Ahoj, jmenuji se Laura a jsem z Kuby. Mnozí z vás už asi slyšeli nebo četli něco o mimořádně tíživé situaci, kterou na ostrově prožíváme kvůli omezenému dovozu ropy, nedostatku potravin a léků, růstu cen a dlouhotrvajícím výpadkům elektřiny. To všechno přivedlo většinu Kubánců do situace chudoby a nejistoty. Všude je cítit vyčerpání, únava a zoufalství obyčejných lidí, způsobené neustálým zápasem, kterým se stalo už samotné každodenní přežití. Dlouhotrvající krize uvrhla velkou část obyvatelstva do jakési všeobecné podrážděnosti, která nás často přivádí do stavu trvalého napětí a stěžování si, a některé bohužel až k šílenství. Mnozí lidé, zvláště mladí z nejchudších vrstev, podléhají pokušení uniknout z reality užíváním drogy, která se v poslední době velmi rozšířila. Říká se jí „chemie“ a dá se koupit velmi levně.

V této těžké realitě žijí také přátelé z CL. Nikdo není ušetřen nutnosti čelit těmto obtížím, někteří více než jiní, ale dotýkají se nás všech. Uprostřed této situace nám umožňuje proplouvat rozbouřenými vodami s větším pokojem a nadějí jedině loď církve, a zvláště společnost hnutí.

Nejzřetelnějším znamením toho byla naše věrnost škole komunity. Letos se nám podařilo domluvit čas a místo a začali jsme se znovu každý týden scházet všichni v jednom kostele v Havaně, který je pro nás všechny relativně blízko a dá se k němu dojít pěšky. Navzdory všemu, co by svědčilo proti tomu – potížím s dopravou, omezeným dodávkám elektřiny v domácnostech atd. – jsme si uvědomili, že jediným, co uprostřed takového chaosu drží a zachraňuje život, je konkrétní Kristova tvář ve škole komunity, kde jsme zváni hledět na Něj a odvrátit pohled od sebe samých a od problémů, které nás svírají.

Každotýdenní škola komunity se stala také příležitostí, abychom byli pozornější k potřebám přátel: abychom věděli, kdo už několik dní nemá doma vodu, kdo má problémy v práci, kdo nemá dost peněz na jídlo nebo komu se jídlo zkazilo, protože nefungovala lednička, a tak dále.

Od prosince 2025 jsme také znovu začali s charitativou. Je to samo o sobě velmi jednoduché gesto. Sejdeme se u mě doma, přečteme si úryvek ze Smyslu charitativy, připravíme trochu chleba a pití a vyrazíme je rozdávat lidem žijícím na ulici ve Staré Havaně. Za těch osm měsíců jsme viděli všechno možné: staré lidi, kteří jsou nuceni žebrat, protože jim důchod nestačí ani na jídlo; lidi přicházející z východu země, kteří nemohou najít práci; lidi, kterým nezbylo vůbec nic, protože jejich rodina prodala dům a odešla do zahraničí; prarodiče, kteří žebrají, aby uživili vnoučata, protože jejich rodiče emigrovali; lidi s psychickými poruchami, kteří se stávají terčem posměchu turistů a bezohledných lidí…

Červencová charitativa byla obzvlášť krásná. V den, kdy jsme měli vyrazit, bylo v celé Staré Havaně velmi těžké sehnat chleba. Eduardo, který naši charitativu koordinuje, Dianela a já jsme hledali všude možně a nakonec jsme se rozhodli koupit slané krekry. Měli jsme trochu problém s placením, protože jedinou možností, kterou jsme měli, byl bankovní převod. Požádali jsme proto prodavače, zda by nám mohl dovolit zaplatit tímto způsobem, protože potraviny jsou určeny pro charitativu. Prodavače to dojalo a začal nám vyprávět, jak se změnil jeho život i vztah k otci poté, co nalezl víru.

