„Je to úplně jiné dítě.“ Když dobrovolnice z domova pro děti s komplexními pediatrickými onemocněními „Amoris Laetitia“ v Bergamu znovu uviděly Danieleho, téměř ho nepoznaly. „Ještě před pár měsíci nevydržel ani chvilku v klidu, byl jako utržený ze řetězu, lezl po regálech, sahal na všechno kolem sebe.“ I Emanuela a Davide byli při prvním setkání s malým chlapcem šokováni, ona tu noc nezamhouřila oka. „Do čeho jsme se to dostali?“, ptala se sama sebe, když se převalovala v posteli.

Manželé, kteří se vzali před šestnácti lety, žijí v malé vesnici v provincii Bergamo se svými dvěma dospívajícími dětmi, Lucou a Annou. Příběh, který je přivádí k tomu, že otevřou dveře svého domu Danieleovi, začíná večer 9. března 2025, kdy Emanuela dostane e-mail od organizace Famiglie per l'Accoglienza (Rodiny pro přijetí) s žádostí, aby „na víkend přijali devítiletého chlapce s Downovým syndromem, který nedávno osiřel“. Brzy zjistí, že chlapec trpí od narození také těžkým kognitivním postižením. Žena vstane z pohovky v obývacím pokoji a spěchá za manželem do kuchyně: „Jak ho můžeme nepřijmout?“ „Koho nepřijmout?“ Přečte mu e-mail a on povzdechne: „Promluvíme si o tom v klidu.“

O měsíc později sedím v místnosti Amoris Laetitia naproti dítěti, které hned skočí Davideovi do náruče. Sociální služba jim vypráví jeho příběh: otec ho nikdy neuznal a matka náhle zemřela během operace v nemocnici několik měsíců předtím. Ráno toho tragického dne Daniele odešel z domu do školy a večer byl dopraven do zařízení, které se mělo stát jeho novou „rodinou“. Kvůli jeho zvláštnímu stavu však pracovníci po několika týdnech našli jiné místo, kde by mu mohla být poskytnuta péče vhodnější pro jeho stav. Domov je však o víkendech uzavřen, a tak sociální služby hledaly rodinu, která by ho o víkendech přijala.

Emanuela a Davide si dávají pár dní na rozmyšlenou, chtějí se poradit se svými dětmi. Už jim vyprávěli Danieleho příběh a společně se za něj každý večer modlí. „Musíme vám něco říct...“, začínají rodiče jednoho večera u večeře. „Vezmeme si dítě s Downovým syndromem, že?“ reaguje intuitivně Luca. „Ano, ale jen pokud s tím souhlasíte.“ Největší pochybnosti má právě Luca, který by s ním sdílel pokoj. „Chci si to trochu rozmyslet,“ říká instinktivně. Ale za pár dní jeho pochybnosti zmizí: „Jistě, v čem je problém?“

Tak začíná sbližování, první setkání v zařízení, první odpoledne doma, první noc v pokoji s Lucou. Srdce „zuřivosti“ trochu povoluje. „Řekli nám, že jí rukama a jen těstoviny s rajčatovou omáčkou,“ vzpomíná Emanuela. S nimi začíná používat příbor, pomalu se uklidňuje a poznává také přátele páru. „Kromě toho, že nás udivuje, Daniele, aniž by promluvil, provokuje všechny lidi, kteří nám pomáhají čelit této velké věci, která se nám přihodila.“

Ochota Emanuely a Davida má dlouhou historii, projevila se již krátce po svatbě. V té době se oba informovali o činnosti sdružení Famiglie per l’Accoglienza (Rodiny pro přijetí) a hovořili o tom také s vedoucím Fraternity CL v Bergamu. Ten jim odpověděl: „V klidu, nejprve musíte společně urazit kus cesty a pak se rozhodnete“, a oni mu důvěřovali.

„Naše otevřenost je výsledkem postupných kroků“, které mají kořeny v jejich hledání povolání před svatbou a poté v letech strávených po boku jeden druhého. Několik měsíců po narození Anny, jejich prvorozené dcery, přišli o dítě v pokročilém stadiu těhotenství. Poté se narodil Luca a po něm opět přišla ztráta dítěte, které se narodilo mrtvé. „Trpěli jsme bolestí ze ztráty, ale v našich srdcích se okamžitě objevila jistota, že pro nás existuje něco dobrého, jisté rodičovství. Semínko přijetí odlišnosti od našich plánů se začalo vkrádat do našeho vztahu manžela a manželky.“

O několik let později se rodině naskytla první příležitost k přijetí. Po vypuknutí války na Ukrajině byl pár velmi zasažen touto katastrofou, která se odehrála jen několik set kilometrů od jejich země. „My máme prostorný dům a ty děti, pokud mají štěstí, spí ve stanech nebo provizorních přístřešcích,“ řekli si. „Mohli bychom jim poskytnout podkroví...“, navrhla Emanuela. Tak oznámili svou ochotu městu, farnosti a sdružení Famiglie per l’Accoglienza (Rodiny pro přijetí). O několik týdnů později přijali matku s dítětem, které uprchly z Kyjeva a zůstaly v jejich domě více než rok a půl.

V březnu tohoto roku přišel e-mail, který je přivedl k setkání s Danielem. „Na naší cestě nás doprovází mnoho přátel, počínaje měsíčními setkáními Famiglie per l’Accoglienza (Rodiny pro přijetí), které nám umožňují prožívat to, co se nám děje, a čelit mnoha obtížím, aniž bychom je museli snášet.“ Mezitím je nově příchozí již „naučil“ hádat se. „Vždy jsme byli velmi klidný pár, ale děti se neustále ptají a on ještě více. Uvědomili jsme si však, že se k těmto otázkám můžeme společně vrátit a začít od začátku.“ Emanuela s dojetím vzpomíná na společnou návštěvu výstavy Meeting 2025 s názvem „Poklad v krétských nádobách. Ermanno „mrzák“ povolaný vzhlížet vzhůru“. „Byla to příležitost pochopit, že každý život může být prožíván jako zázrak, i ten nejkřehčí,“ vysvětluje pár, který si uvědomuje, že tento příběh teprve začíná. „Nevíme, kam nás toto ano zavede, ale víme, že nám již dalo mnoho.“