Nepřijatelné násilí

Události, které se odehrávají ve Svaté zemi, naplňují srdce bolestí a úzkostí nad osudem palestinského lidu, jenž se stal obětí skutečného masakru, „nepřijatelného násilí“ (CEI, 24. září 2025); nad utrpením rukojmích, kteří jsou dosud v rukou teroristů z Hamásu, a nad všemi, kdo byli vtaženi do těchto krutých střetů. Zároveň přicházejí čím dál znepokojivější zprávy ze zemí sousedících s Ruskem, především z těžce zkoušené Ukrajiny, ale i z mnoha dalších míst světa, poznamenaných válkami a pronásledováním.
Jak zdůraznil papež Lev XIV., jsme svědky „prosazování zákona silnějšího, na jehož základě si každý svévolně ospravedlňuje vlastní zájmy. Je skličující pozorovat, že závaznost mezinárodního a humanitárního práva jako by se vytrácela a byla nahrazována domnělým právem přinutit druhé silou.“ To před nás klade naléhavé otázky: „Jak je možné ještě věřit, po staletích lidských dějin, že válka přináší mír a neobrátí se proti těm, kdo ji rozpoutali? […] Jak lze nadále zrazovat touhy národů po pokoji klamnou propagandou o nutnosti zbrojení, v prázdné iluzi, že nadvláda vyřeší problémy namísto rozdmýchávání nenávisti a pomsty?“ (26. června 2025).
Dnes více než kdy dříve, v čase, který se zdá být hluchý k jakýmkoli výzvám, je nezbytné podporovat každé diplomatické úsilí, které dokáže znovu otevřít cestu k dialogu, k jednání a ke skutečnému setkání mezi stranami: mír si zaslouží veškeré úsilí, jež je v lidských silách.

„Síly, které hýbou dějinami, jsou tytéž, které činí člověka šťastným.“

Situace obyvatel Gazy zasáhla svědomí mnoha lidí, protože v srdci každého člověka přebývá touha po spravedlnosti a pokoji. Bohužel se tato ušlechtilá touha často zmenšuje na pouhý dobrý úmysl, který je ve vlastním nasměrování nejasný, a proto snadno zneužitelný. Napětí a vážný nepokoj, jenž se v poslední době objevil na mnoha místech, znovu odhaluje zřejmý rozpor v domnělém nároku prosazovat mír prostřednictvím ideologie a násilí.
Mír však musí být budován den po dni, odspodu, tím, že jej začneme žít tam, kde právě jsme – i v prostředích poznamenaných válkou –, aby našimi skutky pronikal do společenské tkáně a stával se kulturou, která nakonec ovlivní i vztahy mezi státy. Don Giussani připomínal: „Síly, které hýbou dějinami, jsou tytéž, které činí člověka šťastným.“
Každý z nás to může zakusit ve své každodennosti, v rodině či v práci: pouze v pokoji se můžeme těšit z opravdové svobody a pravé plodnosti; jinak se i tato místa stávají dusivými a nehostinnými. Hledání pokoje proto předpokládá uznání širšího horizontu – společného počátku a společného cíle, na němž všichni závisíme. Je to poznání dostupné každému, k němuž se však musíme neúnavně vychovávat.

„Modlitba a svědectví jednoty“

Přijměme za svou i papežovu otázku: „Jako křesťané – kromě toho, že se pohoršíme, pozvedneme svůj hlas a vyhrneme si rukávy, abychom byli budovateli pokoje a podporovali dialog – co ještě můžeme udělat?“
První odpovědí je podle Svatého otce modlitba. Papež nás vybízí, abychom se v měsíci říjnu každý den modlili růženec za mír a abychom „z každé tragické zprávy a z každého obrazu, který nás zasáhne, učinili přímluvný křik k Bohu“, který je Otcem všech, a právě proto z nás činí bratry a sestry. Modlitba obrací srdce a otevírá cestu k naději. Proto se hnutí Comunione e Liberazione připojilo k vigilii 22. září spolu s dalšími hnutími a církevními společenstvími a spolu s nimi se zúčastní i modlitby růžence, kterou bude Svatý otec vést na náměstí sv. Petra dne 11. října.
„Ale je tu něco víc,“ dodal papež Lev: „Je tu svědectví. […] Pohleďme na Ježíše, který nás zve, abychom rány dějin uzdravovali jedině mírností jeho slavného kříže, z něhož prýští síla odpuštění a naděje začít znovu.“ Jako křesťané toužíme připodobnit se Kristu, který, aby přemohl nenávist světa, přijal oběť kříže, kterou po něm chtěl Otec.
Svědectvím, které v této chvíli dojímá a posiluje svou radikalitou, je postoj řeholníků, kteří žijí v Gaze: navzdory evakuačnímu rozkazu vydanému izraelskou vládou se rozhodli neopustit tuto zemi. Pro faráře v Gaze, sestry a další řeholníky, kteří zůstávají v Gaze, to znamená přijmout riziko smrti. Proč tedy zůstávají? Aby i nadále pečovali o ty, kdo trpí a nemají možnost utéct. Tak to vyjádřilo Společné prohlášení řeckého pravoslavného a latinského patriarchátu Jeruzaléma (26. srpna 2025). Před tváří kříže se klade důraz na jednotu Církve, znamení pro svět o jednotě, k níž jsou povolány všechny národy.
Toto je první svědectví, jímž i my, ve svých domovech a městech, můžeme každý den přispívat na cestě k pokoji: sloužit důstojnosti osoby a obecnému dobru, i když to vyžaduje vyslovovat nepohodlná nebo nepopulární slova. Především však máme žít společenství, jednotu se všemi křesťany, která má svůj původ v Kristu – dosvědčovat, že zkušenost harmonie a přijetí je možná, i uprostřed všech omezení a rozdílností. To přináší novost, naději, již všichni potřebujeme.

COMUNIONE E LIBERAZIONE
3. října 2025

„Veškeré citace papeže Lva XIV. uvedené zde pocházejí z projevu ze dne 26. června 2025.“