Znalec dějin filosofie Rémi Brague patří k nejvýznamnějším katolickým intelektuálům současnosti. Emeritní profesor pařížské Sorbonny dlouhá léta vyučoval také na Ludwig-Maximilians-Universität v Mnichově, kde zastával katedru nesoucí jméno Romana Guardiniho, a získal řadu významných funkcí a ocenění – připomeňme alespoň Ratzingerovu cenu za teologii, již obdržel v roce 2012.

Brague je autorem mnoha originálních myšlenek o Evropě, mezi nimiž vyniká hypotéza, že je jedinou civilizací, která má jasné vědomí o rozmanitých vlivech, jež ji utvářely: o klasické řecké civilizaci, římském právu, židovské a křesťanské kultuře. Evropa není pouze výsledkem směsi kultur – je si toho vědoma. A právě na tomto vědomí staví své sebepochopení.

Na základě této pozice Brague kritizoval zneužívání moci v některých prostředích evropské kultury, která – často podporována silou institucí – usilovala o vymazání a umlčení jiných prvků evropského dědictví. Například její křesťanské duše.

Francouzský filosof přijal pozvání k rozhovoru s časopisem Tracce na téma Evropy, a to na základě projektu znovuvyzbrojení, prezentovaného jako nezbytný krok k prohloubení integrace Evropské unie.

Evropská komise sází na projekt přezbrojení nejen proto, aby se bránila před hrozbou ze strany Ruska, ale také s cílem urychlit evropskou integraci v oblasti společné obrany – tématu, o němž se diskutuje už od počátků evropského integračního procesu. Rizikem je, že rétorika společné obrany může sloužit k zastření slabosti projektu, který nikdy nenašel společnou identitu. Jaký je váš názor?

Hrozby jsou bezpochyby reálné a Rusko, které si neprošlo svými „norimberskými procesy“ a zachovalo si vůdce formované v KGB, představuje jednu z nich. Z tohoto hlediska je skutečně prozíravé vybavit se prostředky, jak čelit možné agresi. Ale existují i jiné hrozby, vnitřní. Máte pravdu: veškerý rozruch kolem znovuvyzbrojení, které bude tak jako tak pomalé, může fungovat jako kouřová clona zakrývající zásadní nejistotu. Než najdeme prostředky obrany, musíme si položit základní otázku: co přesně chceme bránit?

Naši svobodu, říká se často. Ale svobodu k čemu? Ke spotřebě, k cestování? Proč ne? Hlad a vězení rozhodně nejsou žádnými hodnotami. Ale možná jde o něco víc. Řekl bych: svobodný přístup k pravdě.

V Pařížské deklaraci z roku 2017, kterou jste podepsal, byla kritizována falešná představa Evropy, jež převládla nad tou skutečnou. Mimo jiné se v ní psalo, že „pravá Evropa je v nebezpečí kvůli dusivému sevření, kterým falešná Evropa omezuje naši schopnost uvažovat o nových hlediscích“. Myslíte si po několika letech, že tato falešná představa Evropy je stále tak silná a směrodatná? Má růst hnutí a stran kritických vůči EU být chápán jako reakce na tuto „falešnou Evropu“?

Jen částečně. Dělicí linie mezi pravou a falešnou Evropou prochází EU a všemi jejími institucemi, stejně jako – koneckonců – duší každého Evropana. Nemyslím, že by se situace od roku 2017 zlepšila. A obávám se, že růst hnutí a stran, o nichž mluvíte, je neobratnou odpovědí na reálný problém.

„Kmotři falešné Evropy jsou očarováni pověrami o nevyhnutelném pokroku,“ píše se dále v onom dokumentu. Také v otázce společné obrany se, zdá se mi, mobilizuje rétorika nevyhnutelného pokroku, osudu – avšak účelově a, jak se mi právě tak zdá, pověrčivě.

To, co zmiňujete, je zvláštní případ širšího trendu. Rétorika svobody, kterou je třeba chránit a dobývat, dominuje Západu po staletí v různých podobách. Zajímavé však je, že se snadno obrací ve svůj opak. Vzpomeňme na výrok Margaret Thatcherové „There is no alternative“ („není jiné cesty“). Hlouběji a už dávno předtím tu máme způsob, jímž Nietzsche znovu oživil starověký program amor fati, i všechna pojetí svobody jakožto vědomí nutnosti – od Spinozy po marxisty. Dnes jsme svědky zlidovělé verze těchto koncepcí. Je to velmi užitečné pro ty, kdo nám vládnou, protože dokud si obyčejní občané budou myslet, že se nedá nic dělat, opravdu se o nic nepokusí.

