Zaujala mě a vede mě k zamyšlení široká a vřelá účast španělského lidu během nedávné apoštolské návštěvy Lva XIV. Domnívám se, že jeden z důvodů tohoto vřelého přijetí je obsažen v těchto slovech, která pronesl sám papež před členy obou komor španělského parlamentu (Cortes Generales je oficiální název španělského parlamentu – pozn. překl.): «Církev „kráčí s lidstvem“, sdílí jeho naděje i rány, naslouchá otázkám každé doby». Jsou to slova, která podle mě popisují také výchozí bod, jehož prostřednictvím je třeba nahlížet první encykliku Lva XIV., Magnifica Humanitas.

Je to hutný a velmi propracovaný text, v němž papež přináší originální pohled na epochální proměnu, kterou právě procházíme a která je poznamenána „digitální revolucí“. Umělá inteligence, jež představuje její vrchol, postupně proniká do naprosto všech oblastí života lidí i společností s dosud nevídanou transformační silou spolu s příslibem neslýchané efektivity. Zároveň nás však nutí klást si otázku, kdo jsme a co opravdu hledáme. Ve hře je – z důvodů, které Lev XIV. podrobně rozebírá – „obrana lidské osoby“. Poté, co připomíná naši odpovědnost nejen za používání, ale i za vývoj umělé inteligence („Nemůžeme považovat umělou inteligenci za morálně neutrální. Ve skutečnosti každý lidský výtvor v sobě nese určitá rozhodnutí a priority,“ Mh 104), klade papež ústřední otázku: co znamená bránit to lidské a co nesmíme ztratit? „Rizikem není pouze to, že některé technologie budou používány nesprávně, ale také to, že technokratické paradigma, do něhož jsme ponořeni a které je posíleno digitální revolucí a umělou inteligencí, vytvoří zdání, na jehož základě bude nelidský pohled na člověka považován za správný a normální“ (112).

Ideologie, které tvoří pozadí činnosti „některých center technologické moci“, totiž transhumanismus a posthumanismus, chápou člověka jako etapu vývoje, která bude překonána. Je to způsob myšlení, který se nenápadně vkrádá i do nás samotných. „Náš vztah k životu se dnes zdá být v krizi. Vše, co se jeví jako ‚omezení‘ – naše omezené schopnosti, nemoc, stáří, utrpení či zranitelnost – bývá především chápáno jako vada, kterou je třeba odstranit.“ Z pohledu křesťanství jsou však omezenost a konečnost konstitutivní součástí lidské přirozenosti, a právě v křehkosti a skrze ni člověk poznává sám sebe a učí se milovat druhého než sebe sama. Otevírá se tak „uznání tváře Boha i druhého člověka“ a může „rozpoznat vlastní i cizí důstojnost jako nedotknutelnou“ (118–122).

Magnifica Humanitas je encyklika, která vybízí k životu v realitě bez klapek na očích a s vášní k určení každé lidské bytosti. Bude třeba ji číst a promýšlet s velkou pečlivostí; právě proto z ní zamýšlíme učinit v následujících měsících střed života hnutí Comunione e Liberazione a podnítit systematickou práci nad jejím obsahem. Již nyní bych však chtěl zdůraznit jeden aspekt: tváří v tvář příležitostem i rizikům umělé inteligence papež nevyzývá k defenzivnímu postoji, zdůrazňuje však naléhavost „spolupráce ve výchově v digitální době“. V čase tlaku a výzev, v němž se nacházíme, „získává svět výchovy rozhodující význam“ a škola v něm zaujímá – vedle rodiny – ústřední místo. „Celistvý rozvoj člověka“ je totiž nevyhnutelně a nutně utvářen výchovou, která je schopná formovat kritické a tvořivé myšlení, a tím i autentickou schopnost svobody a odpovědnosti tváří v tvář problémům. A výchovné metody potřebují správný „čas ke zrání, k hodnocení reality za závojem zdánlivosti a k cestě, jež vyžaduje trpělivost“, stejně jako „čas, který spolu sdílíme při učení, a pevné vztahy založené na důvěře“ (139–147).

Je to výzva, již my, kteří jsme vyrůstali ve víře podle příkladu dona Giussaniho – jenž zasvětil celý svůj život výchově mladých lidí i celého společenství –, vnímáme se zvláštní intenzitou. Znovu staví do popředí náš úkol ve světě, v prostředích a životních situacích, v nichž žijeme. Vnímáme, že jsme ještě více osobně zapojeni a přejeme si být součástí díla, k němuž nás papež povolává: stát se „tvůrci naděje“ (Mh 245). Právě tato naděje, kterou Lev XIV. dosvědčuje i v těch nejnepříznivějších okolnostech – například uprostřed válek, jež sužují dnešní svět a jsou projevem „kultury moci“, o níž pojednává poslední, klíčová kapitola encykliky –, je tím, co dnešní svět potřebuje ze všeho nejnaléhavěji.