Vše vzniklo z návrhu dona Pierpaola Zanniniho, kaplana Univerzity Bocconi, který před několika měsíci požádal několik mladých lidí z Clu (vysokoškolské studenty Comunione e Liberazione, pozn. red.) o zorganizování setkání na téma umělá inteligence a komunita. Zpočátku jsme, kvůli kráse zkušenosti, kterou prožíváme, jednoduše přijali jeho pozvání, možná s malým vědomím významu tohoto tématu pro naši generaci a moderní společnost; v průběhu týdnů nás však proměnila lidská provokace, která vycházela z toho, o čem jsme diskutovali.

Vycházeli jsme ze vztahu člověka a umělé inteligence a z příběhu mladého Adama Rainea, šestnáctiletého Kaliforňana, který po měsících důvěrných rozhovorů s ChatGpt spáchal sebevraždu, což v nás vyvolalo řadu otázek o hlubším smyslu toho, co se stalo; zejména jsme si kladli otázku: „Měl ten chlapec nějakého přítele?“

Drama spočívající v uznání stroje jako jediného partnera schopného pečovat o nejhlubší lidské potřeby vyvolalo hledání smyslu, nebo spíše výkřik: ptali jsme se, proč se naše generace často cítí osamělá, unavená a bez naděje, že člověk může pomoci jinému člověku, ať už je to spolužák, kolega z práce nebo člen rodiny. Z těchto otázek vzešel název setkání: „What was (A)I made for?“ (K čemu byla (umělá) inteligence stvořena?), což je slovní hříčka s anglickou zkratkou Artificial Intelligence (umělá inteligence) a slovem, které označuje subjekt, aby si položili otázku: „K čemu je člověk stvořen?“ a „K čemu je stvořena umělá inteligence?“.

Prvním překvapením bylo vidět důvěru a elán dvaceti mladých lidí z jedenácti různých studentských spolků, kteří se do akce zapojili. Při povídání o setkání u piva a chipsů mnozí z nich vyslovili své nejhlubší otázky, což nám opět připomnělo, jak pravdivé je, že touhy a potřeby, které obývají naše srdce, jsou pro všechny stejné: potřeba skutečného přítele, s nímž bychom mohli vybudovat autentickou komunitu v rámci naší univerzity, jemuž bychom mohli klást naše otázky a který by nás doprovázel při hledání smyslu studia a volby povolání.

Večer ve středu 5. listopadu zaplnilo posluchárnu Franceschi více než čtyři sta lidí, mezi nimiž byli studenti, profesoři a nepedagogičtí zaměstnanci nejen z naší univerzity. Setkání předčilo všechna naše očekávání, a to i díky hostům, kteří k tématu přispěli jedinečným a doplňujícím způsobem.

Profesor Fabio Mercorio, ředitel magisterského studia AI a datové analytiky na univerzitě Bicocca, vysvětlil původ a využití AI a zdůraznil, že AI uvažuje na základě pravděpodobnosti, zatímco člověk na základě smyslu a volby. A tak bychom se pokaždé, když ji používáme, měli ptát, zda hledáme data, nebo něco, co může skutečně pochopit jen lidské srdce. Marta Cartabia, profesorka ústavního práva na Bocconi a bývalá ministryně spravedlnosti a předsedkyně italského Ústavního soudu, vyzvala k podpoře vzdělávání v oblasti strojů a k zamyšlení nad tím, jak může právo regulovat inovace, aniž by ztratilo ze zřetele člověka. Monsignor Mario Delpini, arcibiskup Milána, vyzval k hledání tepla mezi lidmi, které nám dokáže přinést pohodu, k tomu, abychom byli „zapálení pro život“ a vzájemně se podporovali. Na závěr rektor Francesco Billari připomněl význam komunity a univerzity jako míst, kde se kladou otázky, a dal všem podnět k zamyšlení: k čemu slouží univerzita?

Monica, studentka a předsedkyně jednoho ze zapojených spolků, se zapojila do debaty a vyprávěla o tom dni stráveném u piva a brambůrků: „Když jsme si uvědomili naši prázdnotu, zastavili jsme se a uvědomili si, že prožíváme autentický společenský okamžik, krásu dialogu, konfrontace, a cítili jsme se jako nedílná součást něčeho. Na základě tohoto pocitu sounáležitosti jsme chtěli zapojit i zbytek bocconovské komunity, co nejvíce studentů, přátel a spolužáků.“

Právě na základě krásy, kterou jsme viděli a prožili, chceme pokračovat v naší práci v oblasti kulturní přítomnosti na univerzitě, aniž bychom ztratili ze zřetele to, co jsme objevili: „Srdce je vždy stejné. Ve skutečnosti je v rozmanitosti projevů, kultur a zvyků srdce člověka jedno: moje srdce je tvé srdce a je stejné jako srdce těch, kteří žijí daleko od nás“ (Luigi Giussani, Il rischio educativo).

Beatrice, Cesare, Matilde, Martino, Giovanni a Dario, Milán