jejich chování je ovlivněno naší odpovědností mnohem více, než si myslíme. Máme-li radost z jejich souhlasu, nemůžeme přejít nesouhlas a zapomenout na něj. Musíme si vše pamatovat a odpouštět, vždy, neúnavně, začínat znovu. Takto Bůh začal znovu, vtělením svého Syna, čímž projevil, že jeho pravda se shoduje s milosrdenstvím, které trvá na svém, čeká a obnovuje; milosrdenství, které není něžné v sentimentálním smyslu slova, ale je opravné, podpírá ty, kdo se o něj opírají, vždy! (Poněkud kazatelský závěr, ale pravdivý).

Zdroj: www.tempi.it