Pasáž z evangelia nám předestřela skličující litanie, rytmizované „nevírou a zatvrzelostí srdce“. Zdálo by se, že spěch, s nímž Marie Magdaléna oznamovala Zmrtvýchvstalého „těm, kteří byli s ním a byli ve smutku a pláči“, byl takřka k ničemu. A věci nezměnil ani radostný běh těch dvou z Emauz, kteří – opustivše večeři – se vracejí, aby vyprávěli „to, co se stalo cestou a jak ho poznali při lámání chleba“. Výsledek je tentýž: učedníci, stejně jako „neuvěřili“ Magdaléně, „neuvěřili ani jim“. Zůstávají uzavření ve smutku – jedná se o nenápadné pokušení… – který, jak poznamenává autor z 2. století, je „matkou pochybnosti a omylu“. „Velký pátek má četné a zbožné davy,“ konstatoval s ironickou hořkostí don Mazzolari, když mluvil o lidstvu, které – zatímco touží po životě – zůstává ochromeno ve smrti, možná proto, že smrt – na rozdíl od života – „nevyžaduje angažovanost…“.

Je to tajemství lidské svobody, které někdy vytváří riziko, že vtáhne i církevní muže do oněch „redukcí“, o nichž nám mluvil don Emanuele: na jedné straně „tendence odsunout postavu Krista do duchovní sféry“; na druhé straně moralistická redukce, která „považuje Ježíše za pouhý vzor k následování“. Po tomto svahu se snadno sklouzává do samoty utkané z lhostejnosti: „neuvěřili“; „neuvěřili ani jim“.
Na tomto pozadí nemůže být první myšlenkou nic jiného než hluboká vděčnost za dar, který jsme mohli potkat, a co nám umožňuje znovu se nalézt v jasu, jenž prochází očima Magdalény, a v zápalu, který oživuje srdce těch dvou z Emauz. Slovy dona Emanuela, „jsme spolu, abychom si připomínali to, co se nám stalo, abychom stále hlouběji poznávali Krista a prosili o Milost, abychom se mu připodobnili“.

Ze zkušenosti souladu mezi požadavky našeho srdce – počínaje naší touhou po štěstí – a událostí Krista se rodí misie, ono „my nemůžeme mlčet o tom, co jsme viděli a slyšeli“, jímž Petr a Jan odpovídají kněžím, starším a zákoníkům Sanhedrinu. Tato svoboda je plodem velikonoční události, před níž se rozplývá jako ranní mlha staré rčení z knihy Kazatel, podle níž „není nic nového pod sluncem“: zkušenost hnutí dosvědčuje „událost“, jež, jak nám pomáhá rozpoznat don Giussani, je „potvrzením pozitivnosti skutečnosti; je láskyplným potvrzením reality“.

Velikonoce nás vracejí ke skutečnosti s vědomím, že On, Kristus, „se týká každého aspektu našeho života“, je nám důvěrně blízký uprostřed konkrétnosti naší každodennosti. Jeho znamení rozpoznáváme v tom, kdo přijímá život a doprovází jeho výchovnou cestu; v tom, kdo přistupuje k práci s otázkou „proč“, tedy s vášní a odpovědností; a v tom, kdo koná skutky lásky, jako potvrzení, že „život má cenu jedině tehdy, je-li darován…“

Tato víra podpírá život a činí z nás církev, zakoušenou v konkrétní formě hnutí; uschopňuje nás k setkání a sdílení s každým člověkem, který hledá a miluje pravdu a krásu; činí nás pozornými vůči věcem míru, ve vědomí nekonečné důstojnosti každého lidského života a účasti na společném určení.

Co upevňuje zdánlivý rozpor mezi tímto naším uznáním naší účasti na společném určení a odlišností, jejímiž žárlivými nositeli se každý z nás cítí být? Je pro nás, v odlišnosti, jejímiž nositeli jsme, skutečně možné znovu utvořit vzájemnou jednotu, která se rodí ze společenství?

Určitou odpověď můžeme nalézt v jednom obraze, pevně vrytém do paměti, a proto jej lze nalézt v mnoha našich domovech: představuje obraz Petra a Jana, jejichž dvě postavy jsou vykloněné vpřed, zatímco spolu běží k hrobu v krajině ozářené úsvitem „prvního dne po sobotě“. V jejich pohledech plných úzkosti a úžasu zahlížíme neklid církve, v níž spolu existují různé povahy, různá očekávání a odlišná citlivost: je zde náklonnost Magdalény, pomalost Petra, intuice Jana… Různé duchovní dary pro mnohost, která je v církvi možná, je-li prožívána v lásce ke Kristu a zaměřena k dobru společenství, na cestě církve, jež se stává respektem, vážností, následováním a věrností.

Znovu jsem si přečetl slova Giussaniho, která se objevila před několika lety na jednom velikonočním letáku. Giussani říká toto: „Právě naznačené nové lidství se pro toho, kdo má upřímný pohled a srdce, stává viditelným skrze společenství těch, kdo Ho rozpoznávají jako přítomného, Boha-s-námi.“ Je to toto „právě naznačené nové lidství“, které může vzbuzovat úžas a přitažlivost: při setkání se společenstvím, které vyznává vzkříšeného Krista a je nabyté silou přátelství prožívaného ve společenství, bude i člověk naší doby přitahován krásou onoho běhu, který dosahuje cíle spolu s Janem, milovaným učedníkem, jenž – jak říká evangelium – „uviděl a uvěřil“.

Díky této zkušenosti se všechno – opravdu všechno – znovu stává možným.

✠ Ivan Maffeis