Kdybych měl odpovědět na otázku: „Jak bys shrnul rok, který právě skončil?“, řekl bych, že charisma CL je živé, plodné a činné. V těchto měsících jsem se setkal s mnoha komunitami hnutí a mohl jsem se tak na vlastní oči přesvědčit o novém životě, který stále vyvěrá z charismatu darovaného donu Giussanimu. Jak nám ukázal kardinál Pizzaballa, to, co dnes církev a svět především potřebují, nejsou jednotliví hrdinové, ale živé komunity, v nichž mohou rozkvétat nové subjekty, tvůrci pokoje právě proto, že jsou ponořeni do společenství, které se rodí ze setkání s Kristem, kde je možné žít odpuštění a vzájemnou úctu, i když člověk dál chybuje nebo padá: je tu Někdo větší, kdo spojuje.

To jsem viděl uskutečnit se například během jednoho setkání, kde ruská dívka říkala, že účast na tomto okamžiku po boku ukrajinských dívek v ní vzbuzuje velkou vděčnost za možnost jednoty a zároveň hluboké sdílení jejich bolesti nad jejich zmučenou zemí. Obvykle převládá hněv nebo strach, případně pocit viny či bezmoci; jen setkání s Bohem, který se stal člověkem, když je přijato, umožňuje dívat se na druhého a obejmout ho z lásky k jeho určení. Tak se uskutečňuje zázrak přátelství, který překonává jakýkoli důvod rozdělení.

Setkali jsme se několikrát s přáteli ze Svaté země; někteří z nich se připojovali na dálku, zatímco zněly protiletecké sirény, a říkali nám, že pro ně je toto společenství zásadní, protože jim umožňuje čelit strašným okolnostem s nadějí, která by jinak byla nemožná. Setkal jsem se s kubánskými přáteli ochotnými vzdát se jediných hodin elektrického proudu během dne, aby se mohli zúčastnit gesta charitativy, protože je to vychovává k tomu, aby žili, aniž by byli rozdrceni pocitem nespravedlnosti a zatrpklostí.

Společenství je pramenem nového života a nového úsudku o věcech. V tomto ohledu na mě zapůsobili naši přátelé z hnutí v Německu, kteří krátce před volbami pocítili naléhavost sejít se společně, aby hledali úsudek nad danou situací, jenž by se rodil z víry, z prožívané příslušnosti ke Kristu, a to natolik, že navrhli veřejný příspěvek.

Všichni můžeme být ubožáci, ale v naší jednotě střežíme něco velkého, totiž Kristovu lásku ke každému z nás: On nás dosáhl uvnitř tohoto společenství a skrze naše tváře chce potkávat další ubožáky, jako jsme my, kteří – třeba i nevědomky – očekávají Jeho pohled, očekávají, že zakusí to, co Kristus přinesl světu, totiž lásku Otce, odpověď na naši touhu po naplnění.

Co je žádáno od nás, kteří nemáme nic než to, co nám bylo darováno?
„Ano“ naplněné vděčností: rozpoznat a přijmout iniciativu, již Kristus projevil vůči našemu životu, a stát se tak zvěstí pro svět o Jeho přítomnosti. To je pak zdůrazněno důležitostí události, k níž došlo v září, tedy schválení nových Stanov Dikasteriem pro laiky, rodinu a život: je to znamení úcty k naší zkušenosti a otcovství, které nám umožňuje vstoupit do nového roku s důvěrou, dychtivostí pokračovat na naší společné cestě a přinášet všem, kdekoli se nacházíme, skrze všechno, čím jsme, co děláme a co říkáme, milost setkání.

Hnutí není pouze něco, co předchází našemu životu: hnutí je náš život, všichni jsme odpovědní za jeho budování. Podporujme se na cestě, která nás čeká a kterou svěřujeme přímluvě Marie, naší Matky.

Šťastný nový rok vám všem! S láskou,
Davide