Často se diskutuje o základech evropského projektu a někteří tvrdí, že křesťanský duch, který mu vtiskly osobnosti jako De Gasperi, Schuman a Adenauer, je v institucích EU dodnes určitým způsobem přítomen. Jiní naopak zastávají názor, že taková Evropa se nikdy neuskutečnila a že její architekturu utvářeli socialisté a liberálové. Z toho plynou dva postoje: někteří se domnívají, že EU je třeba obnovit, aby znovu odkryla své původní křesťanské ideály, jiní ji kritizují, aby odhalili její skutečné ideologické základy. Co si o tom myslíte vy?

Je zajímavé, že podobná debata v posledních letech zaměstnává i americké katolické intelektuály. Ti se zamýšlejí nad samotnými základy projektu Spojených států. Ptají se například, zda zásady uvedené v zakládajících dokumentech (Deklarace nezávislosti, Ústava atd.) jsou čistou a prostou aplikací myšlenek osvícenství, zejména Johna Locka, nebo zda navazují na tradici přirozeného práva řeckého, římského a poté středověkého. Nejde přitom o akademickou debatu vyhrazenou jen historikům a učencům. Otázkou je, zda si stavba založená na těchto principech zaslouží, či nezaslouží, aby byla bráněna.

V konkrétním případě byl odmítavý postoj Francie (a stydím se za to), následované Belgií, k uvedení křesťanských kořenů evropské civilizace při pokusu o sepsání evropské ústavy velmi špatným signálem. Šlo přitom o historický fakt naprosto nepopiratelný, který sám o sobě nikoho k ničemu nezavazoval. Ale popírat zřejmé, tvrdit, že to, co všichni vidí, neexistuje – to je typické pro ideologické režimy.

Ve svém projevu v Mnichově letos v únoru americký viceprezident J.D. Vance zdůraznil myšlenku, že evropské vlády a byrokracie mají tendenci umlčovat nesouhlasné hlasy, a dokonce rušit volby, pokud přinesou nežádoucí výsledky. Souhlasíte s tímto pohledem? Nebo si myslíte, že jde o přehánění?

J.D. Vance je spolu s Marcem Rubiem jedinými členy Trumpovy administrativy, o nichž jsem – k svému velkému překvapení – slyšel pochvalná slova od svého kamaráda z New Yorku, demokrata a velmi liberálního v americkém smyslu toho slova. Právě jsem si celý vyslechl jeho projev pronesený v Mnichově, městě, které mimochodem velmi miluji. V jeho tónu je skutečně jistá míra nadsázky. Styl projevu, jehož cílem je otřást myslí posluchačů, aby je probudil, takovou míru důrazu vyžaduje. Ale co se samotného obsahu týče, má pravdu.

Neznám situaci v zemích jako Rumunsko, ale sleduji tu ve své vlastní zemi. Dominantní sdělovací prostředky, zejména ty veřejné, financované z daní občanů, umlčují – chtělo by se mi použít krásné německé sloveso totschweigen – názory, které se odchylují od povinně zastávaného názoru. K tomu je označení „populista“ velmi užitečné.

Mluvil jste o „sebenenávisti“, která je typická pro současného západního člověka. Dnešní člověk v hloubi duše touží po vlastní sebedestrukci. Proč se tato sebevražedná tendence objevuje?

Mluvil jsem o tom na konferenci v Madridu 18. listopadu loňského roku. Podle mého názoru je nenávist vůči sobě samému výrazem paradoxního jevu: závisti vůči sobě samému. Závidíme lidem, kteří obdrželi dary lepší než ty naše, i když nás o nic nepřipravili (v takovém případě by šlo o žárlivost) a aniž by to bylo nespravedlivé (pak by šlo o rozhořčení). Závidíme třeba člověku, který vyhrál v loterii. Dnes se stále častěji interpretuje vznik lidského druhu jako výsledek pouhé náhody, a proto je v jistém smyslu přirozené, že každý jedinec cítí nenávist vůči vlastnímu druhu.

Zdá se mi, že ideologie woke se v nejvyšší míře soustředí na tuto tendenci, ale zároveň mnozí pozorovatelé tvrdí, že už dosáhla svého vrcholu a nyní ustupuje. Souhlasíte?

Ideologie woke má – stejně jako všechny omyly – jádro pravdy, které jí umožňuje přežívat. Jinak by pozbyla přitažlivosti. Je faktem, že dějiny Západu obsahují temné stránky a že pokání není bezdůvodné. Naopak, je pro Západ věcí cti, že dokáže uznat své viny, a to pravděpodobně i díky stínu katolické svátosti smíření.

Ale proč mimo rodný Uzbekistán nepřipomínat činy Tamerlána, který koncem 14. století způsobil podle některých historiků 17 milionů obětí? Proč mluvit jen o evropském obchodu s otroky, když Arabové páchali ještě horší věci? Žádost o odpuštění musí být vzájemná. Pokud zůstane jednostranná, stává se jedem – pro obě strany.