Jsem manažerem významné značky haute couture a svou práci, která souvisí s krásou a neustálým fascinujícím dialogem mezi kreativitou a řemeslným uměním, dělám s velkým nadšením. Řídím výrobu všech kolekcí (tašek, obuvi, oděvů...) a všeho, co souvisí s módními přehlídkami. Můj pracovní den je dobře popsán ve filmu Ďábel nosí Pradu. Svět luxusu je třpytivý, glamour, souvisí s úspěchem a slávou; představuje tedy velmi zajímavé a provokativní kulturní výzvy, zejména v oblasti „nových práv“.

V posledních letech byl můj život opravdu intenzivní, bohatý na osobní, rodinné a společenské zážitky, na cestě víry v srdnatém následování návrhů hnutí, ale v práci jsem se často ocital “rozdělený“, jako na prahu Herkulových sloupů: někdy jsem měl dojem, že krása, kterou jsem prožíval, nemohla vstoupit do pracovního prostředí, kde převládají odlišná kritéria hodnocení, kterým, aspoň tak se to zdá, se musíme přizpůsobit, abychom byli „pragmatičtější“. Přesto pro mě byla nejčastější otázkou: „Jak mohu skutečně žít svou víru v práci?“ Ptal jsem se sám sebe, jaký by mohl být můj přínos jako křesťana v tak vzdáleném prostředí.

Můj otec mi mnohokrát opakoval návrh svatého Pavla: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte“ (1 Tes 5,21). To ve mně už od dětství vyvolávalo velký zájem a otevřenost vůči celé realitě, bez předsudků; snahu ověřovat, jak může být život v každé oblasti jednotný a pravdivý. Ale tato moje hluboká potřeba být pravdivý, být přítomný i v práci, řekl bych v misii, se s postupem času stala téměř psychologickým cvičením introspekce, měřítkem mých schopností. Vždy jsem nakonec přiznal svou nedostatečnost ve snaze formulovat hodnocení, která by „dokumentovala“ důvody víry. Bylo to téměř břemeno, které se přidávalo k tisícům otázek života a práce. Zůstávalo to pokusem o získání obecného podnětu z hnutí k vypracování kompromisního postoje, který byl v konečném důsledku neplodný.

To, co mě osvobodilo, bylo posouzení toho, co skutečně znamená „být přítomný“, které Davide Prosperi přednesl loni na asembley Italské asociace kulturních center (Kultura: být pro Krista). Při té příležitosti nám připomněl, že jediná originalita, kterou přinášíme do světa, není výsledkem individuální reflexe, ale společného hodnocení, které vzniká v rámci prožité jednoty. Zdrojem novosti, kterou mohu přinést do svého kontextu, je jednota, ke které patřím, která se projevuje tam, kde jsem, ve společenství s těmi, kteří byli spolu se mnou povoláni Kristem a které jsem si nevybral sám.

Vyprávím příběh, kdy jsem poprvé viděl něco takového na vlastní oči. Během asembley jedna lékařka vyprávěla, že se potýkala s morálním dilematem, zda má vést experiment s velmi invazivními prenatálními testy, které výrazně zvyšovaly pravděpodobnost odhalení potenciálních vad a které by nepřímo podněcovaly k potratům. Tato lékařka šla za Davidem v naději, že jí poradí, aby to nepřijala, ale v rozhovoru, ještě než se dostali k jádru věci, se jí jako první zeptal, zda o tom mluvila s lidmi z hnutí, kteří pracovali na jejím oddělení. To ji velmi překvapilo. Namítla, že jedinými dvěma lidmi z hnutí, kteří s ní pracovali, byly dvě mladé sestry, které neměly s tímto konkrétním tématem žádné zkušenosti, ale Davide ji vyzval, aby začala právě z jejich jednoty, i když se tak lišili ve svých rolích a zkušenostech, jak se pak také stalo.

Dalším podnětem, který pro mě skutečně znamenal začátek něčeho nového, bylo přečtení tohoto úryvku od dona Giussaniho: „Existují tedy dva faktory našeho vztahu ke světu, které určují jednotný, syntetický a bdělý přístup v rámci spolupráce, kterou představuje náš vážný, upřímný a loajální život s našimi bratry lidmi. Za prvé, být uvnitř společenství […]. Za druhé, být až do morku kostí uvnitř požadavků a potřeb lidstva“ (L. Giussani, Una rivoluzione di sé. La vita come comunione (1968-1970), Rizzoli, Milán 2024, s. 159).

Nyní vám řeknu příběh, který souvisí právě s těmito dvěma body, na které poukázal Giussani. Jako manažer jsem hodnocen na základě témat diverzity a inkluze, tedy toho, zda mám ve svém týmu určitou heterogenitu lidí, kteří spadají do konkrétních kategorií; obvykle se pozornost soustředí na oblasti související se sexuální orientací. V souvislosti s touto výzvou jsem v sobě objevil nový postoj, který není ústupkem (jak se často stává: říkám, že se mě ta situace netýká, protože pravidla hry nejsou taková, jaká bych si přál, a proto hledám zkratky, abych si zachoval klidný život). Je to, jako by Giussaniho návrh osvětlil skutečnost, že mohu v tom kontextu žít plnohodnotně, aniž bych se vzdal čehokoli ze sebe, a že v té realitě může přebývat Kristus.

