V roce 1979 mi můj otec odkázal malou autodílnu. Začínal jsem s malými pracovními zkušenostmi a omezenými finančními prostředky, ale s velkou touhou: pustit se do toho. Po dvou letech velkých obětí jsem se oženil s Marilarou a koupil lépe vybavenou autodílnu, což mi umožnilo specializovat se a v devadesátých letech začít spolupracovat s Ferrari.

Po několika letech se naskytla příležitost rozšířit pracovní prostory. Riziko, že si ukousneme příliš velké sousto, bylo reálné, a tak jsme jednoho večera s Marilarou pozvali na večeři Enza Piccininia, kterého jsme potkali před lety a který se stal naším drahým přítelem, abychom ho požádali o radu. Dorazil v jedenáct večer po velmi náročném dni. „Před Bohem a před lidmi máte odpovědnost zužitkovat to, co považujete za pravdivé pro svůj život,“ řekl nám. Najednou jsme byli osvobozeni od svých obav: mohli jsme žít šťastně v práci už dnes, aniž bychom odkládali své štěstí na nějaký budoucí projekt. Do té doby jsem žil v jakémsi dualismu: na jedné straně práce, kterou jsem vnímal hlavně jako zdroj příjmu, a na druhé straně život v hnutí a v církvi. Ale nebyl jsem spokojený. Enzo svými slovy všechno změnil: „V tom, co děláte, se odráží to, na čem vám záleží, a je z toho patrné, kým opravdu jste,“ dodal.

Přijali jsme tedy rizika a investovali jsme do rozšíření firmy. Žili jsme s neustálou otázkou: „Jak můžeme být dnes šťastní a svědčit o setkání, které jsme prožili?“ Uvědomil jsem si, že se na naše spolupracovníky dívám novým pohledem, vážil jsem si jich pro jejich nejhlubší potřeby. Raději jsem přijímal mladé lidi, které jsem mohl vyškolit, než zkušené pracovníky, chtěl jsem jim předat myšlenku, že práce není jen opakování příkazů. Mohli se považovat za skutečné „řemeslníky“, kteří dávají svůj talent do služeb podniku.

20. května 2012, když jsme po letech úsilí a obětí viděli konec dluhů, zemětřesení zničilo část haly a s ní i všechny naše projekty. To odpoledne byla naše kuchyně plná přátel z Compagnia delle Opere, kteří přispěchali, aby nám pomohli čelit této nijak povzbudivé situaci. Někteří z nich již předpokládali, že bude lepší zavřít podnik. Probudila nás slova naší přítelkyně Nadie: „I když zisky nejsou nijak závratné, vaše činnost vám umožnila uživit rodinu, vychovat děti a postavit dům.“ V chaosu těch okamžiků zazněla tato slova jako pravdivá a stala se jiskřičkou naděje, která nás přiměla začít znovu.

Za pár let se firma znovu rozrostla a já s Marilarou jsme po tolika letech práce přemýšleli, komu ji přenechat. Naše děti totiž neměly zájem ji převzít, a tak jsme na začátku roku 2024 nabídli její odkup Giovannimu, rumunskému klukovi, který u nás pracoval 23 let. Hned souhlasil, ale já jsem měl v následujících dnech obavy. Rozhodnutí přenechat mu vedení se mi zdálo nepřekonatelné: Giovanni měl vynikající schopnosti jako vedoucí výroby, ale neměl žádné sklony k administrativní práci. Ani Marilara nebyla přesvědčena, že to zvládne. Já jsem měl pochybnosti nejen o jeho podnikatelských schopnostech, ale také o své schopnosti předat mu „tajemství srdce“ své práce. Čím více jsem nad tím přemýšlel, tím více jsem si uvědomoval, že to sám nevyřeším, a tak jsem jednoho večera při večeři nadhodil toto téma několika přátelům. Z prvních reakcí jsem okamžitě vycítil, že to byl správný postup, a uvědomil jsem si, že s těmito lidmi budu v klidu, ať už to dopadne jakkoli.

V té době mi velmi pomohla návštěva výstavy na Meetingu Rimini s názvem „Il gusto del quotidiano“ (Chuť každodenního života), která se zabývala tématem práce z pohledu benediktinského mnišství. Setkal jsem se s kurátory Albertem Aimarem a Camillou Gardinim a v následujících měsících vznikla skupina s názvem „Monastero“ (Klášter). Dodnes se scházíme každých čtrnáct dní v šest ráno a vždy začínáme stejnou otázkou: „Vyprávěj o něčem, co se ti stalo, a jak tě to změnilo“. Camillo mi také vyprávěl o zkušenosti, kterou měl s několika přáteli, když prodal společnost Agri 2000 za regulovanou cenu, aby usnadnil její převzetí mladšími kolegy. Chtěl jim dát perspektivu kontinuity a umožnit, aby v oblasti zůstala společnost vedená pracovníky z řad zaměstnanců.

V lednu 2025 jsem se konečně odhodlal. Rozhodl jsem se zahájit Giovanniho školení a společně jsme hledali zaměstnankyni, která by mu pomohla minimalizovat administrativní zátěž. Problémy se jeden po druhém vyřešily: Giovanni byl dokonale schopen zvládat i ty nejsložitější pracovní situace a já jsem si svou novou roli „učitele“ zamiloval čím dál tím víc. Od 1. června tohoto roku jsem podnik definitivně prodal.

„Bylo třeba riskovat.“ Jakmile bylo rozhodnutí učiněno, tato slova mi zněla v hlavě celé týdny. Viděl jsem, že i Marilara, která byla zpočátku skeptická, již neprojevovala úzkost a měla klidnější výraz ve tváři. I já jsem se zbavil strachu, a tak jsem se nechal den za dnem vést okolnostmi. I v této poslední životní výzvě jsem si uvědomil, že to, co mi bylo dáno, se mi po vrácení opět vrátí jako dar.

Alberto, San Felice sul Panaro (Modena)