Drazí bratři a sestry,
biblická čtení, která jsme vyslechli, odrážejí atmosféru ve a radosti, kterou církev během velikonoční doby prožívá.

Text Skutků apoštolů nám vypráví o velkém růstu křesťanského společenství v Jeruzalémě, růstu, který je možný rovněž díky společenství a svornosti, jež v něm panují. Pro udržení společenství je třeba činit moudrá a uvážlivá rozhodnutí. To se děje tváří v tvář žádosti nově obrácených řecky mluvících věřících, aby nebyly opomíjeny jejich vdovy. Pravděpodobně se jedná o Židy, kteří nežili v Jeruzalémě, ale v krajích mimo Palestinu, kde se bohoslužba v synagoze slavila řecky, na rozdíl od místních Židů hovořících aramejsky. Přesto však nejsou společenstvím považováni za věřící „druhé kategorie“. Apoštolové jejich žádosti naslouchají a navrhují, aby sami vybrali vhodné osoby, přičemž jako kritérium uvádějí přítomnost určitých lidských vlastností – „dobré pověsti“ – a duchovních kvalit – „plných Ducha a moudrosti“. Tento aspekt je zajímavý: Dvanáct neustanovuje shora osoby podle své vlastní volby, ale žádá, aby sama komunita navrhla jména. Je tak vybráno sedm mužů – od té chvíle nazývaných „jáhni“ –, všichni s řeckými jmény, zjevně proto, že byli schopni navazovat vztahy s onou částí církve, jež používala řecký jazyk a vycházela z řecké kultury. Poté jsou představeni apoštolům, kteří je vkládáním rukou „ustanovují“ pro novou službu. Vidíme zde součinnost mezi volbou „zdola“, ze strany společenství, a potvrzením „shora“, tedy ze strany těch, kteří jsou ve společenství ustanoveni jakožto autorita.

Je to poučná událost: především nám připomíná důležitost neopomíjet potřeby a obtíže, jež vyjadřují, respektive jimž čelí různé skupiny uvnitř křesťanského společenství. Nikdo nesmí být přehlížen ani odsouván stranou. Těžkosti, kterým se nenaslouchá, se mohou časem stát příčinou nespokojenosti, ba dokonce i odchodu ze společenství. Toto naslouchání je však zakotveno v ještě větší touze zachovat společenství uvnitř církve.

Společenství má svůj kořen ve vztahu, který každý navázal s Bohem a který zároveň spojuje bratry mezi sebou. Don Giussani to vyjadřoval prostými slovy: „Duch společenství [v církvi] spočívá v tom, že tě uznávám proto, že se tě Bůh dotkl stejně, jako se dotkl mě, a ty jsi Ho uznal stejně jako já a poznáváš se stejně jako já.“ Ve druhém tedy rozpoznávám tutéž základní zkušenost Boha, která poznamenala můj život, vytváří mezi námi zvláštní duchovní soulad a nyní z nás činí bratry.

Toto společenství je nejkrásnějším darem, který Duch svatý dal Kristově církvi, a proto se apoštolové s láskou a rozvahou starají o jeho zachování. V církvi mohou existovat různé kultury, odlišné druhy citlivosti, různé „duše“ – jako byli ve své době křesťané pocházející z řecké kultury a křesťané z hebrejského prostředí –, avšak společenství v Kristu stojí nad každým kulturním rozdílem, nad každou duchovní citlivostí i nad každým subjektivním způsobem chápání křesťanské zkušenosti. Různé druhy citlivosti a odlišné myšlenkové směry se nikdy nesmějí stát příležitostí k prosazování nároků, zášti nebo mocenských zápasů, nýbrž mají být přiváděny k oné jednotě v mnohosti, jež je vlastní katolické církvi ve všech jejích rozměrech.

Tato událost nám rovněž připomíná důležitost výběru správných osob, které budou pro společenství skutečně užitečné a budou mu oporou, přičemž stanoví jasná kritéria výběru i požadované vlastnosti. Vidíme také, že hlavním cílem, který vedl všechna rozhodnutí prvotní církve, byla misie: volba sedmi jáhnů umožňuje zachovávání dvojího poslání: hlásání a služby, tedy hlásání Božího slova ze strany Dvanácti a pomoc potřebným ze strany jáhnů. Je to vždy misie, které usměrňuje rozhodnutí a činí je moudrými a plodnými, nikoli jiná kritéria nebo soukromé zájmy skupin či jednotlivců.

Naslouchání všem, touha zachovat společenství, výběr vhodných osob pro různé služby a přednostní zaměření na misii – to jsou charakteristické prvky, které se zřetelně objevují v prvotní církvi a které zůstávají inspirací a vzorem i pro nás.