Z provozního důvodu jsem mluvil s jediným přítelem z hnutí, který pracuje v mé společnosti, s mladším kolegou. Shodli jsme se, že nikdo nepracuje v oblasti zdravotního postižení, a tak jsem se obrátil na personální oddělení s novým návrhem na začlenění (inkluzi), který se týkal právě zdravotního postižení. Rozhodli jsme se jednat a vydali jsme se na území, které bylo pro společnost neprozkoumané. Začali jsme spolupracovat s asociací, která pracuje s mladými lidmi s Aspergerovým syndromem, a přijali jsme na zkoušku jednoho z nich, který zpočátku s nikým nemluvil. Všichni členové týmu jsme absolvovali kurz, abychom zjistili, jak s ním nejlépe komunikovat, a postupně, bez velkého rozruchu, se tento příběh stal dokonce příkladem úspěšné diverzity a inkluze v naší společnosti. Po několika měsících se tento mladík sám nabídl, že bude pracovat více hodin a nakonec požádal o přijetí na dobu neurčitou, aby mohl zůstat v kanceláři se svými kolegy, kteří se stali jeho přáteli, ačkoli nám zpočátku bylo řečeno, že je lepší nechat ho v oddělených a izolovaných prostorách.

Tato epizoda na mě udělala velký dojem, protože mi objasnila, že nejsme spolu jen tak obecně, abychom se pak v konkrétních záležitostech spoléhali na ty, kteří mají správné odborné znalosti, na ty, kteří rozumějí víc. Naopak, právě naše „čistá“ jednota – i když jeden je vrcholový manažer a druhý stážista – vytváří nový postoj a nový úsudek. Není od nás vyžadováno, abychom se vrhli do boje (i když se to někdy může stát) za změnu pravidel, která se nám nelíbí: spíše se od nás vyžaduje, abychom se pokusili skutečně „žít“ podle těchto pravidel, s úsudkem, který vychází z naší zkušenosti společenství. „Inteligence víry se stává inteligencí reality“, řekl papež Benedikt XVI. (Projev k účastníkům XXIV. plenárního zasedání Papežské rady pro laiky, 21. května 2010). A kardinál Pizzaballa nám v rámci výstavy o míru, kterou pro Meeting připravili mladí lidé z GS, řekl, že je třeba poukazovat na „světla“ a naději tam, kde je válka. Tyto dvě tak pravdivé a jasné myšlenky mě provázejí v každodenním životě.

Z hlubokého přesvědčení, že pouze naše jednota může vytvořit novou a originální přítomnost ve světě, ve mně vzklíčila touha poznat někoho z hnutí, kdo by čelil stejným pracovním výzvám jako já ve světě luxusu. A z večeře u mě doma s deseti lidmi (z nichž polovinu jsem poznal ten večer), kteří pracují pro různé značky, se nečekaně vyvinula měsíční tradice, kdy se scházíme na večeři asi sedmdesát lidí, kteří pracují v tomto odvětví. Jde o takzvanou „luxusní večeři“, ale nechápejte mě špatně: je to večeře o „luxusu“, ne „luxusní“, takže máme spartánské menu, žádné humry, šampaňské a housle.

Večeře mají jako téma otázky, které vyvstávají v práci a v životě. V současné době pracujeme na brožuře o setkání mladých lidí z CL v Ávile, která se zabývá podobenstvím o talentech: ústřední otázkou není, kolik talentů dostanete, ale vztah s tím, kdo vám je dal („Podílejte se na radosti svého pána“). Naší jedinou starostí není mít „specifický“ moment v práci, abychom získali společné technické znalosti, které lze aplikovat, ale podporovat se, abychom více prožívali sounáležitost s hnutím, abychom si pomáhali hodnotit, až "nadoraz“, výzvy, které nám klade společná situace v našem zářivém odvětví.

Jistě, je to zatím jen zárodek a ironický pokus, který však – především mně samotnému – ukazuje, jak je pro člověka výhodné čelit nejen pracovním výzvám, ale celému životu, vycházejíce z jednoty v Kristu, který nás předchází a svolává k sobě, namísto individualistického uvažování. Ještě mám mnoho co pochopit, ale je mi stále jasnější, že rozhodující je zůstat na cestě hnutí, ponořit svůj život – až do detailů – do tohoto vedeného přátelství, s ochotou nechat se „rušit“, nechat se posunout. Zkušenost mi tedy ukazuje, že následování neznamená „vzdát se“ své lidskosti, ale naopak stále více objevovat sám sebe.

A toto společenství je pro mě velmi konkrétní, především v privilegovaném vztahu s mou ženou v rámci manželského povolání, ale také s přáteli z mé komunity a mé skupiny bratrstva, ve sdíleném životě a v seriózní práci na škole komunity. Uznávám, že toto společenství má vždy nějaký úkol: křesťanský život je ze své podstaty misií.

Neseme Krista do světa tím, že neseme toto společenství. Naše společenství není berličkou, která nás drží nad vodou nebo v teple, když se potíže stupňují, ale je pokračováním Jeho přítomnosti. Zatímco v práci čím více profesně rosteš, tím více se stáváš samostatným, v křesťanském životě je tomu naopak: čím více rosteš a staneš se velkým, tím více chápeš, že je rozhodující být závislý.