„Nádherné lidství, stvořené Bohem, dnes stojí před rozhodující volbou: postavit novou babylonskou věž, nebo vybudovat město, v němž Bůh a lidstvo žijí společně.“ Tak začíná první encyklika papeže Lva XIV. s názvem Magnifica humanitas, kterou papež podepsal přesně 135 let po encyklice Rerum novarum Lva XIII. Není to náhodná volba, protože encyklika s naléhavostí znovu předkládá sociální nauku církve. A pokud tehdy svět prožíval průmyslovou revoluci, dnes prožívá revoluci digitální. Jinými slovy: nejde o encykliku (pouze) o umělé inteligenci.

Papež Lev vychází z jednoho předpokladu: technologie, stejně jako průmysl před 135 lety, není „silou stojící v protikladu k člověku“. Není „sama o sobě zlem“. A přece, stejně jako průmysl, „není neutrální, protože přebírá podobu těch, kdo ji vymýšlejí, financují, regulují a používají“. Jsou to tedy ti, kdo ji vymýšlejí, financují, regulují a používají, kdo mohou člověka redukovat na „zdroj k využití a vykořisťování“, omezit ho na to, co vytváří a produkuje. Papež naopak zdůrazňuje, že „základní důstojnost každého člověka se nezískává ani si ji nelze zasloužit, ani ji není třeba dokazovat“. Protože člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha. Není náhodou, že předtím, než se papež Lev XIV. zabývá velkými tématy naší doby, klade důraz na osobu, na Magnifica humanitas, a důrazně zdůrazňuje její první právo, kterým je právo na život „od početí až do jeho přirozeného konce“: umělé přerušení těhotenství, zabíjení nevinných a eutanázie jsou „závažně nezákonné volby“.

Následují úvahy o tom, jak nemorální, a tedy nepřijatelný je „jakýkoli pokus či záměr o likvidaci či podrobení národa“; o nutnosti celosvětového rozdělení statků, a tedy o tom, jak důležité je, aby se znalosti a technologie nesoustředily v rukou hrstky lidí; o sociální spravedlnosti, která musí všem zaručit spravedlivý přístup k příležitostem, chránit nejzranitelnější, bojovat proti nenávisti a dezinformacím (a v tomto ohledu je „rozhodujícím měřítkem“ to, jak společnost zachází s migranty, uprchlíky a vysídlenci, protože to odhaluje, „zda je představa spravedlnosti vedena strachem, nebo bratrstvím“). Zkrátka, člověk, každý člověk, je na prvním místě.

Papež Lev XIV. tak důrazně potvrzuje základní pilíře sociální nauky církve, včetně nutnosti pomáhat a podporovat rodinu jako trvalý svazek mezi mužem a ženou, a zdůrazňuje, že v souvislosti s umělou inteligencí nejde o volbu mezi nadšením a strachem, ale mezi dvěma způsoby budování pokroku: ve službě člověku a národům, nebo ve službě logice moci. A toto je volba, která se týká nás všech: „Stavba Babylónu nebo Jeruzaléma“, dvou „měst“ člověka a Boha, na která poukazoval i svatý Augustin, začíná u každého z nás a nelze ji přenechat jiným.

Všechno, včetně digitální revoluce, se tedy musí točit kolem člověka, protože sobota byla stvořena pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Práce, píše papež, musí být zaměřena na člověka, a ne na zisk, a rozvoj nelze měřit pouze HDP. Stejně tak je třeba – při zachování práva na legitimní obranu – podporovat dialog, diplomacii a odpuštění. Dnes však, jak poznamenává Lev XIV., je základem všeho „kultura moci“, která normalizuje válku a rehabilituje ji jako „nástroj mezinárodní politiky“, čímž podporuje zbrojení. Odtud pramení odsouzení závodu ve zbrojení: „Neexistuje žádný algoritmus, který by mohl učinit válku morálně přijatelnou.“

Proti krizi multilateralismu a proti nezodpovědné realpolitice navrhuje papež Lev svůj recept: „Civilizaci lásky“. Tu může každý budovat ve svém vlastním prostředí, přičemž se může rozhodnout, zda bude podporovat logiku síly, nebo chránit mír.

A mír, uzavírá Prevost, se buduje také v dialogu mezi náboženstvími: „Kdo používá Boží jméno k ospravedlnění terorismu, násilí nebo války, zrazuje jeho tvář: bojovat ve jménu náboženství znamená ve skutečnosti zasáhnout samotné náboženství.“ Zatímco my všichni, i v éře umělé inteligence, můžeme svědčit o „krásě velkolepého lidství, v němž přebývá Bůh“.