Evangelium nám popisuje situaci učedníků na konci dne naplněného misijní činností po boku Mistra, když se pokoušejí vrátit do svých domovů v Kafarnau. Už se setmělo a zastihne je rozbouřené moře a silný vítr. V této úzkostné situaci vidí Ježíše, jak k nim přichází a kráčí po vodě, a zmocní se jich strach. Téměř se zdá, že skutečnou příčinou jejich zděšení není ani tak rozbouřené moře, jako spíše tento nečekaný a znepokojivý způsob, jakým se Ježíš zjevuje. V něm se odhaluje mocné zjevení samotného Boha, toho Boha, kterého Písmo popisuje jako toho, jenž „sám rozestřel nebesa a šlape moři na hřbet“, jak říká kniha Job (Job 9,8). Žalmy často představují Boha jako Pána vládnoucího nad mořem (srov. Žl 107,23–25; Žl 93,4), jež v Bibli představuje sílu chaosu a zlo působící ve světě. Bůh, „vládce moře“, je nyní přítomen v Ježíši: v něm se zjevuje Bůh exodu, který svému lidu otevřel cestu spásy skrze moře. A to vzbuzuje strach.

Když se nad tím dobře zamyslíme, je to často i naše zkušenost. Obtížné okolnosti, v nichž se nacházíme, nás mnohdy znepokojují: nemoci, hospodářské obtíže, rodinné problémy, nedorozumění ve vztazích. Přesto když se nám Bůh představuje jako ten, který může utišit všechny bouře našeho života, tak se našeho srdce zmocňuje paradoxně strach namísto útěchy. Naše srdce ztratilo důvěrnou blízkost k Bohu i onu nevinnou důvěru, již jsme v něj měli před hříchem. Prvotní hřích v nás zanechal jakési „podezření“ vůči Bohu: „Jemu nelze zcela důvěřovat!“, jako by nám říkal hlas v našem nitru, i když se nám právě uprostřed zkoušek představuje jako náš osvoboditel.

A přece se Ježíš v této situaci ukazuje jako ten, který je plný milosrdenství. Zjevuje se učedníkům božským jménem par excellence: „Já jsem ten, který jsem“ (srov. Ex 3,15). Což znamená: „Skutečně jsem Bůh! Všechno je v mých rukou!“ Na tuto scénu můžeme vztáhnout slova proroka Izaiáše: „Neboj se, vždyť jsem s tebou, nedej se zneklidnit, vždyť jsem tvůj Bůh; posílil jsem tě a pomohl jsem ti, podpořil jsem tě svou mstící pravicí“ (Iz 41,10). Právě tuto sílu chce Ježíš vlít do apoštolů a právě tuto jistotu chce darovat našemu srdci.

Tato událost končí téměř znenadání: apoštolové chtějí vzít Ježíše na loď, aby byl s nimi, ale zdá se, že to není nutné – loď téměř okamžitě přistává u břehu. Také my bychom chtěli, aby Bůh vstoupil do každého záhybu našeho života, aby byla uzdravena všechna zakřivení, nedokonalosti a rány, které si v sobě nosíme. Chtěli bychom ho mít „na lodi“, to znamená chtěli bychom vidět vyřešené všechny své problémy dříve, než budeme pokračovat v cestě. To však není nutné. Stačí, když se Bůh zjeví „z dálky“, když pronese své autoritativní slovo: „Já jsem“, to znamená: „Stojím po tvém boku.“ A to stačí, abychom znovu vykročili na cestu a rychle dosáhli cíle.

Drazí bratři a sestry, právě tuto jistotu do nás vlévá velikonoční doba. Zmrtvýchvstalý Kristus vstupuje do bezprostřední blízkosti každého z nás a říká: „Já jsem ten, který jsem!“ A Jeho přítomnost všechno proměňuje! I když Kristus „nevstoupil na loď“, i když se zdá, že zůstal stranou, i když mnoho oblastí našeho života zůstává dosud zahaleno temnotou a mnohé problémy zůstávají nevyřešeny, s Ním se všechno mění. S Ním člověk dosáhne břehu a dojde k cíli svého života. To je jistota velikonoční zvěsti, která nám dodává odvahu a kterou jste všichni zváni přijmout – každý osobně i jako hnutí. Jistota přítomnosti zmrtvýchvstalého Krista – kterou prožíváme v církvi – nám pomáhá překonat každou noc temnoty, každé rozbouřené moře i každý protivítr, také ty, které někdy zakoušíme jako křesťanské společenství.
Chtěl bych Vás tedy povzbudit, abyste vždy pozvedali svůj zrak ke Kristu, důvěřovali mu, vzývali ho ve chvílích zkoušky a zůstávali pevně zakotveni na lodi církve, kterou On vždy vede ke spáse.
Amen.