V jednu chvíli jsme potkali Nely, asi sedmdesátiletou paní, kterou každý měsíc vídáme v ulici Obispo. Nely šla se smutným výrazem ve tváři, ale když nás uviděla a poznala, jakou máme radost, že ji vidíme, její tvář se najednou rozzářila. Na stejném místě jsme potkali dalšího staršího muže. Když viděl, že rozdáváme něco k snědku, zastavil se, aby si také vzal. Chvíli jsme si s ním povídali a on nám vyprávěl, že je vědec v důchodu a teď se snaží přežít tím, že prodává energetické tyčinky. V té chvíli nám už zbýval jen jediný kelímek na pití. Přišel další muž, který byl ve velkém horku úplně dehydrovaný, a poprosil nás, jestli bychom mu nedali trochu napít. Když si všiml, že máme už jen ten jediný kelímek, rychle se napil, dal napít svému příteli a kelímek nám vrátil se slovy: „Nechte si ho. Určitě přijde ještě někdo další, kdo ho bude potřebovat.“

Na konci dne jsme se zastavili nad tím, co jsme prožili. Dá se to vyjádřit těmito slovy: „Nikdo není tak chudý, aby neměl co nabídnout.“ A tak jsme objevili, že nás spojuje stejná ubohost a že všichni toužíme po tomtéž: být milováni, být něžně vnímáni Bohem, který je Otcem a který nás bezpodmínečně miluje.

V návaznosti na tuto cestu a také díky nadšení nových členů našeho společenství, kteří touží žít nabídku hnutí naplno, jsme znovu obnovili také gesto společného fondu. Mohlo by se to zdát absurdní, ale právě teď přispívají lidé do společného fondu s ještě větší věrností a štědrostí. Začali jsme tušit, že když člověk nalezne ten největší poklad, stojí za to darovat celý svůj život, včetně toho mála peněz, které má.
Loni v červnu jsme prožili událost, která podle mého názoru přinesla našemu společenství velké plody. Naše čtyřiasedmdesátiletá přítelkyně Marta byla náhle přijata do nemocnice kvůli trombóze v noze. Marta, která už léta věrně žije zkušenost Hnutí, bydlí v Havaně sama. Toho rána mi soukromě napsala a zeptala se, zda bych ji mohla doprovodit do nemocnice, protože už několik dní se necítila dobře. Abych to zkrátila: Marta nakonec zůstala v nemocnici celý týden a my jsme se se všemi přáteli ze společenství zorganizovali tak, abychom se o ni mohli starat. Každý den jsme jí nosili jídlo, zůstávali s ní na oddělení ve dne i v noci, pomáhali jí s koupáním a se vším, co potřebovala. Novost tohoto přátelství byla natolik zřejmá, že si jí všimla i žena, která s Martou ležela na pokoji, a její rodina. Hned nám dali najevo, jak je překvapuje tento zvláštní způsob, jakým jsme spolu a jakým vstupujeme do vztahu s druhými.

O několik týdnů později jsme si během školy komunity uvědomili, jak velká náklonnost mezi námi díky této události vyrostla a jak nás Pán utvrzuje v jednotě. A právě o tuto jednotu prosíme: aby v hnutí zůstávala a rostla. Protože chápeme, že právě v této jednotě, která je součástí jednoty církve, nacházíme Toho, pro něhož žijeme a který nás nese v konkrétních okolnostech našeho života.
Když si nechávám všechny tyto události znovu projít před očima, vzpomínám si na slova, která nám před několika lety během duchovních cvičení řekl Manolo, biskup diecéze Matanzas: „Vy jste přece hnutí, ne? Tak se hýbejte!“ Postupem času jsem pochopila, že pohyb, ke kterému nás vybízel, nebyl pouhým aktivismem. Znamenal nechat se vyvést z míry vztahem s Kristem; byla to výzva, abychom se nepřizpůsobovali běžnému způsobu uvažování.

Během tohoto roku nás setkání s Ním uvedlo do pohybu a změnilo způsob, jakým čelíme skutečnosti, v níž žijeme. Jediné, co jsme museli udělat, bylo každý den znovu vyslovit naše slabé „ano“. Všechno bylo čirou Milostí. Aby se On ukázal v našem životě, na Kubě i ve světě – to je touha, která roste v našich srdcích a o kterou prosíme v modlitbě.

Laura, Cuba