Drazí přátelé,

jak víte, v pátek 2. února jsem měl to potěšení, že jsem byl přijat na soukromé audienci papežem Františkem. Moje touha byla sdílet s ním - s vedením křesťanského národa - kroky, které jsme učinili po našem velkém setkání na Svatopetrském náměstí 7. března 2015.

1. Především jsem mu vyprávěl o cestě, po které kráčíme, aby se charizma, které jsme obdrželi od dona Giussaniho, stávalo stále více naším. Všichni si budete pamatovat, jak nás papež upozorňoval na to, abychom “udržovali živý oheň” charizmatu skrze jeho hlubší zosobnění.

2. Poté jsem mu znovu poděkoval za dopis o chudobě ze zakončení Jubilea milosrdenství, který diktoval obsah posledních cvičení fraternity. Nastínil jsem mu tedy některé z mnoha iniciativ, které jsou odpovědí na potřeby lidí – chudých rodin, seniorů, imigrantů, postižených atd. – a které se rodí v našem národě jako plod výchovy k nezištnosti, kterou se učíme skrze gesto charitativy.

3. Co se týče přípravy na příští biskupskou synodu o mladých lidech, jsem papežovi synteticky popsal naše vášnivé úsilí o jejich výchovu, úsilí diktované touhou odpovědět na jejich potřebu najít cestu k dosažení plnosti, ke které někdy zmateně, někdy následujíc představy nebo sledujíc neschopné pokusy uspokojit srdce, tíhnou.
Mohl jsem vidět, jak leží papeži Františkovi na srdci naslouchat všem mladým, věřícím a nevěřícím, lhostejným nebo hledajícím; proto – mi řekl – se rozhodl svolat do Říma mladé lidi z celého světa na setkání před Květnou nedělí, aby si osobně uvědomil všechny jejich otázky, zájmy, námitky a starosti, které mají. Dovedete si přestavit mou radost, že jsem s ním mohl sdílet cestu, po které s mladými kráčíme, v pokusu jim pomoci znovu získat autentickou náklonnost k sobě, a aby zjistili, jak je Kristus přítomný nyní: skrze setkání, jak nám papež řekl 7. března, s fenoménem jiného lidství, které vyvolává úžas a přilnutí. Cítil jsem velkou zodpovědnost za historický úkol, který máme!

4. Nakonec jsem se mu zmínil o spoustě setkání a dialogů s osobnostmi, které náleží odlišným kulturním a náboženským tradicím, než je ta naše (laici, židé, pravoslavní, protestanti, muslimové, nevěřící atd.), kteří v těchto posledních letech přišli do Itálie a do světa ve snaze následovat jeho pozvání, abychom byli “centrovaní v Kristu”, abychom žili jako “vycházející církev”.

Na závěrečnou otázku, jestli je něco, co by mi chtěl říct, protože my netoužíme po ničem jiném, než ho následovat, mi papež odpověděl: “Chtěl bych vám jen poděkovat za všechno to, co děláte.” A vyzval mě, abychom pokračovali. Je to pozvání, které jsem cítil určené mě a každému z vás, abychom mohli zrealizovat slova dona Giussaniho: “Když člověk bude žít uvnitř církevní komunity […], dostane se tak k oné jistotě a jasnosti pravdy, kterou člověk potřebuje, aby mohl čelit životu.” (Proč církev, Rizzoli, Milano 2014).
Když se se mnou mezi dveřmi soukromé knihovny loučil, požádal mě, abychom se za něho i nadále modlili. Jak by člověk nemohl cítit trýzeň tváří v tvář takovému požadavku: prosme Ducha vzkříšeného Krista, aby mu pomáhal nést tíhu celé církve! Přijměme s veškerým vědomím a náklonností, jakých jsme schopní, výzvu prosit Pána, aby mu nikdy nechyběla Jeho milost ve svém úkolu, který mu byl svěřený, aby byl Jeho svědkem před všemi národy, tak jak nám to ukazuje každý den.
Mimochodem využiji příležitosti k tomu, abych vám doporučil přijmout návrh papeže Františka, který vztáhnul ke všem minulou neděli na konci modlitby Anděl Páně: “Tváří v tvář tragickým dlouhodobě trvajícím konfliktním situacím v různých částech světa, vyzývám všechny věřící ke speciálnímu dni modliteb a postu za mír 23. února, v pátek prvního postního týdne. Nabídneme ho především za obyvatele Demokratické rebuliky Kongo a Jižního Súdánu. Jako při jiných podobných příležitostech vyzývám i bratry a sestry nekatolíky a nekřesťany, aby se přidali k této iniciativě způsobem, který budou považovat za nejvhodnější, ale všichni spolu” (4. února 2018).

S vděčnou sympatií vůči každému z vás a stále více ohromený cestou, na které spolu kráčíme,

váš

don Julián Carrón